Měla jsem vždycky jasný pocit, že škola musí být digitalizovaná, říká ředitelka, kterou online výuka nezaskočila. Technologie ovládají všichni učitelé i děti

V jaké chvíli vás zastihla informace o zavření škol?

Měli jsme v tom týdnu jarní prázdniny. V pondělí jsme ještě byli s kolegy na výměnné návštěvě ve škole v Deblíně a v úterý už jsme seděli na poradě vedení a řešili, jak budeme učit na dálku. Zajímavé je, že už před odchodem na prázdniny se mě děti ptaly, co budeme dělat, když zavřou školy. A já jsem jim říkala: „Pro vás se nic nemění, víte, že jsme na dobré digitální úrovni, budete chodit do školy online.“ Ale spíš jsme o tom žertovali, vůbec jsem nečekala, že se to během týdne opravdu stane.

Co vzešlo z první porady?

Řekli jsme si, co jsme a nejsme schopni zvládnout a jak co budeme dělat, abychom děti nezahltili. Shodli jsme se, že hlavní cíl pro nás bude udržet kontakt s dětmi a rozptýlit je, aby nebyly smutné, že po jarních prázdninách nemohou jít do školy. Naše děti totiž chodí do školy rády. V tu chvíli jsme si ještě mysleli, že to bude trvat dva nebo tři týdny. První týden výuky byl spíš technický – učitelé se doškolovali a s dětmi jsme si hlavně povídali a zjišťovali možnosti jednotlivých rodin. Od druhého týdne už začala výuka podle rozvrhu, jen jsme ho trochu osekali. Vyučujeme jenom hlavní předměty – češtinu, matematiku, angličtinu, druhý cizí jazyk, vědy a prvouku. Na druhém stupni nemáme samostatné předměty, ale jeden koedukovaný předmět Věda, takže v tom to bylo jednodušší.

Jak tedy u vás nyní vypadá školní den?

Tak jako ve škole začínáme ranním kruhem, jen o hodinu později – v devět hodin. Povídáme si, jak se kdo cítí nebo co dělal. Potom máme dvě vyučovací hodiny v prostředí Google Meet, kde navazujeme na to, co jsme dělali ještě ve škole, a pracujeme s různými nástroji, které jsou propojené s počítačem. Na elektronickou tabuli Jamboard můžu psát, nasdílím dětem plochu, učebnice, texty nebo aktivity, které mohou společně vidět. V těch dvou hodinách se snažíme udělat to, k čemu je nezbytná přítomnost učitele. Dále dětem zadáváme samostatnou práci přibližně na půl hodiny. Jde obvykle o nějaké procvičování v systémech, které poskytují zpětnou vazbu, například Umimeto.org, kde je řada programů pro češtinu, matematiku, vědu, angličtinu i programování. Už jsme tam měli děti zaregistrované, takže to znají. Je to dobré v tom, že dokud neodpoví na určité množství odpovědí správně, nepustí je to dál. Dále používáme servery Matika.in a Grammar.in a na druhém stupni ještě další podpůrné aplikace, jako je Classroomscreens nebo Slido, která je dobrá na brainstorming či na případné sdílení okamžitých postřehů. Hodí se i Kahoot, to jsou zábavné kvízy, nebo Quizlet na učení jazyků. Hodně pracujeme také s videi a jedna kolegyně používá ještě Geogebru, to je program pro interaktivní geometrii. U všeho ale platí, že děti už to znají a vědí, jak plnit úkoly, takže se teď nemusí nic nového učit. Někdy také vytvoříme pracovní list a přes Google Classroom ho nasdílíme žákům tak, aby měl každý svoji kopii, do které může psát a jediným kliknutím nám úkol zase odevzdat. Nemusí nic tisknout, fotit, posílat.

Dokážou takové úkoly splnit všechny děti, mají na to vybavení?

Všechny ne. Ale my jako škola vybaveni jsme, a tak jsme těm, kdo to potřebovali, tablety nebo chromebooky půjčili. Některým jsem vezla vybavení až domů. Kdy jindy se to má využít než teď. Jelikož ušetříme hodně peněz tím, že je škola zavřená – za vodu nebo elektřinu - tak jsem dokonce něco dokupovala, třeba sluchátka, abych je mohla dětem, ale i některým kolegům, půjčit. Musím říct, že velmi dobře spolupracují rodiče: mnozí také něco dokupovali nebo posilovali wifi. Teď jsme jim rozesílali dotazník, jak jsou spokojeni se způsobem výuky, a z osmdesáti rodin jen pět zmiňovalo nějaké technické problémy, většinou s rychlostí internetu.

Zdá se, že vás situace vůbec nezaskočila. Jak je to možné?

Byli jsme na ni dobře připraveni, samozřejmě aniž bychom věděli, že přijde. Můžu za to já. Začala jsem učit v roce 1995, a jelikož jsem byla ve sboru nejmladší, kolegové mi řekli, budeš učit informatiku. V té době jsem se bála počítače dotknout, nejsem ajťák, mám vystudované učitelství prvního stupně, takže to znamenalo obrovskou cestu sebeučení. Ale podařilo se a technologie se staly mým koníčkem. Zjistila jsem, že mi jako učiteli nesmírně ulehčují práci. Že si můžu snadno vyrábět vlastní výukové materiály, které vypadají hezky a můžu je bez problémů průběžně proměňovat a vylepšovat. Jenže když jsem se v roce 2000 stala ředitelkou ve Stehelčevsi, v kanceláři tam na mě čekal psací stroj. O tři roky později jsme z projektu Internet do škol získali první vybavení, ve výtvarné výchově jsme tehdy začali používat jednoduchý grafický program Zoner Callisto. To se nám líbilo, a tak jsme se hlásili do různých projektů, abychom školu dovybavili. Potom jsme se zapojili i do projektu Výuka informatiky na prvním stupni, tvořili jsme metodickou příručku a sami teď učíme informatiku už od druhého ročníku.

Co na to říkali vaši kolegové? Pro některé mohlo být těžké do technologií proniknout.

Snažila jsem se jim to vždycky podat tak, že jim to usnadní práci, a najít něco, čím je nalákám. Nebylo to vždy jednoduché, ale teď mi děkují, že jsem je do toho tlačila, a jsou rádi, že mohou tu dřinu zúročit. Měla jsem vždycky jasný pocit, že do toho musíme jít. Dnešní děti už se rodí do digitální doby a my jako učitelé přece nemůžeme zůstávat pozadu a odmítat to.

Takže jsou digitálně zdatní úplně všichni učitelé?

Určitě. Když k nám nastoupí nový kolega, já osobně ho proškolím, naučím ho pracovat s našimi systémy a dál si pak znalosti doplňuje sdílením s dalšími učiteli. Takže to, s čím pracujeme teď v karanténě, není pro nikoho nové.

Za běžného provozu používáte technologie ve škole jak?

Ve většině hlavních předmětů používáme interaktivní tabule. Zacházet s technologiemi se děti učí v informatice. Učíme je pracovat v prostředí Google a zařazujeme i programování. Jako škola pracujeme v Google Suite, licenci máme už dlouho. Zas to ale neznamená, že všechno učíme digitálně. Je to pro nás jen podpora výuky.

Má současná distanční výuka nějaká specifika?

Hodně klademe důraz na to, abychom poskytovali dětem okamžitou reflexi. Jako ředitelka nemívám čas opravovat, ale teď se snažím dětem hned dávat nějakou zpětnou vazbu, případně si je pozvat na konzultaci a to, v čem tápou, jim vysvětlit. V tom spatřuju dokonce výhody online výuky oproti běžné škole, kde na tu individuální práci – ve smyslu, že si s jedním žákem uděláme chvilku pro sebe –, není tolik času. Teď se o individualizaci snažíme hodně, takže každý učitel má dennodenně od půl dvanácté do dvanácti konzultační hodiny, kdy se děti mohou přihlásit do jeho schůzky v Google Meet, pokud potřebují něco probrat. Také jsme museli zavést nová školní pravidla. Kdo nechce mluvit, má vypnutý mikrofon. Kdo naopak mluvit chce, hlásí se o slovo tím, že nejdřív řekne své jméno. Protože když se ozve jen „paní učitelko“, tak hned nevíme, kdo mluví. První týden jsem se svými dětmi končila tak, že jsem říkala: „Asi jsme se nenaučili nic nového z matematiky, ale naučili jsme se spoustu jiných věcí: nasdílet obrazovku, napsat na klávesnici matematický příklad či klávesovou zkratku Ctrl+D pro vypnutí mikrofonu.“

Známkujete na dálku?

Hodnotíme jen to, jestli děti plní, nebo neplní práci. Nechceme, aby nám úplně zlenivěly, ale zase chápeme, že to někomu nevyjde každý den. Takže je vždycky možnost opravy – když úkol odevzdá dodatečně, špatná známka se mu vymaže. Já jsem se svými páťáky už psala v aplikaci Google Classroom test na převody jednotek. I tam je ale možnost opravy, jeden opravný termín už jsme měli a budeme mít ještě jeden. Má to efekt: děti se snaží zlepšovat. Během výuky mám po ruce papír, kam si poznamenávám, kdo mluvil, abych měla jistotu, že během hodiny komunikuju s každým. Nebo když se mu něco podaří, dělám si svoje značky.

Je něco, co vám v téhle situaci působí problémy?

Největší problém je s kapacitou učitelů. Jsme původně malotřídní škola a do určité míry tak stále fungujeme. Prvňáci jsou sami, ale ostatní ročníky se na některé předměty spojují po dvou, to znamená druháci s třeťáky, čtvrťáci s páťáky a podobně. Pro online výuku jsme je ale rozdělili, protože se domníváme, že menší skupiny jsou pro ten kontakt lepší. Je na to ovšem potřeba víc učitelů. Takže jsem odsunula ředitelské povinnosti na druhou kolej a mnohem víc učím. Samozřejmě se někdy taky stane, že zazlobí technika, a v tu chvíli holt najdu jiné řešení. To je ostatně dobrý příklad i pro děti, že ne všechno musí vždy fungovat a je třeba si umět poradit.

Umíte si představit, že byste takto učili, kdybyste už předtím nebyli digitalizovaní?

Kdybychom nebyli připravení, tak bychom to nezvládli. To se musí dělat postupně. A jednotně. Moje dcera je na gymnáziu, každý učitel učí jinak a posílá úkoly jinudy a ona se ztratila ve svém e-mailu hned druhý den. I nás to stálo čtyři dny jarních prázdnin, kdy jsme jeli na plné obrátky, abychom vše připravili. A i teď je to hodně časově náročné, jedna kolegyně mi říkala, že pracuje deset hodin denně. Neměli jsme podchycené všechny děti – s Google účty umí pracovat až od čtvrté třídy. Takže jsme na dálku zapojovali třeťáky, nejdřív s rodiči. Ti ale rodiče brzy odstrčili a už to ovládají sami. Pak jsme založili účty druhákům a zapojili i je. Prvňáčci starším spolužákům záviděli, takže ve druhém týdnu už taky měli online setkání s paní učitelkou a od třetího týdne mají online výuku i oni. Nejvíc času zabere komunikace s dětmi, s rodiči, někdy volají i večer, samozřejmě jim vyjdu vstříc. Dále příprava úkolů – snažíme se to vždy vymyslet tak, aby rodiče, kteří budou pracovat s dětmi, vše pochopili, abychom je příliš nezatěžovali. Sami si musíme zkoušet, jestli to bude fungovat, jestli se všichni dostanou tam, kam mají. A také učitelé se potřebují setkávat, takže si každý pátek děláme metodické schůzky online. Říkáme si, jak se cítíme, jak nám to jde a co nového jsme vyzkoušeli.

Chtěla byste tímhle způsobem učit pořád?

Určitě ne. Těšíme se, až se s dětmi zase uvidíme, to je na pedagogické práci to nejhezčí. Až si sáhneme na pomůcky, budeme modelovat, stavět z kostiček… Ale je fajn, že si tenhle způsob vyučování vyzkoušíme, a až bude nějaké dítě třeba dlouhodobě nemocné, můžeme si ho připojovat do třídy. Některým dětem může taková výuka vyhovovat víc – mám jednoho žáka, který ve škole skoro nepracuje. Teď, když se pohybujeme v digitálním prostředí, které je mu blízké, má všechny úkoly jako první, je aktivní, baví ho to. Poznala jsem ho z úplně jiné stránky a je to moc hezké.

Šárka Holečková vystudovala učitelství prvního stupně, školský management a kvalifikační studium Koordinátor ICT. V roce 2000 se stala ředitelkou ZŠ a MŠ Stehelčeves nedaleko Kladna. Učí matematiku, český jazyk a informatiku. Působí také jako provázející učitel předmětu informatika v programu Učitel naživo. V červenci 2020 ji čeká dobrovolný odchod do ředitelského „důchodu“ a návrat k ryzímu učitelství.

Rozhovor vyšel 14. dubna v příloze Akademie Lidových novin. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.