Práce s emocemi pomáhá prospěchu. Díky ní žáci excelují i v matematice, říká autorka konceptu Emiliana Rodríguez

Žáci základních škol se věnují sociálně-emočnímu učení třicet minut týdně, kdežto na střední škole mají studenti 20 minut týdně s každým z učitelů, který je učí. Znamená to, že je to pro středoškoláky důležitější než pro malé děti?

Poznatky z neurověd ukazují, že jsou v životě každého člověka určitá období, kdy je mozek více nastaven na vytváření nových spojení. První okno je v předškolním věku, někdy mezi čtvrtým a šestým rokem. A druhé právě potom v pubertě – tam se utvářejí nová spojení, která se týkají především seberegulace, schopnosti dělat rozhodnutí, prostě takové ty věci, které jsou dobrou prevencí rizikového chování a jsou důležité pro úspěch v budoucnosti.

Další věc je, že získat sociálně-emoční dovednost, to vyžaduje sérii mnoha kroků. Nejdřív je potřeba vidět potřebu tu dovednost mít, to vytváří motivaci se tím začít zabývat. Pak je potřeba zjistit, jak na to a uvést to do praxe. A konečně: trénovat to tolikrát, než se to stane automatickým. A to je přesně důvod, proč si myslíme, že je potřeba sociálně-emoční učení zakomponovat do celého vzdělávacího procesu od základní až po střední školu. To umožňuje jít hlouběji a hlouběji a vracet se k tomu z různých perspektiv. Koneckonců – porozumět sám sobě, to je přece záležitost celoživotního vzdělávání…

Zvládne něco takového učit každý učitel? Zdá se mi to jako poměrně obtížná věc, na kterou nemusí mít každý „talent“…

My si uvědomujeme, že chceme po učitelích hodně. Samozřejmě, že ideální by bylo, kdyby se to učili už na pedagogických fakultách. Ale to se zatím neděje a někde se začít musí. Proškolili jsme milion mexických učitelů, úvodní školení je vždycky naživo, dál pokračují v online kurzech a máme i aplikaci, aby měli podporu co nejvíc po ruce. Do hodin jsme pro ně připravili velmi podrobné manuály, kde mají postup popsaný v podstatě minutu po minutě.

Jak reagovali rodiče? Jsou tomu nakloněni?

Když se zeptáte rodičů, ale i učitelů, jaký je účel vzdělávání, je zajímavé, že nikdy neřeknou: vychovat skvělé inženýry nebo architekty, ale zaznívají věci jako „naučit je žít tak, aby jim bylo dobře“ nebo „vychovat angažované občany“. Možná právě proto se v prvním průzkumu mezi rodiči, který vláda udělala na toto téma, ukázalo, že si důležitost sociálně-emočního učení uvědomují.

Možná se pak sami od svých dětí něco přiučí?

To se stává… Někteří rodiče mi vyprávěli, že jim jejich děti začaly říkat: zastav se, nadechni se. Jeden rodič mi vyprávěl, že řekl svému dítěti, aby si uklidilo pokoj. A dítě odpovědělo: „Teď jsem rozrušený a nechce se mi uklízet. Ale vydrž chvíli, uklidním se a pak si v pokoji udělám pořádek.“ Rodič odešel, a když se vrátil, pokoj byl opravdu uklizený. Ještě víc ho ale překvapilo, jak dokázalo jeho dítě vyjádřit, co se v něm odehrává.

Pojďme se podívat na jednotlivé složky sociálně-emočního učení. Jak se dá u dětí rozvíjet například schopnost koncentrace?

Spíš než o koncentraci, která evokuje silné zaměření nějakým směrem, bych mluvila o pozornosti. To znamená naučit se být v přítomném okamžiku a umět obrátit pozornost tam, kam chci. To je velmi důležité, protože jinak se necháme rozptýlit velmi snadno, každý to známe. Chceme po dětech, aby se koncentrovaly ve škole 8 nebo i více hodin, ale nikdo jim neřekne, jak to mají udělat. Pomáhají k tomu dechová cvičení a meditace, ale nepředstavujte si nic náboženského, to jsou poznatky ověřené neurovědci, moderně se tomu dnes říká mindfulness. Jde o to, vybrat si objekt svého zájmu, třeba dech, a ten sledovat a kdykoli se objeví nějaké myšlenky nebo nás něco vyruší, tak místo, abychom se vyrušit nechali, nebo se s tím snažili bojovat a utišit všechny vnitřní hlasy, tak si toho jen povšimneme a snažíme se obrátit pozornost zpátky k dechu. Vědomě se znovu a znovu vracet k objektu našeho zájmu, to je jako trénovat svaly. Když to budete dostatečně často opakovat, začnete mít svou pozornost více pod kontrolou.

Jak trénovat samostatnost?

Velmi důležitou složkou samostatnosti je tzv. „self efficacy believe“ (česky něco jako víra ve vlastní schopnosti). To je takové nastavení mysli, kdy věříme, že máme schopnost dosáhnout toho, co si přejeme, když k tomu napřeme síly. To je něco velmi důležitého, protože když člověk nevěří, že může něčeho dosáhnout, nemá důvod do toho investovat jakékoli úsilí. Jak tuhle víru rozvíjet? Jednou možností je ukazovat dětem příklady lidí jako jsou oni sami, kteří něčeho dosáhli – mluvila jsem o tom třeba v souvislosti s příběhem Malaly. Dalším způsobem je uvědomit si své vlastní dosažené úspěchy. To se může zdát jako jednoduchá věc, ale i dospělí mají občas problém si uvědomit, co se jim podařilo. Další důležitou věcí při budování samostatnosti je tzv. „growth mindset“ neboli růstové nastavení mysli - to je víra, že například inteligence není nic daného, že se dá zvýšit, když se budeme o to snažit. Nebo že se můžu lépe soustředit a lépe zvládat své emoce. Možná je teď pro mě těžké ovládnout žárlivost nebo vztek, ale growth mindset je víra, že to není mou součástí, že je to jen zvyk, kterého se můžu zbavit.

Jak si představujete, že budou vypadat mexické školy řekněme za deset let?

Líbilo by se mi, kdyby v té době už bylo úplně normální mluvit o mysli a o emocích. Děti si budou dobře uvědomovat, co cítí a co si myslí, a místo aby se nechávaly unášet svými emocemi, budou mít svobodu rozhodnout se, jestli chtějí své emoce následovat, jestli jsou pro ně přínosné nebo jim či jejich blízkým způsobují problémy. Ráda bych také viděla třídy, v nichž se žáci více podílejí na výuce. Nevíme, jaký bude svět za deset a už vůbec ne za třicet let, změny se především díky technologiím dějí tak rychle… Co je smyslem těch dovedností, které jsme do mexických škol zavedli, je vlastně myšlenka, že nezáleží na tom, co se děje venku. Ale díky sociálně-emočnímu učení si umím udělat mír sám v sobě. Aby lidé řešili konflikty bez násilí a více spolupracujícím způsobem a aby chápali, že to, co se děje v Mexiku, ovlivňuje i další země světa.

Mluvila jste o špatných výsledcích mexických žáků v mezinárodním srovnávání. Myslíte, že i s tímhle může sociálně-emoční učení pomoci?

Máme už jeden zajímavý příklad: jde o soukromou školu v Queretaro nedaleko Mexico City. Byla jedna z prvních, která se o sociálně-emoční učení začala zajímat, už se tomu věnují šest let, všichni učitelé už mají za sebou naše školení. Jsou tomu opravdu oddáni – zařídili ve škole například meditační místnost pro děti, i pro rodiče. A představte si, co se stalo: ta škola vítězí v žebříčcích z matematiky. Jsou v ní nejlepší, i když se na ni nijak nespecializují. To je živoucí příklad, že sociálně-emoční učení může vylepšit i školní výsledky.

Emiliana Rodríguez Morales spoluzaložila AtentaMente, organizaci, která vytváří a zavádí programy sociálně-emočního učení (SEL) do mexických škol. Vystudovala fyziku na Universidad Nacional Autónoma de México a magisterský obor Mysl, mozek a vzdělání na Harvardské univerzitě. Je členkou výzkumného týmu Research Schools International a na otázkách vzdělávání spolupracuje také s OECD.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.