Lockdown je mrtev, ať žije lockdown. Co nám přinesl dobrého?

Rodiče: víc času na rodinu, víc zodpovědnosti dětem, nové koníčky

„Manžel je obvykle od rána do večera pryč a s dětmi trávím většinu času já,” říká Klára z Prahy, máma předškoláka a batolete. „Vidím, jak se během celoroční práce z domova  zlepšil jeho vztah s dětmi. Navíc nám odpadl ranní stres, kdy bylo třeba syna rychle vypravit do školky, aby ho manžel odvedl. Teď se i uprostřed týdne stane, že vstáváme pozvolna, společně snídáme. To nám bude chybět.” 

Ačkoliv se alespoň podle stesků na sociálních sítích čeští rodiče už nemohli dočkat toho, až jim stát zase ulehčí od denodenní (a celodenní) péče o milované potomstvo, přesto si mnozí z nich našli na výjimečném stavu něco přínosného. Víc času pro rodinu, společná rána a večery, možnost věnovat se společně sportu, procházkám nebo třeba hraní deskovek – to všechno si rodiče pochvalují.

„Poznali jsme okolí bydliště, a to poměrně dokonale. Takové ty výlety z nouze, které bychom jinak nepodnikli. Najednou jsme zjistili, jaké tu máme výhledy na Vltavu, kudy se dá všude sejít k řece, co je sjízdné na kole a co už ne... Cítili jsme se jako objevitelé,” usmívá se Jiřina z Prahy. Gabriela z Brna zase oceňuje, jak se sblížili její synové (6 a 4 roky): „Najednou neměli možnost vídat kamarády ze školy a školky, a o to víc si hráli spolu, celé hodiny. Samozřejmě se taky poprali, ale pak se zase museli usmířit, což je skvělá škola mezilidských vztahů. Jako rodina jsme taky věnovali spoustu času pouštění draků a bobování. Na to nikdy nebyl čas, až letos.”

Většina rodičů čelila tomu, že si museli během dne vyhradit dostatečný čas na práci. A tak jejich děti, které nemohly navštěvovat žádné kroužky, prostě dostaly do kapsy mobil, vyrazily ven a utužovaly vztahy s dětmi ze sousedství. „Kdyby nebylo covidu, nikdy bych svoje dcery ve věku 6 a 9 let na sídlišti nepustila ven samotné. Když ale obracejí byt vzhůru nohama, je pro mě těžké soustředit se na práci. Proto jsem ráda, že bez ohledu na počasí se svou partou z okolních domů vyrážejí ven. V zimě chodily bobovat, teď na jaře jezdí na koloběžkách. Jsou mnohem samostatnější a zodpovědnější, hlídají se navzájem a dávají pozor, aby byly doma včas podle dohody,” říká Lucie z Prahy.

Dalším rodinám zase lockdown přinesl nové zájmy a koníčky. Alena ze středních Čech se svými třemi předškoláky začala každý den malovat a různě tvořit. „Dřív se mi nechtělo, tak jsem se vymlouvala na to, že se kreativně vyřádí ve školce. Když vláda zavřela školky, pustili jsme se do toho. Vystřihujeme, lepíme, modelujeme. Děti mají spoustu nápadů a rvou se jen občas, takže super,” usmívá se Alena. 

Kateřina, která v Ostravě pracuje jako překladatelka a učitelka angličtiny, zase s radostí pozoruje pokroky svého dvanáctiletého syna v jejím milovaném jazyce: „Díky týmovým výzvám na XBoxu se najednou posunul na komunikační úroveň. Občas ho přichytím, jak něco řekne česky a hned si to jen tak sám pro sebe překládá do angličtiny. To mě moc těší.”

Učitelé: nové metody, větší důvěra žákům i vědomí, že nemusí zvládnout všechno

Učitelé, z nichž se mnozí museli během uplynulých měsíců několikrát přepínat z online do prezenčního režimu a zase zpět, oceňují hlavně svůj pracovní růst. „Jsme flexibilní jako nikdo jiný,” poznamenává angličtinářka Romana Svatoňová z Hradce Králové. „Já jsem zjistila, že intenzivně využitých 30 minut při on-line hodině je určitě stejně – a možná i víc – efektivní  jako 45 minut ve škole. Že sice příprava zabere víc času, ale nezdržuje mě tlumení rušivých elementů,” říká Naďa Drudíková ze základní školy ve Slaném. A Michaela Novotná z Pardubic dodává: „Zapracovala jsem na svých přípravách, zefektivnila je, upravila a přizpůsobila. Konečně mám po pěti letech učení materiál k výuce takový, jaký jsem si celou dobu představovala.”

Ačkoli se nevídali ve škole, alespoň někteří učitelé se intenzivně snažili udržet vztahy s dětmi i na dálku. Jako bonus získali i těsnější vztahy s rodiči žáků a kolegy. „Věříme si. Obecně. Víc pracuji ve skupinách a děti jsou raději. Vím, na koho se obrátit, když něco nefunguje. A víc komunikuji s některými kolegy, bez nich a jejich rad by to nešlo,” říká Veronika Šedovičová, která učí angličtinu na základní škole v Brně.

„Naučil jsem se dát studentům větší důvěru. Na dálku moc nedokážu kontrolovat, jak poctivě pracují, tak to prostě nedělám a je to jejich zodpovědnosti. Pro mě je to úleva. Hodně využívám sebehodnocení, nabízím různé aktivity, různé metody učení, ze kterých si vybírají a sami si přidělují body,” popisuje učitel přírodních věd z pražského gymnázia Na Zatlance Vojtěch Hála, jak se během distanční výuky proměnil jeho přístup k žákům. 

„Některé děti jsou ve škole třeba nevýrazné, ale doma mají najednou svůj klid, nejsou tlačeny časem a s nikým srovnávány. A my teď sledujeme, jak strašně vyrostly a úplně jinak komunikují,“ popisuje ředitelka pražské ZŠ Mohylová Martina Hanzalová, co jí dělá radost. Pochvaluje si také větší sblížení s rodiči a ohrazuje se proti tvrzení, že jsou její žáci „ztracená generace“. „Možná zmeškali něco ve škole, ale posílají nám videa, jak s rodiči čtou, vaří, pečou, štípají dříví, vozí kolečko nebo hrabou na zahradě. I my jsme s nimi stihli různé projekty, na které by ve škole nebyl prostor. Kdo chtěl pracovat, posunul se. Ti nemotivovaní by byli nemotivovaní i ve škole.”

I učitelé oceňují měsíce strávené s rodinou a prostor pro nové impulsy do života, ať už si pořídili zvířátko, nebo si konečně našli čas i na mimopracovní aktivity. „Co jsem získal díky covidu?” hodnotí poslední měsíce také učitel ze ZŠ a MŠ Tyršova v Praze Ondřej Balík:  „Krásné měsíce s vlastní rodinou, úžas nad místy, která mám do pěti kilometrů od domova, ale nikdy jsem na nich vlastně nebyl. Umění pečovat o sebe a poznání, že mám právo a povinnost věnovat část svého času sobě. A splněný dětský sen věnovat se letecké modelařině – sen, na který jsem před pandemií byl už moc starý.” 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.