Jít svým tempem a rýpat klackem v zemi. Dnešní děti nechodí samy ven a bude jim to v životě chybět, říká Jan Kršňák

Čím to je, že se o děti tolik bojíme? Je dnešní svět objektivně nebezpečnější?

Zadal jsem do Googlu „unesené dítě“. V článku Lidových novin z ledna 2017 jsem se dočetl, že od roku 2005 do roku 2015 se pohřešovalo 95 dětí. To je deset ročně. Do oné stovky dětí se započítávají i ty unesené vlastními rodiči a děti, které se prohlásí za ztracené po útěku z domova či z ústavu a za pár dní se najdou. Co se týče opravdových únosů, tak jsem za poslední dobu našel jeden únos kojence z Motola v roce 2014. Dítě se v okamžik únosu nenacházelo na ulici, ale v nemocnici, kterou obecně považujeme za zabezpečené prostředí. Chtěla si jej vzít nějaká zřejmě nemocná žena. To se dělo i dřív, pamatuju si z dětské četby novin, že v Rudém právu psávali, že někdo ukradl před obchodem kočárek. A v září 2016 unesl chlapík s pistolí děti 13 a 16 let a pár dní je držel v garáži. Letos ani loni se tedy asi žádné dítě neztratilo. Vycházíme-li z Googlu.

O lecčems vypovídá také to, že z jeho prvních deseti odkazů je šest odkazů na filmy a knížky s tématikou únosu. To podle mě znamená, že se o únosech dětí víc točí filmy, než že by se děti reálně unášely. Když se jednou za x let opravdu nějaký únos odehraje, média to omílají tak dlouho, že o tom všichni víme. Jako třeba případ britské holčičky Maddie, která zmizela v roce 2007 v Portugalsku. Natasha Kampuschová, ona nešťastná dívka z rakouské garáže, je vlastně mediální hvězda.

Podle vás tedy pocit, že svět je nebezpečný, vytvářejí média?

Hrají v tom podstatnou roli. Šíření strachu z rozmanitých nebezpečí je jedním z jejich hlavních témat. Strach poutá pozornost, přitahuje čtenáře a diváky. Samozřejmě, že dnešní svět není nebezpečnější než třeba za války. V naší společnosti se neděje, že někdo přijde a zastřelí tě. Nebo tě jen tak zatkne, protože potřebuje vykázat pracovní činnost. Nevraždíme se, neunášíme, nekrademe si orgány, nežijeme v životně nebezpečném světě, na ulici je málokdy k vidění bitka a v tramvaji nikdo nezvyšuje hlas. Otázka je, co je to to bezpečí a proč o něj tak strašně usilujeme. A proč kvůli tomu nepouštíme děti ven.

Když se zamyslím nad svými důvody, proč moje dcera nechodí sama po městě, bála bych se, že si nedá pozor na auta.

Auta jsou rozhodně reálnější hrozbou než únosy. To, že jsme naše města přeměnili na autodromy, je průšvih. A protože jsme správně usoudili, že je nebezpečné se pohybovat poblíž půltunových věcí, které se pohybují rychlostí padesát nebo sto kilometrů v hodině, tak se nám mezi ně nechce pouštět naše děti.

Radši je posadíme do vlastního auta a bezpečně je převezeme do školy…

Rozhodli jsme se žít v permanentním strachu a založili jsme na něm vlastní způsob existence. A já nemám argument, jak lidi přesvědčit, že to není v pořádku. Žijeme v době, kdy je jednou z největších ideologií bezpečí. A bezpečí je slovo, proti němuž nelze nic říct. Všechno dnes musí být zabezpečené! Když jdou děti ven se školkou nebo školou, musí si vzít svítivé vestičky. Dětem se tím říká: pozor, jdete po ulici, je to tam nebezpečné.

O co dnešní děti přicházejí, když si nehrají venku?

Vzpomínám na pár dlouhých táborových túr. Zbývalo ještě 5 kilometrů do konce a začalo pršet. Šel jsem jako poslední, už jsem nemohl, byl jsem naštvanej, hladovej, pláštěnka přestala fungovat před hodinou. Je to o sbírání vnitřní síly. O objevování toho, co já jako člověk, i když je mi teprve pět nebo šest, dokážu. Proto jsou klíčové lesní školky. Tam děti zažívají přirozený kontakt s životem, s hranicí mezi bezpečím a nebezpečím. Učí se žít s nejistotou, nevěděním, chybou, pádem, třeba ze stromu. Když nemám žádné překážky, protože mi je rodiče všechny preventivně odstraní, jak se je pak mohu naučit překonávat? Jak se naučím zvedat, když nikdy neupadnu? Co když se člověk nestane člověkem, pokud nezažívá životní komplikace? A právě ty dítě zažije, když je samo venku. Samo za sebe a mezi ostatními, co jsou taky sami za sebe. Bez táty a bez mámy. Každý se musí naučit vyrovnat se s tím osmákem, co řídí celou bandu. V tom jsou pouliční bandy dětí důležité – starší získávají sebedůvěru a mladší se učí od těch starších.

Jenže my teď vychováváme lidi, kteří se bojí chodit ven. A nemají schopnost se orientovat. To není jen o tom, že neznají přírodu. Neznají ani město, ulici, ve které žijí. Ani děti na venkově už nechodí ven. Sedí doma u počítačů, protože to je bezpečnější. Venku by se jim mohlo něco stát, třeba by si mohli zlomit nohu.

A dalším klíčovým bodem je volný čas, kdy děti nemají daný žádný program a samy si ho musí vytvořit. Co podnikneme, kam se vypravíme, co budeme objevovat. A my jsme krom odpoledního běhání měli ještě cestu ze školy.

Co dítě zažije na cestě ze školy?

To je naprosto klíčový okamžik, kdy má zodpovědnost samo za sebe. Má dvacet nebo třicet minut svobody se rozhlédnout. Jít svým tempem, moct se toulat. Projít se po obrubníku, rýpat klackem v zemi. Jít se někam podívat. Být v dětském kolektivu, který je autonomní. Jdeme čtyři, postupně se odpojujeme a bavíme se o našich věcech. A je nám jedno, jestli půjdeme dvacet minut nebo třicet pět.

Ještě mě tak napadá: Kdybych řekla svým dětem, ať jdou samy před dům, nechtěly by. Potřebují k tomu kamarády.

Ano, to je ten problém. Děti nemají přirozený způsob, jak se seznámit s kamarády z ulice. Na malém městě to ještě může nějak fungovat, ale v Praze, kde je vozíme do škol, které jsme jim pečlivě vybrali, bydlí nakonec v jedné ulici děti z deseti různých škol. Kamarády mají někde úplně jinde, takže se s nimi musejí scházet na sociálních sítích. Nebo ve videohře. Proto jsou radši tam než venku.

Kolik znáte míst, kde se schází mladí lidé? Sem tam je nějaký skate park nebo parkour park, ale zase je v tom ta kontrola prostranství, kdy těm dětem designujeme, kde a na co si mají hrát.

Co s tím?

Nechci říkat lidem: Nevozte děti do školy. Konstruktivnější je říct: když už do té školy každý den chodíte, využijte to. Bavte se s ostatními rodiči. Stanovte si, že se tam sejdete třeba jednou týdně ve čtyři, vyzvednete děti, necháte je tam volně běhat a sami si popovídáte. Stačí, když dvě aktivní maminky rozešlou email, aby každý přinesl něco dobrého a zahradní party, kde se vytváří komunita kolem školy, je na světě. Není to nijak časově náročné a totálně to změní atmosféru ve škole.

Dopřejte dětem scházet se se svými kamarády. A dopřejte to i sobě. Scházejte se s kamarády a nechte svoje i jejich děti, ať se spolu vyblbnou. Dovolte dětem, aby si vodili domů kamarády a pošlete je ven. Nacházejte co nejvíce příležitostí, aby děti mohly být mezi dětmi a volně si hrát.

A budujme události, při nichž má možnost vzniknout komunita. Ve světě už si to uvědomili a mnoho západních měst má třeba vyhrazenou ulici, kterou jednou do týdne zavřou, aby do ní nemohla auta, a lidé se mohou družit. Vytáhněte před dům gril, židle, pozvěte sousedy a nechte děti, ať poznávají sebe navzájem i svět. Bez takových akcí se to, co nazýváme společenstvím, rozpadne.

Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na FF UK, píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Založil a provozuje stránku digideti.cz, vyšla mu kniha rozhovorů se zakladateli inovativních škol.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.