Klíčové je, aby děti chodily do školy rády. Pak se toho naučí mnohem víc, říká ředitel, jehož žáci skončili na prvních místech v testech PISA

Před pár dny jste získal ocenění Ředitel roku, co jste na to říkal?

Byl jsem překvapený i dojatý. Jsou to jen výsledky jedné ankety, ale potěšilo mě to, protože myslím, že každý ředitel se někdy cítí trochu osamocen, podpora ředitelů škol u nás není moc velká. A vidět i další nadšené ředitele, kteří něco dokázali a kteří bojují, pro mě bylo inspirativní.

Do školy, kde jste ředitelem, jste sám chodil jako dítě. Byla to součást motivace, proč jste tam v roce 1999 nastoupil jako učitel?

To byla spíš náhoda. V tu dobu jsem studoval a pracoval ve Švýcarsku a pak jsem se rozhodl, že si ve svém rodném kraji postavím byt. Tak jsem si vzal ve Švýcarsku volno, a když jsem sem přijel, v „mojí“ škole zrovna hledali učitele. Vystudoval jsem pedagogickou školu, ale neměl jsem v plánu učit. Ale když jsem viděl ten inzerát, řekl jsem si: Vlastně bych to mohl aspoň zkusit. A jsem tu jednadvacet let.

Chodil jste jako dítě rád do školy?

Jo jo. Moc si nepamatuju, jestli jsme se tady něco učili, to šlo mimo nás, ale měli jsme skvělou partu kluků, chodili jsme čtyři kilometry pěšky ze školy, hodně jsme se vyblbli, takže ke škole jsem měl vždycky velmi pozitivní vztah.

Je vaše škola tak, jak vypadá teď, hodně jiná než ta, do které jste sám chodil?

Úplně jiná. Podařilo se nám ji za ta léta celou přebudovat. Ředitelem jsem se stal v roce 2005 a od té doby byly asi jedny jediné prázdniny, kdy bychom tady něco nekutili a nepředělávali. Když jsem nastoupil, bylo tady 72 dětí a škola byla prakticky na zavření, bylo to ekonomicky neudržitelné. Teď máme přes 180 dětí. Takže problém byl, že se sem postupně přestávaly vejít. Museli jsme přepažovat třídy, rušit kabinety, ale stejně byla malá šatna, malá jídelnička. Bylo tady špatné topení, špatná okna, chumelilo nám do tříd. To všechno jsme postupně vylepšovali, až jsme předloni získali grant, který nám umožnil přistavit celé patro. Teď se sem konečně vejdeme.

To byl ten rok, kdy jste sídlili v autokrosovém areálu?

A nejen tam. Původně jsme si mysleli, že během přestavby budeme moct v budově aspoň částečně fungovat, ale stavební firma nám řekla, že je to vyloučené. Takže v červnu jsme se dozvěděli, že od září nemáme kde učit 180 dětí, kam dát jídelnu a tak dále. Nakonec jsme druhý stupeň umístili na autokrosové závodiště, já jsem měl ředitelnu v časoměřičské věži, pode mnou byl bar, tam jsme dali deváťáky. První stupeň byl v jiné vesnici ve staré škole, která se od roku 1975 nepoužívala. Kuchyň a zbývající třídy byly v kostele, jídelnu jsme měli v modlitebním sále.

Vy jste taky unikátní tím, že jste soukromá škola, ale neplatí se u vás žádné školné. Jak to děláte?

Dobřany jsou sice malá vesnička se 130 obyvateli, ale vedle školy je fara a scházeli se tady obrozenci jako František Vladislav Hek nebo Josef Dobrovský. Dobřany měly vždy co do činění se vzdělaností, školství je tady od roku 1680, kdy ještě nebyla ani povinná školní docházka. Ale v tom roce 1996-97 to opravdu vypadalo, že se škola zavře kvůli malému počtu žáků. Místní obrozenci se znovu vzbudili a řekli si: Když nám chcete zavřít státní, otevřeme soukromou. Byl to poslední pokus, jak školu v obci zachránit. To, že nevybíráme žádné školné, je dáno tím, že nechceme dělat školu pro elitu, ale chceme, aby sem za stejných podmínek mohlo chodit každé dítko z hor. Dostáváme příspěvek od státu, který je o něco nižší než na státní škole, a spádové obce, které k nám posílají své děti, nám přispívají 4000 ročně na žáka.

A teď mi prozraďte, jak se stalo, že je ze 70 žáků najednou více než 180?

Tuto otázku mi pokládá mnoho lidí, ale já na ni nedokážu jednoduše odpovědět. To jsou stovky střípků, které musí zapadnout dohromady. Kdybych měl vypíchnout to nejdůležitější – bude to znít možná jako klišé - tak bych řekl, že rodiče mají důvěru v naši školu, a to proto, že vidí, že děti sem chodí rády a jsou tady spokojené. A díky tomu, že je škola baví, se taky daleko lépe učí a mají lepší výsledky. Takové věci se rozkřiknou velice rychle. A je fakt, že škola nejen že je plná, ale ročně musíme odmítat desítky dětí.

Jak zařídit, aby děti chodily do školy rády?

Myslím, že jsme malinko zapomněli, že škola je pro děti. Já se snažím na věci dívat dětskýma očima. Když si vezmu třeba přestávky – mám rád, když je tady o přestávkách "bugr". A nebylo to tak vždycky. Bývaly časy, kdy děti koukaly do mobilu, byly potichu, nepotřebovali jsme žádné dozory. Jenže oni prosedí jednu hodinu, pak prosedí přestávku u mobilu, pak velkou přestávku, a třetí hodinu už se tam nedá vůbec učit. Takže i když jinak bazíruju na tom, že jsme moderní škola a ve výuce mobily používáme, tak o přestávkách jsme je zakázali. Vysvětlili jsme jim, že to děláme proto, že chceme, aby je trávili jinak. Na chodbu jsme dali piana, fotbálek, nakoupili jsme kytary, bicí, pingpong, a je tu živo. Kdo chce mít klid, může si jít do klubovny zahrát šachy. Když je hezky, lítají po venku. Přestávka je strašně důležitá součást výuky. Děti se vyblbnou, prokrví se jim hlavičky a pak vydrží čtyřicet pět minut sedět. Další důležitá věc: chováme se k dětem partnersky. Děti vycítí, že nám o ně jde. Že jsme jejich partneři a ne policajti a že když vydáváme nějaké zákazy a příkazy, je to většinou kvůli bezpečnosti.

Daří se vám nacházet dost učitelů, kteří sdílejí vaše vize? Učitelů je dnes obecně nedostatek.

Zatím to není velký problém, zájemců máme dost a můžeme si dát záležet na výběru. Dělám až čtyřkolové výběrové řízení, jehož součástí je schůzka s celou sborovnou – tam se hned pozná, jak uchazeč zapadne do týmu. Pak jde na dvě hodiny učit – nejdřív cokoli, co má rád, a pak dostane nějaké zadání ode mě. Sleduju především to, jestli to mezi ním a dětmi jiskří. Musím říct, že od té doby, co si vybírám učitele tímhle způsobem, jsem se nespletl. Učitelé jsou to nejcennější, co tu mám. Moje práce je se o ně dobře starat, a když to funguje, oni pak sami chrlí nápady, díky kterým to tady potom děti baví.

Nějaký příklad?

Třeba když vyšla před pár lety takzvaná pamlsková vyhláška – ve sborovně jsme se tomu zasmáli, jak je to stupidní a nic to nevyřeší. Ale řekli jsme si: Pravda je, že se děti málo hýbou. A družinářka navrhla, že s nimi začneme běhat. A tak jsme vyhlásili, že kdo chce, může si s námi každý den ve třičtvrtě na jednu zaběhnout kilometr kolem školy. Nazvali jsme to motivačně Běh s Emilem, podle Emila Zátopka, a děti to neskutečně chytlo. Říkali jsme si, že se zúčastní tak dvacet děcek a nakonec se rozběhala skoro celá škola včetně učitelů. Dostalo se to do novin a dokonce až k paní Zátopkové. Teď to děti baví tak, že jim někdy říkáme: „Když budeš zlobit, nepoběžíš s Emilem.“

Vy vůbec chodíte hodně ven…

To by byl hřích to tady nevyužít. Vylezeme ze dveří a máme tady přírodní laboratoř, kterou nemá ani nejmodernější škola v Anglii. Dobřany jsou malinká vesnice, nejezdí tady skoro žádná auta. Na louce jsme za půl minuty, v lese za čtyři. Přírodověda, vlastivěda, fyzika, tam je to samozřejmost, ale obecně kdykoli, když je na to téma, nebo když jsou děti unavené, jdeme ven. Máme takového zběsilého fyzikáře, tak v jeho případě jsem vyloženě radši, když chodí dělat pokusy ven.

To zní jako idylka, ale neznamená to, že se flákáte: když jste se před pěti lety účastnili mezinárodního testování patnáctiletých žáků PISA, ti vaši byli mezi českými dětmi nejlepší v přírodovědné, matematické i čtenářské gramotnosti…

To má dva důvody, o jednom už jsem mluvil: základ je, aby to děti bavilo. Pak se lépe učí. A druhá věc: o každém předmětu s kolegy přemýšlíme. Pro mě je třeba hodně důležité, aby děti uměly anglicky. Mívali jsme takový ten starý styl výuky, že když od nás děti odešly na gymnázium, tak je tam učitelé chválili za gramatiku, ale nebyly schopné mluvit. Přemýšleli jsme, co s tím. Osekal jsem hodiny klasické angličtiny a přidal jsem konverzaci. Další rok jsem sáhl dokonce do školního vzdělávacího programu a konverzaci jsem jim ještě přidal. Pak jsme si říkali, že potřebujou mít angličtinu jako součást běžného života – tak jsme napsali jídelníčky v angličtině, začali jsme angličtinu zapojovat do běžných předmětů, takže v matematice se počítalo anglicky a podobně. Pak jsme si našli partnery v belgické škole a začali jsme každoročně jezdit na výměnu do belgické školy, kde děcka mluvila anglicky. Sehnal jsem rodilého mluvčího, chodí do družiny, a když se mě ptal, co tam má dělat, tak jsem říkal: Nic, jen si s dětma hraj a mluv na ně anglicky. Celý ten postupný proces proměny výuky angličtiny trval čtyři roky a najednou jsme zjistili, že kdo chce, v devítce umí perfektně anglicky. Když se takhle dokážete zamyslet nad každým předmětem, co by pomohlo, aby to dětem dalo co nejvíc, tak to krásně funguje.

Zavedli jsme třeba finanční gramotnost, to nám připadá zásadní, bude se kolem toho točit celý jejich život. Máme mediální výchovu – co dnes děti potřebují víc, než umět pracovat s informacemi? Denně se jich na ně valí tolik co na nás, když jsme byli malí, za rok. Potřebují se v nich vyznat. Stačí nad tím přemýšlet a nebát se jít do nějaké změny. Jelikož se doba mění strašně rychle, škola by to měla aspoň trochu dohánět a ne zůstávat stejná jako před sedmdesáti lety. Náš proces ve škole je neustálá změna – něco se osvědčí, něco ne, tak to zase změníme.

Nemůžu se nezeptat na jarní koronavirové období – jak jste fungovali a jak jste to zvládli?

Já jsem si odpočal a uklidil jsem si v ředitelně, ale na to se asi neptáte. Zareagovali jsme celkem rychle, máme ve škole dobré vybavení, tak jsme nejdřív natočili nějaké videohodiny, pak jsme zjistili, že je lepší dělat výuku online, postupně jsme to ladili. U prvostupňových dětí mě mrzelo, že jsme chtíc nechtíc zatížili rodiče, ale u druhostupňových bylo skvělé, že si vyzkoušely úplně nové metody a programy, strašně moc jsme se toho naučili i my učitelé. Co chybělo, byl morál. I když jsme dělali krásné online lekce, tak když jsem se zeptal na další hodině, co si pamatují, nepamatovali si nic, nevím, jestli u toho hráli nějakou gamesku, nebo měli pod stolem spolužáka… Uvědomil jsem si, že úloha učitele je nepostradatelná, na prvním stupni určitě. Na druhém stupni se dá leccos udělat online, ale ty vztahy tam taky chyběly.

Na co jste v souvislosti s vaší školou nejvíc pyšný?

V tuhle chvíli na novou budovu, na to krásné moderní prostředí, které tu teď máme. Na to, že se nám podařilo v sousední vesnici otevřít školku. Že i po tolika letech máme skvělý kolektiv a že se nám práce daří. A jsem vždycky strašně pyšný, když vidím, že děti, co k nám chodily, dělají práci, která je baví a jsou v životě spokojené.

Jan Grulich vystudoval germanistiku na Technické univerzitě v Liberci a Univerzitě Pardubice. Absolvoval roční studium v Basileji ve Švýcarsku, roční funkční studium pro ředitele škol a magisterské studium personalistiky a andragogiky. V roce 1999 nastoupil jako učitel němčiny, tělocviku a fyziky do školy v Dobřanech v Orlických horách, kterou sám jako žák navštěvoval. V roce 2005 se stal na stejné škole ředitelem. Před pěti lety získala jeho škola Trivium Plus prvenství téměř ve všech kategoriích mezinárodních srovnávacích testů PISA, kterých se účastní žáci devátých tříd. Letos se stal vítězem druhého ročníku ankety Ředitel roku. 

Rozhovor vyšel 29. září v příloze Akademie Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.