Martin Konečný: Někdy to ve školách nemají těžké jen nadaní žáci, ale i inovativní učitelé

V den, kdy jsme si povídali, měl mít Martin Konečný své tradiční páteční kreativní volno. Ale nakonec bylo všechno jinak a on se svými žáky podnikl Fyzikální procházku Prahou. Věnovat studentům i kus svého volna je pro něj totiž přirozená věc. Patří k těm, kteří učením žijí v tom nejlepším smyslu slova. Vůbec nejblíž má k nadaným dětem, které ho k myšlence jít po studiu Matematicko-fyzikální fakulty vlastně přivedly. V plánu to totiž původně tak úplně nebylo. Jak vnímá dnešní vzdělávání, proč to podle něj v českém školství nemá snadné ani inovativní pedagog a proč chce mít jednou vlastní školu?

Přiznám se, že mě to zajímá: co jsou to ty Fyzikální procházky Prahou?

Vznikly jako diplomová práce jedné studentky Matematicko-fyzikální fakulty. Je to krásný projekt, který vás vede starou Prahou, místy, která nějak souvisejí s fyzikou, fyziky, alchymisty, objevy… Je tam orloj – a ano, každý ho zná. Ale málokdo dokáže popsat, že má čtyři ciferníky, včetně toho pro Babylonský čas, což je vcelku unikátní záležitost. Objevovat můžete desky Alberta Einsteina, v Týnském chrámu je hrob Tycha de Brahe, úžasná rarita jsou židovské hodiny, etalon pražského loktu na Karlově náměstí, Klementinum a hned vedle dům, kde pobýval Kepler… Těch věcí je spousta. A já bych to chtěl do budoucna udělat ještě interaktivnější, propojit žáky víc s historií i nechat je vnímat víc místa, jimiž procházejí. Protože obvykle Prahou prochází s pohledem upřeným do telefonu. 

Děláte všechno tak nestandardně? Nebo také někdy jen sedíte v lavicích a listujete učebnicemi?

Mně přijde, že nijak speciálně neučím! Ale pokaždé, když o tom mluvím, vypadá to, že ano (směje se). 

Učebnicemi určitě nelistuju, žádné nemám. Mé hodiny začínají obvykle asi dvacetiminutovou lekcí, výkladem, někdy společně uděláme experiment. Pak přijdou reakce, otázky a ze všeho vyvodíme téma a body k zápisu. Jsem dokonce „stará škola“ a píšu na tabuli, nemám rád prezentace, protože mi přijde, že pak ve výkladu postupuji moc rychle. A hlavně u prezentací není vidět, jak ty věci vznikají. Ale když hodinu tvoříme společně a já postupně zjištění zapisuji na tabuli, žáci vidí genezi tématu. 

Přesto se mi chce říct: Ty jo, ale gympl?! Opravdu bez učebnic? 

Opravdu. Občas se mě ještě nějaký rodič zeptá, z čeho se mají děti učit, ale já v hodinách říkám, kde najdou, co potřebují. Učím je hledat definice, srovnávat jejich znění podle zdroje, dostávat se od nejjednodušší Wikipedie přes weby s doučovacími materiály k relevantnějším, odborným zdrojům. A to mi přijde super. Že najdou pět odpovědí na jednu otázku, musíme je posuzovat… A ve výsledku nepotřebuji, aby si pamatovali definice, ale věděli, co znamená to, o čem se učíme. 

Působíte na libeňském PORGu, byl jste na Mensa gymnáziu, pomáhal pořádat konference o nadání a teď se stal součástí dalšího projektu s názvem Přemýšlivec. Co vás k intelektově nadaným dětem přivedlo?

Mohl bych říct, že náhoda, ale podle mě nic není náhoda (směje se). Na fakultě jsem zkrátka doučoval nadaného studenta, který miloval matiku a fyziku, ale trpěl svalovou atrofií a nemohl chodit do školy. Začal jsem se mu věnovat, pak na doučování chodil i jeho kamarád… A ke konci mého studia hledali na Mensa gymnáziu někoho, kdo by učil přírodní vědy. A já už věděl, že mě učit, předávat vědění, baví.  

Mensa gymnázium muselo být náročný začátek pedagogiky…

Byl. Byli tam úplně jiní studenti, než jaké jsem do té doby znal, a nic z toho, co fungovalo předtím, nefungovalo s nimi. Nevěděl jsem ale proč a nikdo mi s tím moc nedokázal pomoct. Nemluvě o tom, že někteří z žáků byli opravdu extrémně excelentní, a já logicky nemohl jít v hodinách jejich tempem, což mě štvalo (nechtěl jsem nikoho brzdit, ale ani nikomu utéct)... 

Co jste s tím nakonec udělal?

Došlo mi, že pokud nesedí moje výuka studentům, musím se ptát právě jich. A tak jsem zavedl Hodnocení pana učitele. Dotazníky, v nichž jsem studenty vedl k odpovědím na otázky, jak vnímají mé hodiny. A podle toho, co jsem se dozvídal, jsem postupně modifikoval výuku. Mělo to i další úžasné efekty. Interakce mezi námi se proměnila. Brzy se začala proměňovat i hodnocení, přicházely první ohlasy. Naučil jsem se vlastně učit zpětnou vazbou od studentů. A postupně sestavil model výuky přírodních věd postavený na mezioborové spolupráci matematiky, fyziky, biologie, chemie – SCIENCE. 

Pak jsem se mohl začít věnovat i jiným věcem, právě nadání, o němž se před těmi asi deseti lety ještě mnoho nemluvilo nebo mluvilo tak, jako by to bylo sprosté slovo. A já si byl po zkušenostech se studenty Mensy jistý, že se to musí změnit. Začali jsme sbírat informace a brzy vznikl na gymnáziu post Koordinátor péče o nadané, který jsem zastával. Bylo to úžasné! Jezdil jsem na světové konference, potkal zajímavé lidi, přivážel jejich postřehy. Až vznikl i nový koncept péče o nadané. 

Svůj model výuky SCIENCE jste pak přenesl i jinam, třeba na základní školu Duhovka. Je dobrá zpráva slyšet, že je o nové koncepty zájem, byť se zatím bavíme především o soukromých školách, které provází pověst těch progresivních. Ale nenarážel jste někdy s tím, jak moc učíte jinak?

Řekněme, že místy. Je totiž fakt, že někdy to nemají v českých školách jednoduché ani inovativní pedagogové, nejen studenti. I učitelům někdy přijde pocit, že by bylo jednodušší dělat, že nadaní nejsou. Pocit, že splynout s tím, co na dané škole fungovalo před tím, by bylo nejjednodušší. Stejně jako nechat nezměněný prostor těm, kdo tam byli už před tím. A to mě mrzí, protože to jsou věci zvládnutelné správným vedením. Vytvářením možnosti růst a inovovat pro všechny. 

Nabízí se zeptat, jestli jste se svou vizí o tom, jak může škola vypadat, nebo výukovými koncepty neuvažoval třeba i o postu ředitele? 

Uvažoval. A víc než to. Doplnil jsem si příslušné vzdělání. Přihlásil se do konkurzu a přidal si další zajímavé zkušenosti, které nicméně obsazením postu ředitele neskončily – přičemž to nakonec vypadalo, že hlavní překážkou je navzdory mým konceptům nebo řekněme filozofii i pozitivním ohlasům, s nimiž jsem se během konkurzní cesty setkal, zatím věk. Respektive zkušenosti. Také se ukázal rozpor, který vidím v tom, že se ve školách i v tomto směru – ve vedení – chtějí nové věci, ale pak ti, kteří by je chtěli realizovat, nakonec nedostanou příležitost. Protože chybí ony zkušenosti. 

Takže je to třeba otázka času, nebo tu trochu mluvíme i o tom, že české školy potažmo české sborovny jsou vysoce konkurenční prostředí?  

Otázka konkurence je opravdu na místě. Málokde jsou nastavené otevřené vztahy. Vídám, jak se řeší, kdo zná pana ředitele a kdo ne, jak si učitelé vzájemně kradou nápady nebo intrikaří. Vídám obrovský strach z toho, aby je někdo (žák či kolega) nepřerostl. A to není dobré. Takové prostředí není zdravé. O to spíš si vážím toho, že jsem zatím mnohokrát měl a i nyní mám štěstí na prostředí, kde to dobré je. Mám prostor růst a dělat smysluplné věci, mám kolem sebe inspirativní lidi.

Co by to chtělo, aby to dobré bylo všude?

Ideální je v každém případě citlivé vedení a otevřené prostředí, ve kterém se věci bezprostředně komunikují, ale to už se dostáváme k tomu, že nakonec stejně vidím jakousi ideální školu, kterou bych chtěl ve výsledku jednou nejen vést, ale založit. A která by neměla ukazovat jen to, jak se má kvalitně vzdělávat v novém tisíciletí, ale také to, jak se vybírají správní učitelé, jak se nastavují platy, abychom dostali ty nejlepší, jak se pak nastavují vztahy mezi nimi a to je pak vzorem i pro studenty… 

To ovšem znamená nejprve mít někoho, kdo ve mně uvěří a podobný projekt zasponzoruje. Bez toho to nevyjde, školství se nedá dělat jako tvrdý business. Pak bude možné udělat ten první krok a platit učitele tak, že budou chtít na takové škole učit. Budou chtít být dost dobří. To rozvíří hladinu i na dalších školách kolem… 

Dalo by se na takové vaší ideální škole zbavit i té neaktuálnosti, kterou z českého školství pořád cítím? Dějí se změny, ale než doběhnou, svět je zase o pár let dál, a my se držíme zastaralých předpisů a dokumentů… 

To je otázka. V každém případě, první stupeň je a měl by být dál o tom, aby děti uměly psát, počítat, číst… Ale jsou věci, které tam opravdu chybí. Respekt, základy komunikace, vedení k tomu, jak se učit. Tohle, kdyby tam bylo, tak si na druhém stupni můžeme s odpuštěním hvízdat a dělat skutečné přírodní vědy, dějepis, ale věnovat se i tomu, co všechno by měl každý znát do budoucího občanského života. Umět si udělat daně, vyplnit složenku… 

Ano, máme tu vysoké procento funkčně negramotných dětí, které mohou ze školy vyjít s dobrými známkami, ale neumí se o sebe postarat v kontextu společnosti. Mimochodem, vy známkujete?

Známkuji a známkoval nebo hodnotil jsem na většině škol, kde jsem učil. Nicméně je to pro mě sekundární. Důležité je hlavně to, aby studenty věci v hodinách bavily nebo viděli jejich smysl. A u hodnocení se pak snažím, aby bylo pokud možno objektivní a čitelné pro ně samotné. Potkal jsem už spoustu typů studentů. Od těch zmíněných extrémně nadaných přes ty, kteří byli prostě šikovní, po děti, u nichž je na jedné straně nadání a na druhé například problémy typu ADHD. U všech hledám, jak s nimi na učení, ale i hodnocení. Nemůže to mít stejná kritéria. Jednička pro mě proto nikdy neznamená konkrétní výkon, pro mě znamená studenta, který nejen dělá studijní pokroky, snaží se, ale také třeba pomáhá ostatním, respektuje je. Chová se kulturně v daném prostředí. 

Proto je vodíte také do michelinských restaurací?

Částečně (usmívá se). Vedl jsem kurzy vaření, teď bych se k nim rád v novém působení na PORGu zase vrátil, protože vždycky měly úžasné ohlasy. Zní to možná banálně, ale umět si uvařit a pak také stolovat je pro život velmi důležitá kompetence. Sledoval jsem, jak fakt, že se děti naučily připravit snídani, měnilo víkendy celým rodinám. Rodiče mohli vidět nové dovednosti svých dětí, děti růst samy ve svých očích. Jezdili jsme na školy v přírodě a já s sebou klidně stěhoval troubu, protože společné vaření mělo pro všechny obrovský význam. Mluvili jsme o tom, jak jídlo a jeho kvalita ovlivňuje ostatní oblasti života… Děti chodily a vyprávěly že už ani nechtějí do fastfoodů, když si umí připravit steak. A když jsem se pak dostal k možnostem vzít studenty i do těch nejlepších restaurací – bylo to důležité. Ukázat nějakou novou úroveň toho, co jsem se jim snažil předávat. I k tomu se chci vrátit.

Mluvíte také o zásadním významu komunikace. V jakém smyslu slova?

Sám jsem se musel naučit, co to znamená správně komunikovat. Jak dosahovat cílů, ale zachovávat tvář a ošetřovat vztahy. Jak dávat zpětnou vazbu... Dnes vím, že v začátcích jsem některé věci mohl udělat lépe, kdybych rozuměl komunikaci tak, jak jí rozumím dnes. Byl jsem řekněme příliš otevřený. Začal jsem se jí pak věnovat v rámci svého vzdělávání a už jí dávám prostor i se studenty. Po jednom z prvních dotazníků Hodnocení pana učitele na škole jsem totiž četl příkrá hodnocení, která ale neměla žádnou vypovídající hodnotu. Mně nic neřekne, když se o sobě dočtu, že jsem byl strašný. Potřebuji vědět v čem. A tak jsem tehdy obětoval jednu hodinu fyziky a naučil studenty pravidla efektivní zpětné vazby. Bylo to důležitější pro nás všechny. Když pak vystavili hodnocení podruhé, bylo to úplně o něčem jiném. Naprosto konkrétní a užitečné postřehy. Což se studentům přesně bude hodit do života, a hodí už teď. Když jsem pak o přestávkách procházel chodbami, slyšel jsem, jak se změnila i jejich vlastní konverzace – bez agrese, jen s pouhým „nezlob se, ale nelíbí se mi, že…“

Beze sporu učíte na výběrových školách. Na školách, kam se děti dostávají po náročných přijímacích zkouškách. Souhlasíte s konceptem jednotných přijímacích zkoušek? 

Zajímavé je, že jsem kdysi v Cermatu, který testy připravuje, pracoval. Posuzoval jsem testy z fyziky a chemie. A přestože testy z matematiky ani dnes nepovažuji za špatné, některé úlohy jsou dokonce velmi dobré, jsou do značné míry odtržené od reality. Nevznikají totiž ve spolupráci s gymnázii, na něž pak studenti po testech jdou. Takže podle mě diskuse o správnosti současného nastavení je naprosto na místě. Diskuze o tématech je na místě vždycky, ale není to o jednotlivcích, ale společném konsensu a nějaké dlouhodobé vizi a směřování. To českému školství obecně velmi chybí.

V jakém smyslu slova?

Chybí mi tu třeba něco jako výzkum o tom, jaké žáky tento systém selektuje. Sice se o tom mluví, všichni si to myslíme, ale data nemáme. Oproti dobám, kdy mělo každé gymnázium svůj systém testů, je dnes pro žáky úlevné, že vědí, na co se musí připravovat všichni. Ale každé gymnázium je vhodné přece pro jiný typ studentů. Jsou tu klasická gymnázia – pro ta je to myslím nastavené fajn. Ale pak třeba právě mimořádně intelektově nadaní studenti? Struktura otázek v testech je pro ně matoucí. Tam, kde ostatní vidí jednu možnou správnou odpověď, oni by často našli opodstatnění pro všechny čtyři nabízené. A zatímco na klasickém gymnáziu nastaveném akademicky mohou takové přijímací testy být vypovídající, na gymnáziích typu Mensa bych jim nechal váhu řekněme 20 % a zbytek posuzoval podle samostatných kritérií konkrétní školy. Vnímal bych je jako základní síto – a zbytek nechal na školách, aby si mohly lépe vybírat studenty tak, jak to odpovídá jejich zaměření. 

Nemluvě o tom, že současné nastavení selektuje žáky z ekonomicky slabších rodin – nemohou si totiž dovolit náročné doučování v přípravném roce před přijímacími testy. A u těch, kteří ano, zase vzniká někdy až dojem elitářství. Těch, kteří „na to mají“. 

A možná je tu také nějaký hon za potenciálními tituly, protože po gymnáziích se přece předpokládá vysoká škola. Jakkoliv ne všichni na ni jdou, dostudují ji nebo ji pak opravdu v praxi využijí…

Přesně tak. Dnes je bohužel školství do určité míry pokřivené tím, že v podstatě všichni by měli mít titul, alespoň bakaláře. Ale já nevím: potřebuji úřednici, která bude mít titul, nebo spíše takovou, která mi umí pomoct, komunikuje a chová se ke mně slušně? Musím upřímně říct, že než jsem dostudoval a šel učit, prošel jsem spoustou zaměstnání, abych si při škole vydělával. Byl jsem na poště, za pokladnou, roznášel letáky. A potkal spoustu obyčejných lidí bez titulu, u nichž jsem viděl úžasnou lidskost a chování, které jsem později postrádal právě u lidí s titulem. Titul často nevypovídá o lidskosti člověka nebo jeho schopnostech. Považuji za správné, že si toto některé firmy uvědomují.

Nepřemýšlel jste někdy třeba o tom, že byste šel učit do zahraničí? 

Přemýšlel, ale zatím se necítím komfortně v jazyce, jakkoliv cestuju a jakkoliv vím, že kdybych do toho byl hozený, poddalo by se to. Kdybych měl výbornou angličtinu, šel bych do toho nicméně bez váhání. A šel bych do Spojených arabských emirátů. 

Proč právě tam? Čekala bych spíš třeba některý ze severských evropských států, které často vnímáme jako ty, které jsou ve vzdělávání hodně daleko.

Protože učitelé jsou tam dobře placení, mají opravdu skvělé podmínky, seznámit se tam můžete opravdu s hodně zajímavými lidmi a jako vášnivého cestovatele mě baví i fakt, že právě z Emirátů se snadno cestuje do celého světa. Je tam také teplo! A mimochodem, možná bych si u toho stihl splnit i svůj sen a stát se u Emirates Airlines stewardem! (směje se)

Martin Konečný vystudoval odbornou fyziku a učitelství chemie a fyziky. K samotné pedagogické praxi se dostal zpočátku přes doučování. Působil jako odborník na výuku přírodních věd při České školní inspekci, v Cermatu pomáhal hodnotit testy z fyziky a chemie, pracoval na rozvoji kvalitní výuky přírodních věd v rámci Elixíru do škol. Je členem Advisory Board Nadace RSJ a součástí nového projektu Přemýšlivec Nadace RSJ, podporujícího šíření povědomí o intelektově nadaných dětech v ČR. Učí na gymnáziích PORG a Kudykampus v Praze.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.