Rodiče, kteří chtějí po dětech samé jedničky, nevidí dost do dálky. Když dítě neprospívá, uberte tlak, radí profesor Hejný

Co byste poradil rodičům, kteří vidí, že se jejich dítě ve škole trápí s matematikou, ale nemohou to vyřešit tak jako vy v případě svého syna?

Matematika sama o sobě žádné trauma nevyvolává. Trauma vyvolává okolí, dospělí, nejčastěji rodiče. Protože mají jakousi představu, co by dítě mělo vědět. Často jsou to ale jen předsudky. To, co je podstatné, nejsou znalosti. Už Piaget, když definoval inteligenci, říkal: je to schopnost adaptovat se na nové prostředí. A dnes to platí ještě mnohem ostřeji než před dvaceti lety. Takže když dítě neprospívá, především je nutno ubrat tlak. Často příliš sledujeme výkony a málo si všímáme, co se v dítěti odehrává a jak se cítí.

Třeba, že do první třídy nastoupí natěšené a během půl roku vyhoří…

To je hromadný jev, to je zákonité. Je to dáno tím, že nemá prostor objevovat věci samo. Polská vývojová psycholožka Edyta Gruszczyk-Kolczyńská dělala před 15 lety takový výzkum - na vzorku 500 varšavských dětí zjišťovala, kolik prvňáků má „tvořivé matematické nadání“. Zjistila, že je to lehce přes 50 procent. Po půl roce v první třídě to kleslo na 15 procent. Děti přejdou na paměťové zvládnutí těch procedur, které jim ukazuje paní učitelka. Když jim dáte sloupeček sčítání a odčítání, tak to brilantně udělají, protože to, že pět a sedm je dvanáct, to není přemýšlení, to je paměťový úkon. Ale podstatu toho, co dělají, neznají. Když jim dáte slovní úlohu, u které se musí myslet, tak s ní nehnou.

Co s tím?

Rodiče by měli analyzovat celou situaci, najít faktory, které ten útlum způsobují a snažit se ho vyrovnat domácím vztahem s dítětem. Druhá možnost je chytit dítě a dát ho do jiné školy. Když jsme vybírali školu pro naše děti, nedívali jsme se na to, jestli žáci té školy vyhrávají soutěže nebo olympiády, ale jestli tam chodí nebo nechodí rády, to je zcela rozhodující. Naštěstí je spousta dětí, které ve škole trpí a neprospívají, ale v životě obstojí. Náš starší vnuk to měl špatné na základní i na střední škole. Báli jsme se, jestli vůbec udělá maturitu. Teď pracuje v IT technologiích pro různé firmy, má za sebou nějaké objevy, je šťastný jako blecha. Nebo syn herce Juraje Kukury, ten měl taky čtyřky a teď je z něj nejmladší univerzitní profesor na Oxfordu.

Jedna z výtek vůči Hejného metodě matematiky bývá, že rodiče nerozumí domácím úkolům, a tak s nimi nemohou dětem pomoci.

To nejlepší, co mohou dětem dát, je to, že budou zvědaví a budou se zajímat. „Co ty se v té škole učíš?  Co je tohle? To jsou pavučiny? A jak se to řeší?“ Dítě, když to rodičům vykládá, znovu prožívá radost z toho, že to vyřešilo. Takže až to vysvětlí mamince, pošlete ho ještě za babičkou. A když budete poslouchat, zjistíte, že pro babičku to vypráví ve vylepšené formě. To je to staré Senecovo docendo discimus – učíce jiné sami sebe učíme. Na některých školách dělají semináře pro rodiče, kde je učí, jak se ty úlohy řeší. Rodiče si to vyžádali. Ale i tak je prosili: nekecejte dětem do toho, buďte jen pozorný posluchač. Ptejte se dětí, na co chcete, ale nic jim nevysvětlujte.

To asi neplatí jen pro matematiku?

Matematika je na vrcholu těch poznávacích procesů, které mají základ ve vyplývání, v tom, že z něčeho něco plyne. A má obrovskou výhodu, že faktografie je strašně málo. Co dítě potřebuje vědět, aby mohlo matematicky myslet? Stačí znát čísla. Ale problémových situací, které se na tomto malém prostoru dají vytvořit, je obrovské kvantum. Matematika silně rozvíjí oblast implikace a kauzality. Když dětem tu kauzalitu předem vyzradíte, místo aby si na ni přišly samy, ochudíte je o tento rozvoj.

Jaký je váš názor na domácí úkoly?

Záleží na tom, jestli je kvůli nim dítě pod tlakem. Tradiční škola dává úkoly povinně a kontroluje je. A když ho dítě nemá, tak dostane za trest ještě nášup. Zezačátku jsem tomu jako učitel taky podlehl, ale záhy jsem přišel na to, že to není dobrá cesta. Ideální je, pokud se dávají úkoly volně – kdo chce, řeší, kdo nechce, neřeší. Jsou totiž i děti, které domácí úkoly chtějí.

A když je chtějí, tak je mají dostat?

Ano, to jsem řešil tak, že na nástěnce byl seznam různých úloh a oni si mohli vybrat. A když někdo nějakou vyřešil jako první, tak k tomu připsal své jméno. Aby kdyby ji někdo další řešil a nevěděl si rady, věděl, že za tímhle spolužákem může přijít.

Co si myslíte o známkování?

Já jsem jako učitel známkovat musel, tehdy to bylo povinné. Napravoval jsem to aspoň tím, že jsem známkám záměrně nepřikládal žádnou váhu. Neříkal jsem „podívej Františku, Mařenka už to dotáhla na dvojku, měl by ses taky snažit“. Řeči tohoto typu jsem nikdy nevedl. Spíš, když dítě zazářilo, tak jsem projevil velkou radost. A jedničkami jsem vůbec nešetřil. Vybavuju si jeden krásný výrok dítěte v 5. třídě: „Mohl bych mít lepší prospěch? Mohl. Třeba kdybych se učil ty blbosti z biologie. Já se ale raději učím angličtinu, to budu v životě víc potřebovat.“ Tam vidíte hluboké porozumění pro strategii života. Rodiče, kteří chtějí, aby jejich děti měly samé jedničky, tu strategii života nemají. Nevidí dost do dálky.

Hejného metoda klade vedle matematiky obrovský důraz na rozvoj sociálních dovedností. Proč je schopnost spolupracovat důležitější než složené zlomky?

Protože to je něco, co ovlivňuje charakter celé společnosti. Mě houby zajímá, jestli poslanec umí vyřešit úlohu pro sedmou třídu, ale zajímá mě, jestli je to egoista nebo člověk, který chce pomoci druhému. To je rozhodující. Matematika k tomu může přispět tak, že učí děti mít radost, když jinému člověku udělají radost. To samozřejmě nezávisí od té matematiky, ale od klimatu, které se ve třídě vytvoří. Ti žáci, co jsem kdysi dávno učil, se dodnes stýkají. Když jsem měl osmdesátiny, udělali mi v Bratislavě oslavu. Jeden druhému pomáhají a já jsem přesvědčen, že jsme k tomu přispěli klimatem, které jsme tehdy ve škole vytvořili.

Milan Hejný je autor úspěšné metody matematiky, dosud ji přijala za svou pětina českých škol. Narodil se ve slovenském Martině, vystudoval matematicko-fyzikální fakultu v Praze. Působil na ČVUT v Praze, VŠD v Žilině, MFF UK v Bratislavě. V letech 1975–1979 a 1983-1989 experimentálně vyučoval matematiku na ZŠ v Bratislavě. V devadesátých letech byl náměstkem slovenského ministra školství, od roku 1991 je profesorem na Pedagogické fakultě UK v Praze. Je autorem mnoha didaktických publikací a držitelem spousty ocenění, naposledy byl v rámci výroční ceny Eduína uveden do Auly slávy za celoživotní přínos vzdělávání.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.