Nová informatika se učí bez počítače, s papírem, symboly a v pohybu. Reportáž z výuky oceněného učitele

Na čtvrtou hodinu zvoní na ZŠ U školek v Litomyšli těsně před polednem. Slunce venku zalévá proslulé renesanční náměstí, zámek i klášter se zahradami. Babí léto je teď počátkem října v nejlepší kondici a v 6.B právě startuje hodina informatiky s třídním učitelem Janem Coufalem. Dnes je na programu kódování a dekódování, a pokud se to stihne, tak i úvod do šifer. To ale děti nevědí; ty zatím čekají, co se bude dít. Finalista ceny pro učitele Global Teacher Prize Jan Coufal se s nimi s úsměvem vítá a říká: „Teď vám ukážu instrukce. Kdo je pochopí, zařídí se podle nich.” Všech osmnáct šesťáků najednou upře pozornost na papír potištěný řadou symbolů. Během pár vteřin se první kluci a holky potutelně usmějí, berou si penál a potichu se vytrácejí.

O pár chvilek později se už celá třída i s učitelem schází o jedny dveře vedle, v prostorném a prosluněném auditoriu. V rozích místnosti poblikávají čtyři velké dotykové obrazovky, na nichž minulou hodinu spolužáci z paralelní 6.A dohledávali informace o rotaci Země kolem své osy a kolem Slunce.

Díky symbolům si rozumíme beze slov

Učitel Coufal si sedá na stupínek a ptá se: „Proč jsme teď tady? Co se stalo?” „Bylo to v instrukcích,” odpovídají děti. „A co tedy přesně bylo v instrukcích?” doptává se učitel. „Měli jsme si vzít něco na psaní, potichu odejít do sálu a počkat na vás,” odpovídá třída a rozproudí se debata o tom, co to vlastně žáci na papíře viděli a zda záleží na tom, v jakém pořadí jsou tyto symboly v instrukcích uvedeny. „Jasně, protože kdyby byly v jiném pořadí, tak bychom teď neměli čím psát nebo bychom se nepřesouvali potichu,” zazní ze skupinky kluků. 

Další diskuse pak vzniká kolem toho, kdy je vlastně výhodné používat obrázky místo slov, zda jsou srozumitelné napříč kulturami a staletími a kde se s nimi nejčastěji setkáváme. Žáci hýří nápady, Jan Coufal se doptává i těch, kteří sami od sebe ruku nezvednou, a během diskuse rozmisťuje do prostoru vzadu ve třídě kartičky s nejrůznějšími symboly – stromem, jablkem, reproduktorem, srdcem... Pak rozděluje třídu do trojic, každé rozdá papír a další instrukci: najděte každý jeden symbol, kterému skvěle rozumíte, a druhý, který jste nikdy neviděli, a k oběma napište, co všechno by mohly znamenat. „Buďte kreativní, vymyslete toho co nejvíc, ale trošku se držte reality, jo? Takže symbol jablka asi nebude označovat dinosaura,” dodává učitel Coufal a třída se pouští do práce.

Šest set škol už teď, všechny do tří let

Jan Coufal a jeho ZŠ U školek v Litomyšli jsou průkopníky takzvané „nové informatiky”, která by se nejpozději 1. září 2024 měla začít učit na všech základních školách v Česku a už od letošního září na ni přešlo zhruba šest set škol. Na rozdíl od dosavadní informatiky, kdy se děti učily třeba o hardwaru, softwaru, RAM, formátovaly texty a vytvářely tabulky, „nová informatika” by je měla naučit hlavně logicky přemýšlet. „V podstatě jde o posun od uživatele k tvůrci,” shrnuje lapidárně Jan Coufal.

Nejdéle za tři roky by se tedy děti měly učit algoritmizaci a programování, data a modelování, digitální technologie a informační systémy. Stane se tedy z nejmladších Čechů během pár let národ programátorů? „To asi určitě ne,“ usmívá se Jan Coufal, ale dodává, že mít ponětí o algoritmizaci a logické posloupnosti kroků se prostě hodí i v životě: „Když učím čtvrťáky, co to je algoritmus, vysvětluji jim to na příkladech. Když se ráno oblékají, tak si přece nevezmou džíny a přes ně trenýrky, ale udělají to obráceně. I to je algoritmus. A celá informatika je hlavně o logice a postupech.”

Jak mám zakódovat svou pratetu?

Když se třída společně zamyslí nad jednotlivými symboly, přichází další aktivita: rozděleni do čtveřic usedají šesťáci zády k sobě, každý si bere dlouhý úzký pás papíru a hrají „tichou poštu” se slovy a obrázky. Napřed mají vymyslet a zapsat člena rodiny, zvíře a barvu, pak posílají papír dál spolužákovi, který má slova zakódovat do symbolů. Další žák kódy překládá zpět do písmen. Postupným překládáním a posíláním se pak dopracují k tomu, že se jim harmonika na konci vrátí zpět. „Né, pomoc, jak mám zakreslit pratetu?” ozve se zoufalé zaúpění a třída se rozesměje. 

Přes jisté organizační potíže nakonec všichni zadání pochopí a během pár minut každá skupinka dokáže úkol splnit. Po rozbalení harmoniky nastává všeobecné pobavení, jak už to u tiché pošty bývá. „Jééé, mně se z maminky stal bratranec,” směje se nakrátko ostříhaný kluk s patkou a z holčičího tábora přiletí: „Já psala pes a růžová a nakonec z toho byl králík a šedá!” Zvoní na konec hodiny, ale učitel Coufal by ještě aktivitu rád uzavřel, takže navrhuje, že třída pojede přes přestávku. Může si to dovolit, další hodinu má se svou třídou zase on. Zajímavé ale je, že nikdo neprotestuje. 

6.B se s učitelem shoduje na tom, že aktivita, kterou právě dokončili, je založená nejen na kódování a dekódování, ale také na tom, že v některých situacích se víc hodí slova a v jiných zase symboly. Například vymyslet univerzálně pochopitelný symbol třeba pro sestřenici nebo fialovou barvu není vůbec jednoduché, takže je skvělé, že můžeme symboly a slova střídat podle potřeby a situace. A pak už si berou věci a odcházejí na další hodinu. Mají pracovní činnosti a na počítačích se s pomocí speciálního programu učí psát všemi deseti.

Algoritmy i data se lépe zkoumají v týmu

Stanou se hodiny informatiky bez počítačů v českých školách novým standardem? „Po roce a půl na distanční výuce musím říct, že ‚nová informatika‘ přichází jako na zavolanou. Děti se už opravdu nepotřebují učit klikat myší nebo vyjmenovat součásti počítače,” říká litomyšlský učitel Jan Coufal. „Snažím se teď zařazovat do hodin maximum aktivit, které se dají dělat offline. Spíš podporuji smysluplnou práci s počítači a internetem v jiných hodinách. Nebudu dětem dávat dlouhý výklad o rotacích Země, když si mohou informace dohledat samy, a naučí se tak i práci se zdroji.” 

Rozhodnutí ministerstva školství posílit v rámcových vzdělávacích programech informatiku se u části (i odborné) veřejnosti setkalo s pochybnostmi. Mnozí kritici se obávají, že čas, který děti stráví s algoritmy a daty, bude na úkor komunikačních dovedností. Jan Coufal ale rozšířenou představu smutných dětí izolovaně zírajících do monitorů odmítá. „Informatika otevírá nová pole pro spolupráci. U mě děti pracují vždy alespoň ve dvojicích, protože pohled někoho dalšího je pro ně přínosem. Musejí se domlouvat, hledat a vzájemně sdílet svá řešení,” vysvětluje. 

„Nová informatika” ani neznamená, že by se čeští žáci už brzy neměli učit zacházet s aplikacemi a programy, které generace jejich rodičů považuje za základní. Žáci Jana Coufala si pochopitelně vyzkoušejí psaní a posílání e-mailu a přiložení souboru. „Nicméně je nutné říct, že dnešní mládež už e-mail v elektronické komunikaci prakticky nepoužívá, je pro ně pomalý. Stejně tak nedává smysl věnovat nějaký dlouhý čas například Wordu, protože s nimi pracují v jiných předmětech a často narazíte i na to, že mnohé děti doma ani tyto aplikace nemají,” dodává učitel. 

Namísto toho mohou tuto jednu hodinu informatiky týdně věnovat něčemu zajímavějšímu. Loni tady ve škole například naprogramovali čidlo, které jim hlásí, že květiny ve třídě potřebují zalít, nebo jednoduchou hru pro dva hráče a virtuální kostky. „Mám výhodu, že můj bratr přednáší robotiku na střední a vysoké škole, takže kdykoliv se objeví nějaká zajímavá aplikace nebo technologická novinka, dostanu ji do ruky brzy,” říká Jan Coufal. A svoje know-how si nenechává pro sebe. Od letošního října také vede kurzy „nové informatiky” pro učitele z celého Pardubického kraje. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.