Každá z map byla jiná. Školy na jaře zachytily místa důležitá pro život za pandemie

„Školáci vytvořili originální mapu,“ napsal na konci dubna Českolipský deník. Na jedné z místních základních škol vznikla v prvních týdnech jarního lockdownu interaktivní mapa, do které děti zanesly například aktuální informace o provozu místního úřadu, lékárny nebo pobočky zdravotních pojišťoven. Mapu pravidelně aktualizovali a dali ji k dispozici všem obyvatelům České Lípy.

„Měla docela velkou návštěvnost,“ říká Tereza Cajthamlová z Multikulturního centra Praha. Podílela se na přípravě metodiky, která školám nabízí postup, jak takovou mapu sestavit a využít ve výuce. Online vzdělávací aktivita COVID-19 Survival Map je jedním z deseti finalistů ceny Eduína, která se letos zaměřuje na projekty pomáhající dětem smysluplně se učit v době pandemie.

Pamatujete si, na čem jste pracovali v době, kdy zavřeli školy?

Na začátku jarního pololetí jsme začali na dvou školách, na gymnáziu a na učilišti, testovat pocitové mapování. To je aktivita, kterou zkoušíme v rámci projektu Participace žáků na rozhodovacím procesu. V tomto projektu pilotujeme aktivity, které vedou žáky ke spoluúčasti na rozhodování o věcech, které se jich týkají. Jde o to, aby dokázali identifikovat, co je potřeba změnit, vymysleli, jak to udělat, a pak tu změnu dokázali prosadit. Mapa je jednoduchý způsob, jak můžou vyjádřit, kde se jim líbí, kde se necítí bezpečně, kde by chtěli trávit volný čas a z nějakého důvodu nemůžou. Když se to povede, může to být opravdu vypovídající. Jde o to dovést je k tomu, aby byli schopní formulovat pro městskou správu svoje zájmy ve veřejném prostoru. Vedle toho zjišťují, že jsou tady také jiné skupiny lidí a i ty mají svoje zájmy. Učí se konfrontovat svůj pohled s pohledem někoho jiného, tolerovat, že vždycky není jen jediná správná odpověď a ani ostatní odpovědi nejsou špatné, že se k výsledku musí dojít konsensem, učí se vést dialog. To jsou všechno důležité kompetence, které jsou nezbytné pro celý jejich život.

Jak se z mapování veřejného prostoru stala COVID-19 Survival Map?

V únoru jsme uspořádali úvodní semináře, celkem měl ten program mít dvacet hodin, chtěli jsme to realizovat v průběhu několika měsíců. Koronavirus nás zastavil velmi brzy, ale na gymnáziu velmi rychle začali učit online. My už jsme s nimi měli za sebou první semináře a kdybychom nepokračovali, museli bychom pak začít od nuly s jinou třídou. Jenže v té době začali lidé vnímat veřejný prostor jinak. Co by předtím vnímali jako příjemné, například místo, kde se můžou potkávat s přáteli nebo pozorovat jiné lidi, se najednou stalo rizikovou situací. Říkali jsme si, že by pocitové mapování přineslo jiné výsledky než normálně, a tak jsme vymysleli aktivitu, během níž by žáci vytvořili mapu pomoci. Našli jsme dvě mapové aplikace, které umožňují vytvořit takovou mapu snadno online, připravili jsme k tomu průvodce pro žáky a metodické pokyny pro pedagogy a ještě takový checklist, na kterém si mohli žáci i učitelé odškrtávat, jak aktivitou postupují, a dali jsme to ke stažení na náš web.

Co je v té metodice?

Aktivita klade důraz na spolupráci ve skupinách. Žáci musí vyřešit, které kategorie na mapu zařadí, zohlednit cílovou skupinu, protože vytváří něco, co potom má sloužit konkrétním lidem. Na gymnáziu si udělali mapu pro sebe, cílová skupina byli jejich vrstevníci. Nejvíc je zajímaly otevírací doby hospod, kam jít do přírody, jak fungují kulturní instituce a jestli je možné je nějak podpořit. Na učilišti byla jedna žákyně aktivní jako dobrovolnice, roznášela jídlo seniorům, a na jejich mapě byla tahle zkušenost velmi znát. Zaměřili se na místa, kde je k dispozici pomoc pro seniory nebo třeba na fungování úřadů. Na základě jedné aktivity vznikly dvě velmi odlišné mapy.

Takže to vzniklo vlastně neplánovaně, tak trochu navíc?

Přesně tak. Bylo to rychlé, ještě během března pro ten projekt náš šikovný grafik vytvořil úžasné logo. Jeho základem je rouška, lemy té roušky tvoří silnice a v roušce jsou různé emergency symboly. Teď to funguje už trochu jinak, ale v té době byly roušky symbolická věc. Všichni šili roušky! I já jsem se kvůli tomu naučila šít.

Co bylo dál?

Otestovali jsme to na dvou školách a dali jsme tu aktivitu volně k dispozici na web. Nijak zvlášť jsme se ani nesnažili dát o tom vědět, všimli si toho ale i učitelé na školách, se kterými jsme nikdy předtím nespolupracovali. Což byla třeba právě základní škola v České Lípě. Jedna z učitelek, která na té mapě pracovala se žáky osmé a deváté třídy, nám potom řekla, že byla motivovaná i tím, že to byl materiál pro střední školy. Chtěli ukázat, že to také zvládnou, a to se jim opravdu podařilo. Ta mapa jim musela dát hodně velkou práci a měla i velkou návštěvnost. Zřejmě i díky tomu, že článek o ní vyšel v místních novinách.

Vrátili jste se k pocitovému mapování veřejného prostoru?

Teď dokončujeme testování na základní škole, kde je hodně romských žáků a cizinců. Je hodně poznat, že mají s mapami a veřejným prostorem jinou zkušenost než třeba na gymnáziu, o kterém jsme mluvili. Mapa není něco, s čím by běžně zacházeli, orientují se v ní hůř. Gymnazisté tady z Prahy byli zvyklí mapu používat, cestují s rodiči, uvažují o mapě úplně v jiném smyslu než žáci, kteří v podstatě neopustili sídliště, kde se narodili. Snažíme se jim veřejný prostor zhmotnit jinak, aby si ho uměli představit.

Vnímají žáci ve školách veřejný prostor jako kontroverzní téma?

Může být velmi kontroverzní. My jsme se při testování potkali s kontroverzí u lidí bez domova. První myšlenky bývají: my je tady nechceme, nechceme, aby nám tu někdo zapáchal, máme špatnou zkušenost, někdo na mě křičel, viděla jsem někoho opilého. To jsou příběhy, které se na sebe nabalují, děti je slyší do rodičů, čtou je v médiích. Snažíme se otevírat debatu o tom, co se stane, když se snažíme nějakou skupinu lidí z veřejného prostoru vylučovat. Když se například dávají bodáky na místa, kde se dá posadit nebo lehnout si, místo přestanou navštěvovat i ostatní, stává se nebezpečné. Různé chemické látky se dávají do fontán, aby se v nich lidé bez domova nemyli, maminky ale musí hlídat děti. Může to být kontroverzní, ale je důležité si ty kontroverze uvědomit, pojmenovat je. My s kontroverzními tématy zacházíme tak, že se jich nebojíme. Myslím, že to může žáky obohatit.

Jsou mezi školami rozdíly? Říkala jste, že své programy testujete na gymnáziích i na učilištích.

Řekla bych, že největší rozdíly jsou v tom, jak žáci vnímají sami sebe. U jednoho z našich programů jsme měli na začátku takovou aktivitu. Dali jsme žákům přečíst tři texty, od Václava Havla, Václava Klause a Tomia Okamury. Na začátku nevěděli, kdo je autorem, pracovali ve třech skupinách a měli pojmenovat, jak se autor dívá na občanskou společnost, roli politických stran a jednotlivce ve společnosti. Text od Václava Klause byl o tom, jak si univerzity uzurpují právo na pravdu, a dával to do souvislosti s nikým nevolenými elitami. Na gymnáziích se žáci hned začali rozčilovat, že je to nesmysl, že to tak není. Oni byli přesvědčení, že jednou v této pozici sami budou, že budou řídit zemi. Jsou na to připravováni a ztotožňují se s tím. Na učilišti se ale s tím textem spíš ztotožnili. Vnímali sami sebe jako ty, kterých se nikdo nikdy nebude na nic ptát, už teď rozhoduje o jejich životě někdo jiný. Učitelé je poslali na učňák, nebudou mít ani tu maturitu. To mě opravdu vyděsilo. Byl to druhák nebo třeťák na střední škole, ještě ani nebyli u voleb a už měli o svém životě takhle jasno.

Stalo se vám někdy, že se vám takovou debatu nepodařilo uřídit?

Nemyslím si, že by se to někdy úplně nepovedlo z hlediska žáků, i když si samozřejmě často říkám, že jsem něco mohla udělat líp. Ono to v každé třídě dopadá jinak. Ze začátku jsem brala jako neúspěch, že se mi nedařilo motivovat na gymnáziích ke hrám. My vysvětlujeme spoustu věcí přes různé simulace, na učilištích se do toho obvykle ponoří rychleji, není problém je takovou aktivitou zaujmout. Na gymnáziích chtějí spíše diskusi. Pokud se vyvíjí jinak, než jsme my nebo učitel předpokládali, je to vždycky potřeba rozebrat v reflexi.

Ještě se vrátím ke covidové mapě. Situace je přece jen jiná než na jaře, je vaše metodika stále aktuální?

Myslím, že ano. Vůle to řešit je na straně škol určitě menší, ale druhá vlna přinesla nové požadavky. Zatímco v první vlně na mapě žáci zaklikávali, kde prodávají nebo dávají zadarmo dezinfekci, kdo šije roušky a komu je rozdává nebo jak jsou otevřené obchody a úřady, teď jsou důležitá testovací místa, otevírací doba u lékařů nebo kdo nabízí pomoc seniorům. Chceme také tu aktivitu upravit tak, aby fungovala i v jiných situacích. Aktivita stojí na tom, jak si rozdělit zpracování témat ve skupinách, úplně stejným způsobem může vzniknout mapa pro budoucí prváky na školu s internátem. Mazáci můžou identifikovat, co pro ně bylo důležité, když nastoupili do prváku. Na mapě mohou označit, kde je dobrá cukrárna, kam si dojít na nákup, kde je kino nebo hospoda. Nebo to může být mapa pro návštěvníky nějakého festivalu. Určitě budeme muset upravit logo, osobně doufám, že za nějaký čas na roušky zapomeneme, ale tu aktivitu můžou školy s drobnými obměnami používat dál.

Tereza Cajthamlová vystudovala žurnalistiku a sociální práci na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Dříve pracovala jako redaktorka v novinách, sociální pracovnice pomáhající lidem ohroženým sociálním vyloučením a předsudečným násilím a věnovala se také vzdělávání odborné i laické veřejnosti. V MKC působí od září 2018 jako metodička a lektorka projektu Aktivní občanství a kulturní tolerance.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.