Nevíte, kdo se na vás dívá... Učitelka Andrea Tláskalová popisuje své pocity z vystupování v pořadu UčíTelka

Do vaší hodiny pro prvňáky v UčíTelce jste přinesla králíka. To byl váš nápad?

Ano, je to náš školní králík, bydlí na školní zahradě a má od dětí devět jmen. V televizi vystupoval pod jménem Ňufík. Večer před vysíláním jsem ho radši vzala k nám domů na verandu, napadlo mě totiž, že by bylo k vzteku, kdyby ho třeba přes noc sežrala liška, jednou se nám to stalo.

Tady je třeba objasnit váš vztah ke zvířatům. Původně jste vystudovala zemědělskou školu, bydlíte s manželem na hájovně…

Ano, a zvířata, i celkem neobvyklá, máme i ve třídě, třeba pakobylky. Ve škole taky logicky hodně rozvíjím učení venku a ekologické projekty.

Bylo to vaše první televizní vystoupení?

První naživo a v této situaci, kdy jsem měla učit. Jinak jsem už jednou byla v Dobrém ránu a jednou nás natáčeli u nás ve škole, právě kvůli učení venku.

Bydlíte ve Zbirohu, v kolik jste ráno musela být v televizi?

Na půl osmou. Vstávala jsem jako normálně do školy, ve tři čtvrtě na šest. Ale je fakt, že od půl třetí už jsem nespala a měla jsem dost stažený žaludek. Člověk má samozřejmě strach, jak to dopadne, padá na něj tíha z různých očekávání. Něco jiného je učit svou třídu, něco úplně jiného je mít ve studio tři neznámé děti a učit další desítky tisíc, na které nevidíte a které jsou zvyklé na různé styly. Bude se jim to líbit, dá jim to něco?

Téma a jak výuku pojmete – to bylo zcela na vás?

Ano, dostala jsem předmět Člověk a příroda pro prvňáky, a v rámci toho si mohu výuku vymýšlet, jak chci. Učitelé daného předmětu tvoří tým, a ten spolupracuje, koordinuje to Národní pedagogický institut, lidé odtamtud jsou s námi přímo „na place“. Měla bych i nadále učit každou středu, vždy prvňáky. Průběžně mám možnost se radit. Dnes odpoledne budu na skypu s ředitelem základní školy v Kunraticích Vítkem Beranem, který je konzultantem pořadu, a budeme tu hodinu probírat. Můžu si zvolit koučovací nebo mentorský přístup.

Jak jste tu necelou půlhodinu prožila? Co bylo nejtěžší?

Nejtěžší bylo právě omezení časem. Původně se mluvilo o tom, že máme půl hodiny. Pak to bylo dvacet pět minut, to je trvání jednoho bloku. Ale teprve na místě jsem si uvědomila, že pár minut ještě ubyde na začátku i na konci, moderátorka to musí nějak zarámovat, takže čistého času na výuku nakonec zbylo osmnáct minut. Horečnatě jsem přemýšlela, jestli něco zkrátit nebo úplně vynechat, a jak to udělat, aby člověk nepůsobil uhoněně, když ho vyloženě honí čas, a nepřenášel to na děti. To jsem řešila nejvíc.

Před obrazovkou nesedí jen děti, ale i jejich rodiče, a ti mají různé představy o tom, co je dobrá učitelka.

Přesně tak. Vystupuji před někým, kdo třeba to, co tam s dětmi dělám, nepochopí. Někteří rodiče chtějí, aby to děti dostaly od učitele jasné podané a vysvětlené, a bude jim vadit, že je nechávám tápat, že jim rovnou nedávám správné odpovědi. Ve školách jsou různé učebnice a další materiály, každá škola učí trochu jinak a jindy. Vědomí, že vlastně nevím, kdo se na mě dívá a jaká má očekávání, na co je zvyklý, bylo svazující. A nejde jen o rodiče, dívá se i učitelská veřejnost. Ta zase bude očekávat, že dodržíme všechny pedagogické zásady a vše bude maximálně profesionální.

Jaké pedagogické zásady učitelé v hodině sledují?

Aby tam bylo na začátku nějaké navázání vztahu s dětmi, aby tam byla pro ně nějaká motivace, evokace, názornost, aby to nějak logicky postupovalo, abych děti nechala objevovat a aby došlo k nějaké reflexi na závěr hodiny. Což je tam trochu problém, protože na konci přebírá slovo moderátor. Musím na to příště myslet.

V čem se to tedy podobalo vašim hodinám ve škole a co bylo nejvíc jinak?

Takhle postavenou bych tu hodinu měla i ve škole, v tom rozdíl není. Jen bych se ji snažila učit venku, rovnou v přírodě. Téma bylo jaro, ptáci, jarní květiny… Jiné to je v tom, že ve skutečné třídě pracujeme ve skupinách, máme nějaké pomůcky, ale jak to přesně vypadá v domácnostech, které pořad sledují, to nevím... Ve studiu jsem měla jen tři děti, všechny hrozně fajn, ale když jsme připravovali semínka na klíčení, jako naschvál všechny tři usoudily, že je mají dát pod vatu, a ne položit nahoru. Tam jsem řešila, jestli to tak nechat, protože jen část rodičů u obrazovek zná BOV, badatelsky orientované vyučování. Nechají děti doma, aby si to probádaly a přišly na to, že pod vatou se semínku daří hůř? Opravdu asi nejtěžší je, že člověk musí pořád myslet na to, že učí ty děti, které sedí doma. S dětmi ve studiu by to jinak byla úplná pohoda.

Byla nějaká situace, která vás vyvedla z míry?

Jedna se nabízela, a to když jsem chtěla navést děti na to, že půda je hnědá, to když jsme hledali, jak podle barvy rozlišit vrabce polního od domácího. A jedno z nich trvalo na tom, že je šedá. Naštěstí mě napadlo, že tak může vypadat hlína, když je hodně sucho. Při badatelském přístupu k učení se samozřejmě může stát, že z dětí vypadne cokoli, a je to v pořádku, ale v televizním studiu je složitější se s tím vypořádat. Asi by bylo jednodušší jim to tam klasicky nasázet, ale tak to zase já nemám moc ráda. Takže to bylo s rizikem, že hned nebudu vědět, jak reagovat.

Měla jste nějakou zpětnou vazbu, kterou chcete zmínit?

Potěšila mě naše paní ředitelka, která mi napsala, že to bylo moc hezké a že si píše hospitační záznam, jakože mi to započítává jako hospitaci, myšleno jako vtip. Na hospitaci u mě ve třídě letos již byla, tak tohle je jaksi navíc (smích). Mimochodem, tohle vysílání je taková obří hospitace (smích). Já tedy hospitace nemám moc ráda, protože i když chci sebevíc, nikdy tu hodinu nepostavím tak, aby byly na sto procent zapojené a nadšené všechny děti. Každé dítě má jinou potřebu, takže se vždy dá říct, že něco pro tohle dítě tak úplně nebylo. A ještě jednu zpětnou vazbu bych ráda zmínila. Před chvílí jsem otevřela emailovou schránku a tam byla zpráva s pochvalou od profesorky Radky Wildové, prorektorky pro koncepci a kvalitu vzdělávací činnosti Univerzity Karlovy. Paní profesorku znám, protože jsem u ní dělala diplomovou práci, když jsem si dodělávala učitelství prvního stupně. Od té doby jsme se neviděly, a udělalo mi to ohromnou radost. Obrovská pocta a zase závazek: ježíšmarjá, tak ještě paní prorektorka se na mě bude dívat! (smích)

Z toho, co říkáte, to vypadá, že se teď u učitelů běžně sleduje, zda se věnují každému žákovi ve třídě?

Ano, je na to rostoucí důraz. A já to v sobě mám, vím, že se učitel v tomhle ohledu musí snažit, ale zároveň vím, že na sto procent to prostě nejde. Během jednoho školního dne, kdy máme čtyři předměty, mám k tomu ale přece jen daleko víc příležitostí než během těch osmnácti minut ve studiu.

Dívaly se na to i děti z vaší třídy?

Ano, prvňák Péťa mi poslal z maminčina mobilu esemesku “Ahoj Péťa Šašek” a psaly mi některé další, že už zasadily semínka.

Ve studiu jste neměli roušky, ale na chodbách v televizi se asi nosí, že?

My jsme tam chodili v rouškách, jen na vysílání nebyly, ale od dalšího dne, neboli čtvrtý den vysílání, už měli všichni roušky i během vyučování. Je to správné, ale samozřejmě je to daleko těžší, mimika je při práci učitele hodně důležitá a asi i děti v tom nejsou úplně uvolněné. Na mě to působí trochu skličujícím dojmem.

Andrea Tláskalová vystudovala nejdříve střední a vysokou zemědělskou školu. Poté se rozhodla pro profesní dráhu učitelky. Už devatenáct let učí na prvním stupni základní školy ve Zbirohu. Vede hodiny speciální pedagogické péče pro děti s poruchami učení. Je koordinátorkou ekologické výchovy ve škole, působí v roli výchovné poradkyně. V roce 2017 skončila jako stříbrná učitelka v odborné soutěži pro učitele Global Teacher Prize.

Rozhovor vyšel 30. 3. v Akademii LN.

Na učení s Andreou Tláskalovou se můžete podívat v archívu ČT, pořad UčíTelka.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.