Nebuďme kakabusové, vzkazuje kolegům oceněný učitel. Jak Global Teacher Prize mění životy?

Jana Kopecká, ZŠ Kunratice 

Účast v GTP rozšířila moje kontakty a umožnila mi se setkávat se s inspirativními učiteli, které bych jinak nepoznala. 

 Historicky první vítězka české verze ocenění Global Teacher Prize je učitelka s opravdu širokým záběrem: je lektorkou kritického myšlení, vede dílny čtení i dílny pro učitele, pracuje jako mentorka a studenti k ní chodí na praxi. Porota však před čtyřmi lety ocenila především její přístup k dětem. „Snažím se jim sdělovat to důležité o životě, což není vždy to, co je ve školních osnovách. Hodně se jich ptát, nechat je, aby si na věci přicházely samy. Vidět každého jako jednotlivce, brát v úvahu jejich problémy a rodinné zázemí.“ 

Když ocenění získala, setkala se jen s pozitivními reakcemi. To není zdaleka samozřejmost – někteří učitelé museli dokonce změnit školu. „Patřím ve škole k nejstarším učitelům, ale troufám si říci, že ani od mladých kolegů necítím žádnou rivalitu. Je to jistě i důsledkem toho, jak naše vedení pracuje na pozitivní kultuře školy a vytváří podmínky pro týmovou spolupráci.“ 

Středobodem učitele podle ní nesmí být učivo, ale děti. „Učivo z hlavy dříve či později vypadne, ale to, jak se dítě ve škole cítí, jaké má s ostatními vztahy, to ho ovlivní na celý život.“ Momentálně učí třicet třeťáků, ale vyšší počet žáků vidí spíš jako výhodu. „Mám ve třídě cizince i specifické děti a myslím, že ta různorodost je dobrá, že nás všechny obohacuje.“

S Global Teacher Prize je dosud ve spojení prostřednictvím přihlášek, které každoročně posuzuje. „Dělá mi radost, když vidím, kolik učitelů na sobě pracuje a hledá různé způsoby, jak děti co nejlépe rozvíjet. To možná veřejnost leckdy ani neví, co všechno někteří učitelé dělají krom toho, že si odučí hodiny.” A kde vidí největší výzvu povolání, které zbožňuje? „Asi v nalezení rovnováhy mezi vědomostmi a dovednostmi, kterými mám své žáky vybavit. Je to stále hledání cest, ale to je na naší učitelské práci to, co mě nejvíc baví a uspokojuje. Tedy krom toho, že se každé ráno prostě těším na kolegy a děti ve třídě.

Andrea Tláskalová, ZŠ Zbiroh

Kolegové, přihlaste se – je fajn, když se o učitelích mluví dobře. A neberte to jako soutěž!

I stříbrná Andrea Tláskalová je učitelka k pohledání: vystudovala střední i vysokou zemědělskou školu, chtěla se stát zootechničkou. Ke kantořině ji nasměrovalo až vlastní mateřství. Vystudovala učitelství pro 1. stupeň, později si přibrala ještě výchovné poradenství a kvůli žákovi s autismem také speciální pedagogiku. Učí češtinu, matematiku a ekopřírodovědu, vede ve škole pět kroužků. Ve třídě má pakobylky, gekončíky, červy a taky líheň baboček. „Mít kladný vztah k pejskům nebo kočičkám je snadné, ale chovat se pečlivě a ohleduplně k pakobylkám a červům už tak přirozené není. Tahle zvířata učí děti toleranci,“ vysvětluje. Učí jednadvacátým rokem na stejné škole a díky projektu, který nazvala „Poroď si svého kolegu“, tam možná bude učit věčně. „K nám do školy nastoupila už druhá moje dcera. Starší Kája učí přírodopis a zeměpis, prostřední Kačka přírodopis a chemii. Musela jsem jí slíbit, že se jí nebudu roztahovat v kabinetu – dělám si legraci, dcery mi pomáhají a je fajn moct s nimi rozebírat školní věci.“

Když hledala Česká televize v období distanční výuky dobré pedagogy do svého pořadu UčíTelka, zalovila právě v databázi úspěšných účastníků Global Teacher Prize. A vylovila Andreu Tláskalovou – asi nepřekvapí, že do prvního vysílání si s sebou vzala živého králíka Ňufíka. „Většinou jsem už od půl třetí nespala a měla jsem stažený žaludek. Něco jiného je učit svou třídu, něco úplně jiného je mít ve studiu tři neznámé děti a učit další desítky tisíc, na které nevidíte a které jsou zvyklé na různé styly. Bude se jim to líbit, dá jim to něco?“ Od té doby také vymýšlí pracovní listy pro výukový portál ČT Edu. Loni jí vyšla knížka 123 tipů pro výuku, která baví děti i učitele. Ty se týkají mimo jiné učení venku, což je další její vášeň.

„Myslím, že jsem svým kolegům lezla na nervy před soutěží i po ní,“ odpovídá se smíchem na otázku, jestli se po úspěchu v soutěži nesetkala se závistí. „Nikdy jsem nechodila s nosem nahoru. Kolikrát pozoruju některé dítě a říkám si: to by potřebovalo hodinu úplně jinak. Respektuju učitele, kteří na to jdou jinak než já, všichni objevujeme.“

Slávek Hora, ZŠ Chraštice a lektor na cestách 

Global Teacher Prize mi pomohla k zajímavým setkáním, z nichž doteď těžím. 

Slávek Hora byl v době, kdy získal bronzové ocenění, učitelem češtiny, dějepisu a informatiky na ZŠ v Plané nad Lužnicí. Dnes učí na malinký úvazek informatiku v ZŠ ve středočeských Chrašticích, jinak se z něj stal putující lektor smysluplného zavádění informačních technologií do výuky. Užívá si cesty vlakem a autobusem, rád fotí a sbírá „kešky“. Jeho žáky jsou teď vlastně mnohem častěji kolegové učitelé. S dětmi i s dospělými se ale drží stejného hesla: co vysílám, to se mi vrátí. „Když vyšlu neklid, sklidím neklid. A tak se nic negativního snažím nevysílat, naopak je mým cílem rozptýlit obavy z technologií,“ popisuje. „Školy teď čeká velká revize učebního obsahu, bude se posilovat výuka informatiky a mnozí jsou z toho vyděšení. Něco takového mi vykládali třeba nedávno v Chrudimi, a když jsem se jich po čtyřhodinovém semináři ptal, jak to vidí, říkali: už žádné obavy nemáme.“ 

Na svých cestách si všímá ještě jedné věci: kakabusů, kterým není nic po chuti. „Je jich v našich školách mnohem méně než těch pozitivních, ale dokážou otrávit život mnoha lidem kolem sebe. Říká se, že na jednoho kakabuse je potřeba 3–5 pozitivních, aby se to vyrovnalo. A tak vyzývám: nebuďme kakabusové!“  

Sám někdy pociťuje tíživý závazek, že se mu coby oceňované hvězdě musí vše povést. „Tak to ale není. Stačí, aby spadl internet, a můžete přípravu zahodit. V takové chvíli je důležité, aby člověk mohl přijít do sborovny a říct: dneska se mi nedařilo. Případně požádat o pomoc. To bohužel zdaleka není samozřejmost. Ve své bývalé škole jsem to neměl, teď v Chrašticích to mám,“ popisuje Slávek Hora. 

A plány do budoucna? Jednou by chtěl ve svých milovaných jižních Čechách vést školu. „Pěkně koncepčně, promyšleně, s využitím všech zkušeností, které jsem za život nasbíral.“ 

Petr Němec, speciální logopedická ZŠ v Olomouci

Ocenění bylo jakési nakopnutí a skvělá příležitost poznat práci jiných učitelů.

Když se Petr Němec stal finalistou ceny GTP, byl ve školství už přes dvacet let a pomalu mu docházely síly i motivace. „Ocenění bylo jakési nakopnutí, i proto, že jsem měl možnost vidět, jak pracují jiní učitelé,“ popisuje. Postup do finále GTP si užil o dost víc, než když pár let předtím vyhrál celostátní učitelskou soutěž Domino. Mezitím totiž změnil školu a vedení i kolegové na té nové zareagovali zcela jinak, než ti předchozí. „Když jsem se tehdy vrátil s oceněním do školy, viselo ve vzduchu, že je to něco nepatřičného, možná se vedení cítilo dokonce ohrožené. Když jsem postoupil do finále GTP, moje nová paní ředitelka se mnou jela na vyhlašování a kolegové mi fandili,“ vypráví. 

A jak se projevilo ono „nakopnutí“? Při setkání s inspirativními kolegy si uvědomil, že potřebuje dělat i jiné věci než jen učit. A tak se naplno pustil do natáčení výukových videí z matematiky a fyziky. „Jsme malá speciální škola, ve třídě máme maximálně 14 žáků, ale některá moje videa mají až dvacet tisíc zhlédnutí. Z toho usuzuju, že je sledují žáci po celé republice a to je samozřejmě hezký pocit.“

Videa ale dobře slouží i přímo v Olomouci, leckdy dokonce jako kompenzační pomůcky. „Ti naši se nevydrží moc dlouho soustředit, tak to někdy děláme tak, že se na videa dívají doma, na konci je vždycky shrnutí, aby si mohli udělat jednoduché výpisky, a v hodině potom můžeme diskutovat a zkoušet si simulovat různé fyzikální  jevy.“ To, že má celou fyziku pro druhý stupeň přehledně zpracovanou ve formě videí, se hodí i v době, kdy je každou chvíli někdo v karanténě. 

Když před pěti lety přecházel po dvaceti letech ze střední školy na základku, cítil obavy. Nakonec je ale rád. „Menší děti víc dychtí po tom se něco naučit a jsou celkově přímější, vyhovuje mi to,“ pochvaluje si. Kvůli svým žákům vystudoval při práci speciální pedagogiku a logopedii, státnice dělal loni v červnu. „Přihlásit se do soutěže bych doporučil každému kolegovi. Ukážete ostatním, co děláte, a dostanete náměty pro svůj další rozvoj.“ 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.