Ke startu, pozor, teď, cíl je Tokio! Školáci a jejich rodiny zdolávají kilometry. Virtuálně, a přitom po vlastních

„Tak pojďme, ať zase uděláme pro školu pár kilometrů,“ pobízí každý víkend (a někdy i ve všední den) svoje tři děti Kateřina Fišarová Stránská z Ústí nad Orlicí. Vyrážejí do místní překrásné přírody na koloběžky, nordic walking, na kola. Na mobilu přitom mají zapnutou aplikaci a s její pomocí sčítají svoje kilometry s ještě asi dvacítkou dalších sportovních nadšenců z okolí.

„Snažíme se každý den být venku, být aktivní bez ohledu na roční dobu nebo počasí. Já sama chodím denně svůj okruh se psem, do aktivity jemně tlačím i děti a manžela. Vždycky jsme byli taková outdoorová rodina, ale teď to má pro nás ještě větší smysl,“ vysvětluje. Nejmladší syn paní Kateřiny chodí do soukromé základní školy Na rovině v nedaleké České Třebové. Děti tu letos procházejí zeměpisným projektem, postupně objevují všechny kontinenty světa. Podle plánu by se v červnu měly dostat do Asie, konkrétně do Japonska – a dokonce přímo do Tokia. Ovšem nejen v učivu. Děti, rodiče a přátelé školy, jako je rodina Fišarových, se snaží všichni společně, po troškách, přes aplikaci, do Tokia „doběhnout“. Je to asi 12 000 kilometrů.

Každý kilometr se počítá, každý může přispět

„Když jsme se loni vrátili z lyžařského výcviku, byli jsme všichni nastartovaní na to se hýbat. Děti byly zvyklé být venku i v chladném počasí, bylo vidět, jak jim fyzická aktivita svědčí. Přemýšleli jsme, jak to podpořit i po návratu do města,“ vysvětluje Barbora Hegerová, třídní učitelka druhého trojročí, tedy spojených čtvrtých, pátých a šestých tříd. „A tak jsme vyhlásili projekt Doběhněme společně do Athén!“

Děti pravidelně běhaly, společně i každé zvlášť, a uběhnuté kilometry zaznamenávaly do mapy. Učitelé jim přitom kladli na srdce, že není třeba být špičkovým atletem; každý může přispět svou troškou a každý prostě uběhne, co zvládne. Vzdálenost mezi Českou Třebovou a řeckou metropolí děti nakonec asi o 150 kilometrů přeběhly. „Projekt skončil v červnu a my jsme na něj chtěli navázat,“ říká Barbora Hegerová. „A tak jsme si řekli, že si zkusíme dát ambicióznější cíl, a vydali jsme se tentokrát do Tokia, kde bude příští léto probíhat olympiáda.“

Nazula už tenisky i paní učitelka Barbora? „Já zatím neběhám, ale snažím se hodně chodit. Máme tu ale jiné rekordmany,“ směje se. „My už jsme dali i 100 kilometrů za víkend, když jsme byli na srazu koloběžkářů v Babiččině údolí. Je nás doma pět, ale nejmladší syn ještě nemá smartphone, takže sice denně několik kilometrů ujde, ale do aplikace se to nezapisuje. A mně se zase často stane, že vyrazím na svůj denní okruh, a až na konci si řeknu, sakra, zase jsem to zapomněla zapnout,“ popisuje běžné potíže Kateřina Fišarová Stránská. „Jinak jsem ale zapojila tchána i svoji sestru. Docela nás to sbírání kilometrů chytlo.“

Prospět svému zdraví, vylepšit svoje okolí

Celý projekt má hned několik cílů. Tím nejzřejmějším je samozřejmě to, aby se děti pravidelně hýbaly v přírodě. Dál se snaží zdůraznit a zviditelnit i sílu spolupráce a společného úsilí. Bez ohledu na to, zda se do Tokia podaří doběhnout nebo ne (vychází to na nějakých 300km týdně a se zimou za dveřmi a krátkými dny to vypadá na velmi vzdálenou metu), uspořádá škola nakonec pro děti a rodiče v červnu slavnostní sportovní den se závody horských kol a dalšími disciplínami. „Jeden ze sponzorů školy navíc slíbil, že nám za každý uběhnutý kilometr dá jednu korunu,“ vysvětluje Barbora Hegerová. „Děti během jara přijdou s pěti nápady, jak by bylo možné zkrášlit nebo zlepšit nějaké veřejné místo poblíž školy. Pak budou hlasovat a finanční dar využijí na realizaci vítězného projektu. Takže nakonec doufáme, že naše aktivita bude přínosná i pro město a okolí.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.