Nejlepší učitelka: Nejšťastnější jsem, když se zavřu s dětmi ve třídě

Co na ocenění říkáte, jak oslavujete?

Mám z toho upřímnou radost, nečekala jsem to. Beru to jako ocenění nejen svoje, ale všech kolegů, protože bez nich, bez prostředí, které máme ve škole, bez pana ředitele, by to nikdy nebylo možné. Na velké oslavy ale není čas, včera jsem hlídala vnoučata a teď jste mě zastihla ve škole. Máme sice ředitelské volno, ale něco tu s kolegy probíráme.

Jste teď oficiálně nejlepší česká učitelka, prozraďte méně zkušeným kolegům nějaké fígly.

Nejdřív musím říct, že i já jsem ušla dlouhou cestu. Na začátku kariéry jsem určitě nedělala všechno tak, že bych na to mohla být pyšná. Naštěstí jsem šla brzy na mateřskou a čas strávený s vlastními dětmi mi trochu změnil pohled.

Hlavní změnou, ke které jsem došla, je asi to, že jsem spíš průvodce dětí než učitelka. Že hlavní je respekt k dětem, přistupovat k nim jako k osobnostem, partnersky. Být jim průvodcem v objevování světa, sdělovat jim to důležité o životě, což není vždy to, co je ve školních osnovách. Hodně se jich ptát, nechat je, aby si na věci přicházely samy.

Další věc je nebrat je jako třídu, vidět každého jako jednotlivce, všímat si všech. Brát v úvahu jejich problémy, rodinné zázemí… ne u každého to jde hned, ale dobrý učitel by se o to měl pokoušet.

Jak je možné přistupovat k dětem individuálně, když jich máte ve třídě třeba šestadvacet?

Já mám teď devětadvacet druháků. A stíhat se to prostě musí. Středobodem učitele nesmí být učivo, ale děti. Není důležité, CO je mám naučit, ale KOHO učím. Učivo, to z hlavy dříve či později vypadne, ale to, jak se dítě ve škole cítí, jaké má s ostatními vztahy, to ho ovlivní na celý život.

Vyšší počet dětí je, myslím, naopak výhodou. Já mám ve třídě čtyři cizince, jednu holčičku se specifickými poruchami učení a dalších pár specifických dětí, a myslím, že ta různorodost je dobrá, že nás všechny obohacuje.

Říkáte, že vaším hlavním cílem je naučit děti porozumění a toleranci – jak na to jdete?

To jsou věci, o kterých se nemůže mluvit, ty se musí prožívat. Musím jít dětem příkladem. Jednám s nimi s úctou, dávám najevo, že si jich vážím, oceňuji, když se jim daří a mám pochopení, když se něco nepovede. Také je fajn, když v tom pomáhají rodiče.

To mě zajímá. Jaké rodiče potřebuje učitel, aby mohl být dobrým učitelem? Oceňuju především jejich otevřenost a zájem. I u nás se někdy vyskytnou problémy a je dobře, když za mnou rodiče přijdou a řešíme je společně. Jsme s rodiči hodně v kontaktu. O Vánocích pořádáme takové společné dílny – jedna maminka si vezme třeba pět dětí a něco s nimi vyrábí. Já jim k tomu vařím kafe. To, že si na vlastní kůži vyzkouší pedagogickou profesi, hodně pomáhá. Pak za mnou chodí a říkají: Klobouk dolů, paní učitelko, měla jsem jich jen pět a stačilo mi to. Zvu rodiče i do hodiny, pořádáme pro ně dílny čtenářství, myslím, že každý kontakt je dobrý.

Dovolte jednu kacířskou otázku: co bylo tím, co vás udrželo ve škole třicet let?

Hlavní věc samozřejmě je, že to člověka musí bavit. U nás ve škole je také výhodou, že máme možnost růstu, máme možnost potkávat se s novými věcmi, neustále se dál vzdělávat. Není možné učit třicet let stejně, ani by mě to nebavilo. Ale tím, co mě ve škole drží, jsou děti. Ty mě nabíjí, dodávají energii. Nejšťastnější jsem, když se s nimi zavřu ve třídě.

Global Teacher Prize je mezinárodní soutěž pro inspirující pedagogy. Národní verzi letos poprvé uspořádala společnost EDUin. Tipy na učitele dala veřejnost. Počet adeptů porota zredukovala na sedm finalistů, ty pak porotci navštívili ve škole a pozorovali je při výuce. Vítězka získala šek na 50 tisíc a nominaci do mezinárodního boje o titul nejlepšího učitele planety.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.