Když děti v dětství nepoužívají technologie, handicap už nedoženou, říká odborník na vzdělávání

Co bylo impulsem k tomu, že jste se začal zajímat o počítače?

Můj táta byl výzkumný pracovník, a tak jsem měl doma počítač už před rokem 1989. To tehdy nebylo rozhodně běžné, počítače nebyly ani v mnohých podnicích. Navíc to nebyl počítač ze Západu, jako tehdy bývala různá Atari nebo Siclair, bylo to zařízení slovenské výroby, na němž nebyly žádné hry. Pokud jsem tedy chtěl něco hrát, musel jsem si to naprogramovat. Počítače jsou mi zkrátka blízké, odpovídají mému naturelu. Co jim řeknete, to udělají, neodmlouvají...

Mě tedy počítače často spíš neposlouchají… 

K tomu, aby dělaly, co jim řeknete, je potřeba myslet jako ony. To je právě ono informatické myšlení, které je nejvýznamnější změnou v Rámcovém vzdělávacím programu a které by se děti měly ve škole naučit chápat a dále rozvíjet. Ta změna RVP má v podstatě dvě složky. První já říkám emancipace předmětu Informatika. Dosud měly děti předmět informační a komunikační technologie s dotací jedna hodina na prvním a jedna hodina na druhém stupni, které byly většinou naplněny tím, že se děti učily pracovat s tabulkami, textovými editory a tak podobně. Nově bychom měli mít předmět s obdobnou hodinovou dotací, jako mají například fyzika nebo chemie, a s úplně jinou náplní, která směřuje právě k informatickému myšlení. Poprvé od roku 2005 se vlastně zavádí úplně nový povinný předmět, což s sebou samozřejmě nese kontroverze a stížnosti, ale s tím bylo třeba počítat.

A ta druhá složka změny Rámcového vzdělávacího programu spočívá v čem?

Ta spočívá právě v přesunutí některých částí funkčních dovedností, jako je práce s tabulkami a texty, do jiných předmětů. Když dám příklad, tak zatímco dříve se zeměpis učil s buzolou a papírovou mapou, po revizi by k těmto nástrojům měla přibýt ještě GPS a digitální mapy. Bohužel tyto změny se ještě do RVP dostatečně nepropsaly a čekáme na velké revize, které by se měly odehrávat v příštích letech. Tyto změny by se neměly dotknout pouze učitelů informatiky, ale i učitelů dalších předmětů, protože v matematice by se děti měly učit pracovat s tabulkami, v občanské nauce prezentovat a tak podobně.

V některých školách děti od covidu prezentace dělají, ale mám pocit, že jim nikdo nevysvětlil, jak se to má správně dělat, a zůstalo to tak trochu na rodičích. Na druhou stranu se v mnoha školách prosazují například různí malí roboti...

To je jeden z projevů toho, že se ve škole neurčilo, kdo bude zodpovědný za různé funkční záležitosti. Kdo má děti učit prezentovat? Kdo jim ukáže nejen to, že se mají dívat na své obecenstvo, ale i to, jak obsluhovat PowerPoint, kam kliknout... Do předmětu informatika toto nepatří.

Na revizích pracujeme od roku 2014 a v tomto jsme se zrovna hezky trefili do rozmachu různých malých robotů, kterým se skvěle daří hlavně na prvním stupni a ve školkách. Jsou to chytré hračky, s nimiž si děti rády hrají, ale zároveň se na nich učí i přemýšlet. Jejich velkou výhodou je, že nemají monitory a displeje, na něž bývají hákliví rodiče. Roboti jsou pomůcky, kterých se mohou děti dotýkat, což je v souladu s vývojovou fází mladších školáků, rodičům nevadí, a zejména prvostupňové učitelky to s nimi skvěle umí.

Mají dnes učitelé k dispozici dostatek aplikací pro výuku?

Dnes není problém s tím, že by učitelé neměli různé online nástroje, ale spíš v tom, že nevědí, kam sáhnout. Je potřeba zohlednit, jestli má aplikace lokalizaci do češtiny, případně zda se do ní dají nastavit české reálie, kolik stojí, zda má nějaké nároky na hardware, jestli mi bude fungovat ve všech třídách a jak ji vhodně didakticky využít. Důležité také je, kdo z kolegů z jiných škol ji používá, abych měl možnost se o tom s někým bavit. Není to snadné, protože nabídka je obrovská a v průběhu času se dynamicky proměňuje. Hodně změn samozřejmě přinesl covid. Podle různých šetření se s ním nejlíp popraly ne ty školy, které měly nejlepší počítačové vybavení, ale ty, kde ředitel byl schopen pracovat s pedagogickým sborem. Ti pak společně nastavili priority, takže všichni učitelé využívali jednotnou platformu a následně si vytvořili jakousi digitální vizi školy. Každý nemusí být fanoušek počítačů, ale je velká výhoda, když lídři mezi učiteli dokážou nadchnout ostatní, protože počítačové technologie nemusí výuku komplikovat, naopak, mohou ji velmi usnadnit. Navíc učitelé a ředitelé často nevědí, že často za software není třeba prakticky nic platit. Učitelé si často myslí, že nemají technologie k dispozici, ale je to spíš tak, s nimi neumí efektivně zacházet.

A mají se to kde naučit?

Já bych řekl, že dnes už ano. Hodně to proměnil covid. Dřív jsme měli v Česku vzdělávání založené na tom, že učitel a žák se vyskytují ve stejném čase na jednom místě. V Česku jsme se nepřipravovali na to, že by to mohlo být jinak. Když přišel covid, v řádu týdnů odstartovaly různé webináře, které byly velmi přínosné. Samozřejmě ale existovala skupina učitelů, jejichž digitální kompetence byly tak slabé, že se z nich neuměli učit a ani nevěděli, kde je hledat. V tom ale naštěstí hodně pomáhal i neziskový sektor. Mladší učitelé to mají jednodušší, protože s technologiemi vyrůstají, ale není to otázka věku, spíš nějakého otevřeného nastavení mysli. Technologie přinášejí samozřejmě i problémy a rizika, ale také spoustu příležitostí.

V čem je vlastně pro učitele výhodné, když zapojí do výuky různé aplikace? Je to hlavně proto, že jsou technologie pro děti atraktivní?

Ano, to je jedna z vlastností technologií. Jsou pro děti zajímavé a do hodiny vnesou moment překvapení. Na druhou stranu se ale zase rychle okoukají, takže ten wow efekt nevydrží dlouho. Jedna moje známá využívá každou hodinu na pár minut jednu aplikaci k opakování látky; děti už z toho extra nadšené nejsou, ale pro ni to má smysl. Není třeba hledat pořád něco nového, ale spíš je dobré co nejúčelněji využívat to, co už mám v malíku.

Když se naučíte pořádně třeba s Google Classroom, máte pak úžasný pořádek v materiálech jednotlivých dětí i ve svých přípravách. Navíc existují aplikace – i když pro češtinu jich ještě tolik není – které umějí hlídat pokrok dítěte, vyhodnotit chyby, jaké dítě dělá, a upozornit na ně učitele. A to si myslím, že ta pravá technologická revoluce ve vzdělávání nás ještě čeká analýzou velkých dat, s nástupem rozšířené reality a virtuální reality nebo umělé inteligence.  

Sám jste zmiňoval rodiče, kteří nechtějí, aby jejich děti ve škole tolik používaly technologie. Bojí se, že spolu budou méně komunikovat, někdo dokonce říká, že děti zhloupnou...

Děti by určitě neměly trávit hodiny tím, že tupě hledí do monitorů, s tím naprosto souhlasím. Musíme je umět navést, aby technologie používaly účelně – aby uměly hledat v jízdních řádech, nebo aby uměly zjistit, co dnes hrají v kině. Umět využívat mobil pro život není vůbec samozřejmé, to je třeba se učit ve škole. Výzkumy ukazují, že v zásadě všechny děti hrají počítačové hry stejně často a dlouho. Ale děti z podnětného prostředí jsou kromě toho schopné využívat přístroje i k učení a vyhledávání, zatímco děti z méně podnětného prostředí toto nemají od koho doma odkoukat. Tady musí nastoupit škola a dovednosti jim zprostředkovat. Výsledkem výuky by mělo být právě účelné a smysluplné využívání technologií. Podle některých výzkumů děti tráví denně na mobilu nebo počítači několik hodin, takže když k tomu přidáme pár desítek minut ve škole, ten rozdíl už není velký, ale dopad naopak značný být může.

Když píšeme o využívání technologií ve školách, často se stává, že se ozývají rodiče, kteří si přejí, aby školy zůstaly tím mnohdy posledním místem „bez mobilů“. Předpokládám, že vy o tom nepřemýšlíte jako o nějakém ideálu?

Velká část rodičů takto nepřemýšlí, radikálně technologie odmítá jen naprostá menšina, například ti, kteří inklinují k waldorfské pedagogice. Výzkumy ale říkají, že pokud děti nemají žádný přístup k technologiím v mládí, vznikne jim handicap, který pak už nedoženou. Stejně tak ale nemají dobré vzdělávací výsledky žáci, kteří technologie nadužívají, a těch také není úplně málo. Nejlepší výsledky mají děti, které je používají zcela průměrně.

Už jsme se bavili o tom, že hodin informatiky přibyde. Skutečně je to na úkor například hudební výchovy, jak tvrdí někteří odpůrci?

V novém učebním plánu se skutečně některým předmětům hodina ubrala, školy ale mohou využít k posílení předmětů, které považují za prioritu z disponibilních hodin. A ano, když někde něco přidáme, musíme jinde ubrat. Nelze donekonečna přidávat dětem do rozvrhů další a další hodiny. Spíš bychom měli přemýšlet tak, že zeštíhlíme znalostní základ a víc se budeme věnovat kompetencím, aby děti chápaly souvislosti. Předměty bychom měli propojovat a integrovat a ne si pořád hájit tu svou aprobaci. Ale když se podíváte, do jaké míry technologie ovlivňují všechno kolem nás, je jasné, kde by měly být naše priority. Mnozí dospělí dodnes nevědí, jak fungují algoritmy sociálních sítí, které v důsledku vedly například k brexitu. Musíme to naučit aspoň ty děti.

Ondřej Neumajer pracuje jako konzultant vzdělávání, lektor, vysokoškolský učitel, didaktik a popularizátor účelného využívání informačních a komunikačních technologií. V Národním pedagogickém institutu ČR má na starosti útvar Digitalizace ve vzdělávání, působí v neziskové organizaci Učitel naživo. Dlouhodobě vyučuje na katedře Informačních technologií a technické výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Za svoje působení získal v roce 2022 cenu Nadace České spořitelny.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.