Nemluvte dětem do hraní aneb proč jsou staré hadry a zarostlá zahrada lepší než uklizené hřiště a prolézačky

Co to vlastně je svobodná hra?

Svobodná – nebo také volná – hra je hra, kterou si řídí samo dítě. Dnešní svět vytváří na rodiče velký tlak v tom, aby dítě co nejdřív rozvíjeli ve čtení, psaní, kreslení, ve sportu nebo v jazycích. A rodič, i když nechce, tak občas porovnává své dítě s ostatními a může mít pochybnost, zda něco nezanedbává. My chceme rodiče podpořit, že když nechají děti alespoň někdy jen tak být, v alespoň trochu vhodném prostředí, které není zahlcené hračkami, tak udělají to nejlepší, co mohou. Občas opravdu stačí dětem nepřekážet.

Proč je to tak zásadní? Co se děje s dítětem ve chvíli, kdy si volně hraje?

Především mu to umožňuje, aby se rozvíjelo právě v tom, v čem potřebuje. Respektovaná americká terapeutka Naomi Aldort popisuje, že dokud je dítě v bříšku, tak mu důvěřujeme, že ví, jak má růst a jak má spát. Když se narodí, začneme mu do toho trochu mluvit, ale ještě mu necháme volnost, kdy se rozchodí nebo rozmluví.  Ale jak roste víc, už máme jasnou představu o tom, kdy se má naučit číst a psát, kdy má kreslit pořádné obrázky, a kdy má jezdit na kole.

Volná hra vrací dítěti autonomii a často i sebedůvěru. Má také obrovský terapeutický potenciál, dítě si může odehrát něco, co zažilo a ještě si to nezpracovalo. Naše Sára byla jednou u zubaře, a ani se jí tam nic hrozného nedělo, ale měla z toho tak silný emoční zážitek, že si další týden hrála na paní zubařku. Z blátivé kuchyně si například vzala tvořítko na knedlíčky a do něj vrtala a uklidňovala pacienta „to nebude bolet“. Někdy se stane, že dítě zažije příliš mnoho pocitu bezmoci, kdy nemůže spolurozhodovat o tom, co se kolem něj děje a hravou cestou může tento nepříjemný přetlak upustit.

Výzkumy ukázaly, že velkou část dětských her tvoří takzvané bojové hry (v angličtině rough and tumble play). Míní se tím třeba hra na honěnou, polštářové bitvy nebo takové to hravé praní, které oba baví. Rodiče občas mají tendenci tyto hry ukončovat, což je škoda. Bojové hry rozvíjí děti nejen fyzicky, ale jsou zásadní i pro rozvoj improvizace, práce s vlastními emocemi, rozhodování pod tlakem a možná překvapivě mají vliv i na sociální inteligenci. Dítě se učí vciťovat do druhého. Jestli chce, aby hra pokračovala, musí poznat, kdy už je to druhému nepříjemné a trochu brzdit. A ještě jeden efekt volné hry: když dítě necháte, aby si dělalo, co chce, tak snadněji objevíte, jaký typ aktivity preferuje.

Co je potřeba k tomu, aby odstartovala volná hra?

Volný čas, volný prostor a volný materiál. Krom vybavení je zásadní, aby děti cítily, že mají důvěru. Pak si samy hlídají hranici přiměřeného rizika. Pro děti během volné hry je důležitá i přítomnost někoho staršího (rodič, starší dítě), kdo je jen pozorovatel nebo si dělá svou práci, ale je někde poblíž.

Jak tedy vypadá ideální prostředí pro volnou hru?

Hodí se mít na zahradě koutek, který je něco jako buš – nějaké keře, strom, delší tráva. A nechat tam dětem nějaký materiál, který se nám zdá jako odpadní: krabice, prkna, nádoby, staré záclony nebo jiné látky, které rychle uschnou. Všichni jsme jako děti milovali skládky, protože jsme si tam mohli nabrat nějaký ten materiál. Dobrá věc je blátivá kuchyně, i když třeba u nás zas tak často využívaná není. Na stromy stačí přivázat provazy, aby na ně děti mohly lézt. Z klacků a dek udělat týpý.

Nemusí toho být moc a není ani potřeba nic dělat napevno, za měsíc děti vše předělají na něco jiného. Je skvělé, když není zahrada jen rovná a když mají děti možnost testovat nerovný povrch, nějaký kopeček. Děti hodně láká voda a je fajn, když mají k dispozici dešťovou vodu a nějaké kyblíčky. Hodí se pískoviště anebo kutiště, jak v některých školkách označují takové méně ohraničené pískoviště, na kterém děcka mohou používat třeba opravdové staré nářadí, trubky, větší klacky a testovat své projekty.

A když zrovna nemám na zahradě to správné harampádí, nebo vůbec nemám zahradu?

Někdy je lepší, že vše nemáme hned pro děti připravené. Můžeme plánovat, budovat a testovat spolu s nimi. Děti ocení, že mohou spolurozhodovat, zajímá nás jejich názor a mohou samy rozvíjet, co je baví. Občas se hodí vyrazit ze zahrady ven a děti si samy najdou poklady, které si pak přitáhnou do svého království.

Děti si dovedou volně hrát opravdu kdekoliv, ale pokud si můžete vybrat mezi běžným dětským hřištěm a parkem či lesem, běžte mezi stromy. Trávník a na něm skluzavka nebo hodně uklizená hřiště bez volného materiálu k hrám moc velkou různorodost hry nedovolují. Jeden výzkum ukázal nejenom to, že na běžných unifikovaných hřištích jsou hry dětí méně tvořivé, ale také to, že hierarchie dětí se tam vytváří podle jejich fyzické zdatnosti. Když na hřišti přibyly přírodní prvky, kreativita her se zvýšila a proměnila se i sociální hierarchie, ve prospěch dětí, které dokázaly vymyslet a popsat nové zajímavé tvůrčí hry.

Ideální hřiště pro děti je les, potůček, někdy i bezpečná městská divočina. Někdy jeden dobře rostlý strom nebo husté keře zabaví děti víc, než dokonale zbudovaná prolézačka. Zkuste dětem během procházky dát klacek a provázek a sledovat co vše s ním některé děti vymyslí. Děti si dokážou hrát i s ničím. Manžel teď četl knihu, kterou já číst nemůžu, o volné hře dětí v koncentračních táborech. I v takovém prostředí a bez hraček si děti vymýšlely hry pro ostatní. Hra byla pro ně i terapie.

Pokračování povídání o volné hře, ale i o sourozeneckých vztazích, si budete moci přečíst ve druhém díle rozhovoru.

Justina Danišová je autorkou webu www.svobodnahra.cz a nadšený pozorovatel dětské hry.Je také metodičkou webu www.ucimesevenku.cz, který získal letos cenu Eduína za inovace ve vzdělávání. Má čtyři děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.