Psycholožka Šárka Miková: Puberta není jen o hormonech. Mozek dětí prochází náročnou reorganizací, které nerozumíme

Připadá mi, že jsme jednou z prvních generací, která výchovu a snahu porozumět dětem v dospívání i před ním řeší opravdu důkladně. Čím to je? 

Z mého pohledu je to dané už tím, v jakém společenském systému žijeme. Do revoluce jsme měli jen velmi omezenou možnost svobodně si volit svou cestu, autonomně se rozhodovat. Mnohé volby učinil systém za nás. Někteří rodiče vyrůstající v té době zažívali nepochopení pro to, kým jsou jako osobnosti, a metody výchovy jim nevyhovovaly. Druhá věc je přístup k informacím, který se také po revoluci změnil a v posledních letech díky digitálním technologiím a sociálním sítím dále expanduje. Chceme dělat věci jinak a mnohem víc toho víme, a tak i nad výchovou více přemýšlíme. 

Jak si v rámci takového přemýšlení obvykle přejeme výchovu zvládnout?

Když se ptám rodičů, jak si představují dítě, až bude dospělé, říkají, že chtějí, aby bylo zodpovědné, ale také, aby se umělo rozhodovat, to vnímáme jako čím dál tím důležitější. Odpovídá to rychlosti doby, která je dalším faktorem v jiném přístupu k výchově. Dřív, když něco fungovalo, mohlo to fungovat deset dvacet let. To dnes neplatí. Staré pořádky se nabourávají větší rychlostí než dřív, takže ani není šance zajet si nějaký způsob. Než ho přijmeme, doba se změní. A z toho nám právě vychází i vědomí, že pružně se rozhodovat budou potřebovat i naše děti. 

To je logické, ale můžeme je naučit něco, co sami často neumíme?

Pro rodiče vyrůstající před revolucí je to obtížné, protože byli vychováváni kontrolujícím způsobem a nezažívali autonomii. Část nové generace rodičů, vychovávaná po revoluci, může mít opačný problém – zažili volnou výchovu, která také nevede k samostatnosti a zodpovědnosti v rozhodování. A z hlediska Teorie typů je dobré si navíc uvědomit, že v populaci je skoro 40 procent lidí, pro něž je stabilita a předvídatelnost, tedy fungování v rámci řádu, jenž se osvědčil, vrozenou potřebou. 

O to složitější může být pochopit puberťáky, protože dospívání je zástup rychlých změn. Neumíme na ně reagovat, neumíme naučit děti na ně reagovat… A oni mají s naší nejistotou v zádech řešit spoustu svých vývojových úkolů. Jaké jsou ty nejzásadnější?

Jejich vývojovým úkolem během dospívání je najít si svou vlastní identitu. Musí se stát nezávislými na nás rodičích, ujistit se v tom, kým jsou jako osobnosti, a uvědomit si, kam směřují – učit se fungovat v budoucích dospělých rolích. K tomu potřebují oporu ve skupině svých vrstevníků. Jenže omezení kontaktů v době pandemie a neosobní komunikace prostřednictvím digitálních technologií dětem zvládnutí dospívání výrazně ztěžuje. Sociální a komunikační dovednosti, které si měly osvojit už v mladším školním věku, jim chybí. A když přijdou do puberty, nedaří se jim najít své místo v partě kamarádů. Proto dnes pro dospívající potřebujeme stále více psychologů. 

Možná máme také trochu rodičovsky „zameškáno“, ne? Protože jeden z vašich textů mluví o tom, že na pubertu je potřeba se připravovat už od batolecího věku…

Ano, protože právě tehdy si dítě vytváří první náhledy na sebe sama – a získává je skrze nás. Dáváme mu zpětnou vazbu, hranice, a ony si skrze to vytváří základy sebehodnoty, o kterou by se pak měly v období dospívání opřít. Díky zdravé sebehodnotě, tedy pocitu, že „takový, jaký jsem, jsem v pořádku“, by si pak v pubertě měly svou identitu potvrdit a hledat její uplatnění v budoucnosti. Mnoho dětí má ale sebehodnotu narušenou – jejich rodiče jim nevědomě vysílali signál, že projevy jejich vrozené osobnosti nejsou to, co očekávají nebo by bylo společensky přijatelné. Děti si pak vytvářejí falešnou „personu“ – masku, kterou se ve světě učí fungovat, ale nejsou to ve skutečnosti ony samy. 

Co to pro ně znamená?

To záleží na typu osobnosti. Některé děti se naučí plnit očekávání a potlačují své potřeby, snadno si pak v dospělosti vytvářejí nezdravou závislost na jiných lidech. Jiné jdou spíš do opozice a vzdoru a mají potřebu s druhými soupeřit a dokazovat sobě i okolí, že jsou „dost dobří“. 

A my rodiče pak žijeme všechna ta nedorozumění? Proto o nás v pubertě nechtějí ani slyšet?

Moje dcera to v šestnácti vystihla. Když jsem si s ní o dospívání povídala, řekla jsem: „Nám nejvíc vadí, že s námi nemluvíte.“ Načež ona opáčila: „Nám právě nejvíc vadí, že s námi mluvíte.“ Nešlo jí o to, že s nimi mluvíme, ale jakým způsobem. Dospívající děti nás totiž potřebují mnohem víc, než si samy připouštějí a než my z jejich chování můžeme vyčíst. I když se vůči nám vymezují (musí, aby se osamostatnily), potřebují cítit, že pro ně pořád máme pochopení. A to i ve chvílích, kdy „selžou“ a udělají něco, co by neměly. Jenže my rodiče si to většinou bereme osobně, popřípadě to vnímáme jako selhání naší výchovy a máme obavu o budoucnost našeho dítěte. 

Někdy je ale až neskutečné, jak se najednou ty rozumné vyrůstající bytosti změní v chaotické bordeláře, testovače trpělivosti a člověk jen čeká, až se puberťákovi s odpuštěním zklidní hormony!

Tady je ale potřeba říct věc, o které se velmi málo mluví. A sice, že puberta není jen nějaká bouře hormonů. Změny chování, které během dospívání u svých dětí vidíme, jsou důsledkem zásadní reorganizace mozku. Ano, kolem 11. roku se zvedne hladina pohlavních hormonů. Jenže to není všechno. Na to reaguje jejich emoční centrum sídlící v limbickém systému. A zatímco v dospělosti už ho dokážeme racionálním mozkem zvládnout, v dospívání zažívá prudký rozvoj doprovázený emoční nestálostí, impulsivitou, touhou po adrenalinu a nových silných emocích. 

Od zhruba šesti do jedenácti let se dítě učilo své emoce zvládat. Můžeme si to představit jako propojení racionálního a emočního mozku pěšinkami – dráhami, po kterých běží signály. Ve chvíli, kdy naše smysly zaregistrují podnět, emoce vzniká, aniž si to uvědomujeme. Zároveň se ale aktivuje racionální část mozku, která podnět vyhodnotí a buď emočnímu centru potvrdí, že jsme vystaveni ohrožení a je dobré se připravit na útěk či útok, nebo naopak emoční reakci tlumí. Nemyslím tím potlačení emoce, ale její zpracování tak, aby její projev byl sociálně přijatelný a zároveň neškodil našemu tělu a psychice. Tyhle pěšinky ale v dospívání nestačí – je třeba postavit dálnice. Dráhy musí zesílit, obalit se myelinem, aby zajistily rychlejší a efektivnější plynutí vzruchů do emočního centra. Trochu to zjednodušuji, ale pro představu to myslím stačí. 

To zesilování drah se děje celou pubertu?

Je to proces, který trvá až do pětadvaceti let. Takže puberta nekončí někdy v šestnácti nebo sedmnácti. To spíše graduje, reorganizace je nejvýraznější. Přináší to i mnohá pozitiva – mozek je otevřený novým možnostem, ochoten přijímat informace a učit se nové dovednosti. Zároveň jsou ale děti velmi náchylné k tomu, aby neškodné podněty vnímaly jako ohrožení a reagují stresovou reakcí – útěkem, útokem nebo paralýzou. Navíc hormon tetrahydropregnanolon, který v reakci na stres mírní u dospělých úzkost, má u dospívajících opačný dopad: úzkostné stavy posiluje a prodlužuje stres. Zároveň je mozek v dospívání extrémně náchylný k vytvoření závislosti – na druhé osobě (ve smyslu romantické lásky), na návykových látkách a v dnešní době především na digitálních technologiích. 

V období největší reorganizace mozku dospívající těžko snášejí nejistotu a nestabilitu – ať už své vlastní budoucnosti, nebo okolního světa. Mají také problém s logickým rozhodováním – jejich mozek jim neumožňuje logicky situaci vyhodnotit a reagují impulsivně a nesmyslně. To jsem zase viděla u své dcery. Jednou přišla v šestnácti z oslavy své kamarádky, která se zhroutila, měla halucinace, byla úplně mimo sebe. Má dcera jako jediná trvala na volání sanitky nebo alespoň někoho dospělého. Ostatní děti panikařily a chtěly všechno utajit. V mladším věku by děti v tomhle směru neváhaly a v dospělosti také ne.   

K tomu si ještě přidejme zase digitální dobu, přehlcení informacemi, sociální sítě… Najednou vyhodnocují jakoby mnohem více parametrů. Procházejí také změnou životosprávy, zhoršují se jim často stravovací návyky. Málo spí! 

Za to částečně taky nemohou. Kvůli pozdějšímu vylučování melatoninu usínají o dvě hodiny později, ale ráno musí vstávat stejně jako dřív. Jejich mozek tak nemá dost času na to, aby roztřídil přijaté informace – ty potřebné uložil do dlouhodobé paměti a těch ostatních se zbavil. Jsou tedy trvale přehlcení. V důsledku multitaskingu, který provozují (paralelně se učí, poslouchají hudbu, chatují a hrají hru) si navíc mnoho z nich přivodí poruchu pozornosti a přicházejí o sebedisciplínu. Moje dcera byla v 11 letech schopná psát denně 40 minut knihu, o pár let později se nedokázala soustředit ani 10 minut, trpěla bolestmi hlavy a očí atd. 

Neříkám, že takto dramaticky prožívají pubertu všechny děti. Závisí také na jejich typu osobnosti, a především na tom, jak zdravou sebehodnotu mají a jak moc v důsledku toho o sobě pochybují. Plnit pak třetí část vývojového úkolu, tedy zjistit, kam směřují a co bude jejich životním cílem, je pro ně nesmírně těžké. Když se naposledy vrátím ke své dceři, říkala mi, když puberta končila, že ji ustála jen díky tomu, že znala svůj typ osobnosti. Pokaždé, i když jí bylo zle, si dokázala říct, že je „normální“ a v pořádku taková, jaká je, a jít dál. A že jsem jí rozuměla já jako máma. I když se chovala často nepříjemně, snažila jsem se ji pochopit a neustále jí připomínala, že ji mám ráda a jsem tu pro ni. 

Nekomplikujeme to dětem ještě i tím, že když že vůči nám rodičům přirozeně vymezují, považujeme to za útok na sebe, vzdor a drzost?

Je to tak. Navíc jejich tělo začíná být dospělé, ony se jako dospělé cítí, a chtějí, abychom se k nim tak chovali. Ale pro nás je velmi těžké se k nim chovat s úctou a respektem, když reagují jako uzlíček nervů a slovně na nás útočí. 

Co s tím? Co můžu jako rodič dělat?

Když rodič zná typ osobnosti dítěte a ideálně i ono samo, výrazně to prospěje jeho sebehodnotě a pomůže pubertu zvládat. Rodič lépe chápe, že některé projevy dítěte jsou pro daný typ „normální“ a dítě samo lépe chápe, proč si třeba s některými kamarády nerozumí, proč si připadá jiné a že to není špatně. K tomu mohu doporučit svou knihu Milovat nestačí: Cesta k sebehodnotě s Teorií typů. 

No a pak je důležité, abychom se to my rodiče snažili emočně ustát. Je to sice těžké, ale dítě za to, co se s ním děje, z velké části nemůže. A na rodičích vidím, že když znají typ osobnosti dítěte a dostanou vysvětlení o tom, co se děje s jeho mozkem v pubertě, je pro ně snazší tuto situaci přijmout. Pochopit. Nebo aspoň vydržet. Dokážou věřit, že se to zlepší. A čelit snáze vlastním emocím. Protože i ty potřebujeme racionalizovat. A když se pak zklidníme my, s tím vědomím, co se děje, projeví se to zase na samotném dítěti. Protože dokud jsme my v emocích, děti tím spíš. A někdy to končí těmi souboji. 

Proč se o tom moc nemluví? Proč se pořád chytáme za hlavu jen s hláškami o hormonech?

Protože je to téma relativně nové. Sama jsem až někdy v roce 2016 viděla zahraniční dokument, který toto téma reorganizace mozku v pubertě shrnoval. Tou dobou se také objevila knížka Mozek teenagera, psaná z pohledu neuroložky. Ale ta, právě proto, že je psaná odbornicí, bohužel celkem zapadla. Přitom problematiku dospívání z hlediska fungování mozku skvěle vysvětluje! Nicméně zdá se, že je konečně správný čas o tom mluvit. Právě proto – a to se vracím na začátek – v jaké době žijeme a jaký má tato doba vliv mimo jiné na naše dospívající. 

Šárka Miková je psycholožka, autorka Teorie typů a tří knížek, které vám mohou změnit život: Nejsou stejné, Ani mámy nejsou stejné, Milovat nestačí. O typech osobností přednáší, vede workshopy a věnuje se i oblasti školství (pracuje v projektu Pomáháme školám k úspěchu, který financuje rodinná nadace manželů Kellnerových). Více o Teorii typů a Šárce Mikové najdete na teorietypu.cz.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.