Jsme sice sportovka, ale dbáme hlavně na vztahy a pohodu, říká zástupkyně ředitele ze školy, kde se rodí olympionici

Jsou sportovní třídy jiné než ty běžné?

Velmi. Jsou to individuality, je tam velká soutěživost, prosazování, já já já. Jsou zvyklí jet sami na sebe, srovnávat se. Jsou živí, hlučnější, ale nikdy jsme neřešili kouření nebo šikanu, na to oni nemají čas. Jdou na trénink, přijdou domů vyflusaný, rychle udělat něco do školy a jsou rádi, že spěj. Kluci se hodně řežou, máme tady hodně hokejistů a u nich je to normální. Pošťuchujou se, svalej skříň nebo rozbijou okno... Já tam učím ráda, ale na ukočírování kázně je to náročnější, učitel musí být tak trochu rozhodčí. Přísně držet pravidla – faul, jdeš na dvě minuty na trestnou. Ale v učení jsou rychlí, rychle chápou.

Spíš bych čekala, že budou ve škole slabší, protože kvůli tréninkům nebudou mít na učení čas…

Spousta těch vrcholových - Eva Samková a koneckonců i naše Karolína – měli vyznamenání. I pan ředitel, který tady patnáct let podepisuje vysvědčení, si všiml, že prospěch ve sportovních třídách je lepší. Taky jsou tu ale děti, které jsou hodně sportovně nadané, ale ve škole jim něco vázne, mají třeba dys-problémy. Každé dítě potřebuje zažít úspěch, tak ho zažijí aspoň ve sportu. A jak jsou zaměření na výkon, tak se chtějí i ve škole vyrovnat ostatním, je to pro ně motivace.

Vaše škola se ale netají tím, že jste zaměření spíš na vztahy než na výkon…

Asi právě proto. Speciálně ve sportovních třídách musíme ty vztahy hodně probírat. V třídnických hodinách si povídáme, trénujeme empatii… naopak soutěžení se úplně vyhýbáme, toho mají ve sportu dost.

Jaká jsou vlastně specifika sportovní třídy?

Vlastně jen to, že nemají dvě hodiny tělocviku týdně, ale pět. V některém ročníku na úkor fyziky, v jiném na úkor přírodopisu, ale není to nijak zásadní rozdíl oproti jiným školám. Co je u nás skvělé - tělocvikáři jsou zároveň trenéři. Takže hokejisti mají na tělocvik svého trenéra, to samé biatlonisti, běžkaři. Ta propojenost školy a klubů mi přijde úžasná.

V tělocviku se tedy každý věnuje svému sportu?

Občas, když mají třeba před závody, tak ano. Ale jinak se spíš snažíme, aby se hokejista dostal na běžky a bežkař šel na led.

Díky tomu se vaše dcera Karolína Erbanová dostala od hokeje k rychlobruslení?

Chodila na tuhle školu od druhé třídy, v té době sjezdovala, koketovala s tenisem, lákal ji i snowboard a zároveň vždycky milovala hokej. Ten hrála od čtvrté asi do sedmé třídy, už jsme ji začínali vozit do Prahy na Slávii do ženského týmu, pak přišla olympiáda v Turíně, úspěch Martiny Sáblíkové a pan učitel Suk, který má zásluhu na všech těch olympionicích, ji naložil a odvezl na rychlobruslařské soustředění. Tam se to během týdne zlomilo, obrečela hokej a přešla k rychlobruslení.

Jakou zásluhu na jejích medailích má tahle škola?

Určitě zahrála roli ta všestranná příprava. V atletice je dodnes držitelkou nějakých školních rekordů. Získala tu řád a vztah ke sportu – to je v těch trenérech a v učitelích tělocviku. Určitě ji to zdejší prostředí podnítilo k tomu za tím jít, do třídy chodila se Samkovou a Charvátovou, seděly ve dvou lavicích za sebou. O rok výš byl Michal Krčmář a Karolína Grohová.

Nakolik se chod školy podřizuje sportu?

Počítáme s tím, že mají častá soustředění, berou si úkoly s sebou. Biatlonisti nebo běžkaři mají v sezóně závod prakticky každý víkend, takže dbáme na to, aby se hned v pondělí nepsaly písemky. Vycházíme jim vstříc, ale musí si všechno doplnit. Kolikrát musí dělat i trochu navíc. Hokejisti, když přijdou v září do školy, tak už mají sezónu v plném proudu. Na jaře mají měsíc volno a pak je suchá příprava. Sjezdaři mají suchou přípravu na začátku a jakmile napadne sníh, tak jsou po horách. Na konci sezóny jsou unavení. Všichni.

Zájem o vaši školu narůstá, rodiny se prý stěhují, aby k vám dostaly svoje děti. Je to jen těmi sportovními úspěchy?

Myslím, že ne – koneckonců sportovní třídy jsou až od šesté výš, ale převis zájmu máme už v první třídě. Myslím, že se rozkřiklo, že tu vládne pohodová atmosféra, velmi dbáme na dobré vztahy. Nad nikým se nepovyšujeme, máme k dětem respektující přístup. Základem toho, aby děti byly schopny přijímat jakékoli informace, je pocit bezpečí. Když se cítí ohrožení, nedostane se do nich nic. Úloha dnešní školy není předat encyklopedické znalosti, to si každý najde jedním kliknutím na chytrém telefonu, ale ze školy by měli odcházet celí lidé, to znamená, aby byli vybaveni i vztahově, sociálně, aby uměli komunikovat a spolupracovat. Toho se držíme a to je asi něco, co dnešní rodiče v čím dál větší míře pro své děti chtějí.

Simona Grégrová učí už od roku 2001 český jazyk a občanskou nauku na ZŠ nám. Míru ve Vrchlabí. Třetím rokem je zároveň zástupkyní ředitele. Na škole působí také jako preventistka a výchovná poradkyně. Je maminkou úspěšné rychlobruslařky Karolíny Erbanové.

Rozhovor vznikl pro prosincové vydání časopisu Řízení školy.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.