Když mají děti méně hraček, hrají si zajímavěji. Tipy na proměnu dětského pokojíčku možná využijete už tyto prázdniny

Pokoj dětí Karen Borrow byl plný blikajících a zvukových hraček, barevných knih, panenek, kočárků, kostýmů. Na zdi visely pestré obrázky, které děti – ve věku 7, 4 a 1 rok – namalovaly ve školce nebo doma. Vypadal jako ráj pro malé děti – tedy tak to aspoň redaktorka Karen vnímala, než si ho vzala do parády Simone Davies.

Simone působila jako učitelka v několika školách a školkách, napsala knihu Montessori batole a v posledních letech učí rodiče a děti, jak aplikovat principy Montessori pedagogiky v každodenním životě. Montessori pedagogika se zrodila začátkem 20. století v Itálii. Dnes jde o široce přijímaný směr, který umožňuje dětem, aby se maximálně podílely na svém vzdělání. Montessori třídy ve školách bývají velmi přehledné, logicky organizované, světlé a nezahlcené věcmi.  Podobně si může každý zařídit i svůj domov, říká Simone Davies: „Doma podporujeme děti v tom, aby samy objevovaly, dáváme jim svobodu a hranice, a zařizujeme domov tak, aby se mohly účastnit každodenních aktivit. Navíc v takto uspořádaném prostoru není třeba dětem vymýšlet zábavu, najdou si ji samy.“

Nezahlťte prostor barvami a tvary, děti budou klidnější a soustředěnější

Jak Karen Barrow přiznává, představa, že by se její děti dokázaly víc samy zabavit, jí přišla lákavá. Oba s manželem pracují mimo domov, děti hlídají i prarodiče a chůvy. Karen tvrdí, že teoreticky má všechno v dětském pokoji své místo, i přesto se ale často stává, že se pak stejně nedá nic najít. Pokud se dětem zařídí pokoj přehledněji, budou si ho pak udržovat samy? To by bylo skvělé.

„S čím si vaše děti nejraději hrají?“ ptala se Simone Davies, zatímco vyndávala všechny hračky z polic a šuplat. „S iPadem a čtečkou Kindle,“ odpověděla Karen, jen napůl v žertu. Obě ženy se pustily do třídění hraček. Pastelové barvy na zdech nahradila neutrální šedá, na níž výtvory dětí víc vynikly. Plastové zvukové hračky na podlaze vyměnila Simone za dřevěné v tlumenějších odstínech. Pokoj získal klidnější, příjemnější atmosféru. A jaké byly ty nejdůležitější lekce, které si Karen z proměny odnesla?

Čtecí koutek láká k soustředěnému čtení a prohlížení

Kareniny děti si dříve vytahovaly své pestré knihy z plných polic a nechávaly je pak často ležet všude po domě. Simone do jednoho rohu místnosti umístila na zem složenou teplou deku, několik polštářů a oblíbených plyšáků. Ke Karenině překvapení vyndala knihy z otevřených polic a umístila je do uzavíratelné komody – nejníže knížky pro batole, nejvýše pro školáka. Jen pár knih pak narovnala do proutěných košů. V otevřených policích bývalé knihovny našly místo pokojové květiny, jejichž zalévání se stalo novou povinností starších dětí („Zatím je to baví, uvidíme, jak dlouho jim to vydrží,“ dodává Karen po několika týdnech od proměny).

Bez záplavy pestrých knih působí nový čtecí koutek útulně. „Dětem svědčí neutrální prostory, jsou v nich klidnější,“ tvrdí Simone Davies. Polštáře a deka jako matrace navíc děti motivují k tomu, aby si četly a prohlížely na jednom místě a nenosily knihy jinam.

Svůj k svému, pokud chcete mít doma pořádek

„Věci, k nimž by děti neměly mít volný přístup, někam schováme. Naproti tomu jim usnadníme přístup k těm, s nimiž chceme, aby si hrály. A dáme jim k dispozici jen tolik hraček, kolik jsme případně ochotní uklízet,“ říká Simone Davies. Na podlahu umístila dvě plátěné krabice na oblíbené hračky batolete: v jednom jsou měkké míčky, v tom dalším několik autíček různých barev. Na vyšších policích se pak ocitly plastové tácky s potřebami pro starší děti: v jedné nůžky, papíry a lepidla, v dalších kostičky Lega roztříděné podle velikosti. „Je dobré, když jsou věci jednoho druhu pohromadě. Děti vědí, kde co najdou, a snadněji udržují pořádek, protože každá věc má své místo,“ vysvětluje Simone.

Méně je více – to platí i v dětském pokoji

Děti si hrají víc a vynalézavěji, když se netopí v hračkách, říká Simone Davies. Namísto toho, aby děti měly 300 magnetů ve velkém pytli jako doposud, nechala jim Simone zhruba 30 v krabici a zbytek přesunula mimo jejich dosah. Stejně tak jim do kelímku na stůl dala tucet pastelek a zbytek barevných tužek a fixů uklidila. Až se jim „okoukají“, je možné je vyměnit za jiné. Podobné rotace hraček sice vyžadují trochu plánování a snahy, ovšem pro děti je tak jejich pokoj vždy trochu jiný a zajímavý. A navíc – když nevytahují pokaždé stovky titěrných kousíčků, je i úklid pro dětské ruce snadnější.

„Děti nepotřebují tolik věcí, kolik si my dospělí myslíme,“ podotýká Simone. Ta navíc dává přednost jednoduchým hračkám s jasným účelem – autíčka, která jezdí dolů po dřevěné dráze, krabice, do níž se zastrkují věci skrze díry – před velkými, pestrými, blikajícími a hlučnými hračkami. „Také je nebudu postrádat, rozdáme je příbuzným a známým,“ přikyvuje Karen.

Promyšleně zařízené koutky povzbuzují k aktivitě

Karenin roční chlapeček byl okamžitě nadšený z koutku, který pro něj Simone připravila. Na každé polici tu na něj čeká jedna jednoduchá batolecí hračka, na níž jeho malé ruce snadno dosáhnou. Čtyřletou dceru zase potěšilo, že má náhle volný přístup k nůžkám a lepidlu; navíc na tácu, který snadno zachytí všechen nepořádek a může se klidně zamazat a ulepit.

Jak Karen přiznává, byla zpočátku k  Montessori experimentu trochu skeptická; výsledek ji ale přesvědčil a chystá se v podobném duchu alespoň zčásti proměnit i další pokoje. Plánuje dětem vytvořit tabulku ranních činností, aby se dokázaly vypravovat samostatněji. Do jídelny už koupila malý smetáček a lopatku, aby po sobě děti mohly zamést drobky po jídle. Budou to dělat? To se teprve uvidí, říká Karen, ale proč to nezkusit?

„Nakonec jsem si z celé akce odnesla několik zásadních lekcí. Děti zvládnou víc, než jsem si myslela, pokud k tomu mají podmínky. Nepotřebují zdaleka tolik hraček, knih a her, kolik se vám reklamy, prarodiče a dětské fňukání snaží namluvit. Nečekám, že by je nové uspořádání pokojíku dokázalo úplně odtáhnout od displejů. Ale aspoň, když už je donutím odložit tablety, mají snadnější volbu různých aktivit než dřív,“ uzavírá Karen Barrow, redaktorka New York Times.

(fotografie s článkem souvisejí volně, ilustrují obecně "montessori styl" zařízení pokoje)

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.