Na učňák se nehodí, ale maturitu možná neudělá. Mezi tím je vzduchoprázdno, říká maminka deváťáka s hendikepem

Slýchám od učitelů i rodičů, že někteří deváťáci ještě teď nevědí, kam se budou hlásit. Vy jste s výběrem školy a obcházením dnů otevřených dveří začali už loni, když byl Dan teprve v osmé třídě. Proč tak brzy?

Dan to tak potřebuje. Nemá rád nejistotu – možná je to dané jeho komplikovaným vstupem do života, kdy de facto bojoval o život. Má těžší vývojovou dysfázii, která ho v některých věcech dost hendikepuje, ale dohání to přístupem k životu. Je velmi zodpovědný a pracovitý – jestli má někdo v naší rodině všechny věci v pořádku, je to on. K tomu, že jsme se začali výběrem školy zabývat s předstihem, přispěla i Danova škola, kde se už v osmé třídě také děti snažili směrovat k tomu, aby přemýšlely nad tím, co je baví. A dělali s nimi základní testování, jestli jsou spíš na humanitní, nebo technické vědy.

Jak dopadl Daniel? 

Odmalinka je technický typ. Zajímá se o veškeré dopravní prostředky, rýsuje návrhy, směr studia je jasný, spíš narážíme na jeho možnosti a také na možnosti českého vzdělávacího systému. 

V čem přesně? 

Daneček přišel na svět předčasně a jelikož je adoptovaný, nevíme, co se dělo v době těhotenství. Nese si s sebou velké poruchy učení a český jazyk i cizí jazyky jsou pro něj opravdu náročné. Spoustu věcí, které se jiné děti naučí mimochodem, nadřel. Jenže ne všechno se takhle dá zvládnout. Nemá jazykový cit a například špatně skloňuje nebo nerozeznává tvrdé a měkké slabiky. Máme tři děti, každé má nějaká specifika, ale paradoxně největší oříšek je Dan, který je ze všech tří nejvíc studijní typ. Jenže se kvůli tomu, jak jsou nastavené přijímačky, vůbec nemá šanci dostat na svou vysněnou školu.  

Jaká to je? 

Odmala se zajímá o letadla a o letištní provoz, takže vysněný by byl obor letecký technik nebo dopravní průmyslovka. V leteckém provozu je ale klíčová angličtina a právě s ní má největší potíže. Ale říkám si, až jednou nebude muset namáhat hlavu českou mluvnicí, tak se mu snad otevře kapacita pro angličtinu a dohoní to. Člověk mu nechce šlapat po tom snu, aniž bychom to zkusili. Ale pro jistotu se poohlížíme i po školách, kde by Danovy hendikepy nemusely tolik vadit. Na jedné jsme se už byli podívat v rámci dne otevřených dveří, to je asi úplný základ toho, co by měl člověk při vybírání školy udělat. 

O jakou školu šlo? 

Škola dopravy a logistických služeb. Dan je tabulkový typ, neustále si něco propočítává a není příliš komunikativní. Dělat ve skladu by pro něj bylo ideální a i z hlediska perspektivy je to práce, kterou nenahradí roboti. Je to malá škola, tři obory, a učitelé vypadali fajn, nijak otráveně, studenti se zapojovali a mluvili s námi. Je dobré do té školy zajít, cítit atmosféru, vidět, jak spolu učitelé mluví. I Dan, který se moc necítí v cizím prostředí, tam byl rád a nikam nespěchal. Když jsme odcházeli, už jsem neměla takovou tu křeč v břiše, kam to dítě vyšlu. Začali jsme s výběrem už o rok dřív. Výhoda byla v tom, že jsme mohli z dálky sledovat, jak dopadne přijímací řízení – kolik bodů z testů bude pro kterou školu potřeba. A pro Dana to byla motivace. Chceš sem? Máš tedy rok a půl, abys máknul. 

Přijímačky se blíží, jakou nakonec zvolíte taktiku? 

První školu, kterou chce, a druhou s reálnou šancí se dostat. Myslím si ale, že nám chybí něco jako nižší úroveň středního školství. Učňák je pro ty, kteří chtějí pracovat, ale co když někdo není rukodělně šikovný? A když nemá na maturitu, co má jít studovat? Naše mladší dcera Andulka je velká sportovkyně, a proto by chtěla studovat sport. Na sportovní gymnázium se ale nedostane a žádná nižší stejně zaměřená škola neexistuje. 

Nebude mít Dan u přijímaček možnost úlevy pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami?

Dan by měl nárok na klid a dostane víc času. Bohužel by mu to asi nepomohlo. Paradoxní je, že třeba u té logistické školy přesně splňuje profil studenta. Jenže jednotné přijímačky od Cermatu jsou z devadesáti procent o čtenářské gramotnosti, protože pokud nepochopí zadání, nedá ani matiku, ve které je jinak výborný. Druhé riziko je, že se na školu sice dostane, ale neudělá maturitu. Dítě jako Dan je v tomto systému velmi znevýhodněno. 

Proč přesněji? 

U maturity může mít kvůli špatné čtenářské gramotnosti stejné potíže jako u přijímaček. Věřím, že bude čtyři roky odvádět dobré výsledky, ale když potom neudělá maturitu, zůstane mu základní vzdělání, což mi přijde nefér. Může to vést k tomu, že rodiče raději vsadí na jistotu a dají dítě na učňák, ale tam bude nešťastné. Chtělo by to vymodelovat jinak, aby tam nebyla taková zeď, která ty děti zastaví.

Napadá vás, jak konkrétně?

Třeba něco jako: udělám závěrečné zkoušky, maturitu momentálně nezvládnu, ale mám možnost si ji kdykoli dodělat. Když se budu hlásit o práci v logistické firmě, uvidí, že sice nemám maturitu, ale mám logistiku, dopravu a zeměpis za jedna, takže jsem ten pravý člověk pro ně. Kdybychom měli tuhle možnost, byla bych v klidu. Teď jsme v nejistotě. Spíš zvažujeme, jestli nemít záložní variantu tříletého učiliště, ale tam jsou zas jiná rizika. 

Jaká? 

Učňáky jsou praktické a Dan není manuálně zručný. O letadlech ví úplně všechno – jakou mají přepravní hmotnost, z čeho se skládají, jak se konstruují, jak se ten model vyvíjel, kvůli čemu vývoj přerušili, to všechno ví. Ale stavět modely letadel ho nikdy nebavilo. A další úskalí: prostředí – děti, které se nikam jinam nedostaly, kluci, kterým je všechno jedno, a najednou on mezi nimi… Dan potřebuje navázat s někým vztah, cítit bezpečnou půdu.  

Takže je pro vás důležitý obor, ale také prostředí?

Určitě. Hledáme vstřícné místo, kde by pochopili Danovu povahu a kde by ho nesežrali spolužáci. Je hrozně hodný, a tak se bojíme, co to s sebou ponese v kolektivu. Jedna učitelka o něm třeba řekla: To se pozná, když Dan není ve škole, nikdo vám nepodrží dveře, když nesete těžké tašky. Bojíme se, aby nedopadla kosa na kámen, když ho hodíme na učňák. Proto uvažujeme ještě o ekonomce, kde jsou třídy plné holek, ty by ho s tím jeho gentlemanstvím zbožňovaly. Jenže ekonomky se teď v honu za studenty hodně profilují přes jazyky, což je přesně jeho Achillova pata.

Možná Danovi nakonec zahraje do karet, že letos kvůli koronaviru školy mohou vypustit jednotné přijímací zkoušky.

Školy, které jsme vybrali, zatím podmínky přijímacího řízení nezveřejnily. Můžou jednotnou přijímací část vypustit, ale stejně nějakou zkoušku udělat musí. Vše ještě komplikuje distanční výuka. Být zavřený se sourozenci a rodiči doma není pro puberťáky jednoduché. A k tomu se připravovat na přijímací zkoušky a pokoušet se mít co nejlepší pololetní vysvědčení.

Co na to všechno říká Dan? Není nervózní?

Pořád dětem opakuju, že když se teď pro něco rozhodnou, neznamená to, že to budou muset dělat celý život. Člověk je tlačí, že si musí vybrat, ale je potřeba říct i to druhé – že když se netrefí, není to problém. Já sama jsem obor změnila dvakrát – vystudovala jsem ekonomku a dlouho jsem v tom pracovala, pak jsem šla studovat sociální práci a dlouho jsem to dělala. Teď jsem ve školství. Vždycky jsem si k tomu musela dodělat nějakou školu. A jestli bude Daneček chtít být pošťák, najde si manželku, budou mít děti a budou spokojení, budu také spokojená. A vždycky to může změnit a jít někam dál. 

Jana Bartošová pracuje jako vychovatelka a asistentka pedagoga na základní škole v Hovorčovicích u Prahy, kde také s rodinou žije. Kromě patnáctiletého Daniela vychovává s manželem ještě třináctiletého Martina a jedenáctiletou Andulku. Všechny tři děti jsou adoptované. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.