S tímhle nepruď, usměrní mě kolegové a mně se uleví, říká ředitelka školy, kde ve sborovně sedí skoro stejně mužů jako žen

Když jsme uveřejnili článek o pozoruhodném hudebním počinu deváťáků ze základní školy v  Trmicích, zdálo se, že leckoho víc než šikovnost a akčnost žáků zaujal počet mužů v pedagogickém sboru. Kde je škola ve vyloučeném městečku v severních Čechách vzala? Vždyť muži jsou ohroženým druhem i ve školách, které jsou ve světle reflektorů.

V trmické základní škole pracuje 11 učitelů a 14 učitelek. Ještě příznivější poměr ve prospěch mužů mají ve vyhlášené ZŠ Březová, pod kterou spadá většina českých „domškoláků“ neboli žáků v individuálním vzdělávání. V základní škole pro 130 prezenčních žáků jsou muži dokonce v přesile: je jich deset ku osmi učitelkám. Dva na prvním stupni, osm na druhém.

Skládám si tým jako fotbalový trenér

Každá ze škol sídlí na opačném konci republiky a v čele jedné je žena, zatímco druhou řídí muž, ale když se jich obou zeptáte na muže v pedagogickém sboru, mluví jako jednovaječná dvojčata. Především oba říkají, že vysoký počet mužů v jejich sborovně není náhoda. A stejné jsou i důvody toho, proč o muže-učitele oba velmi usilují.

Ženy podle nich „řeší malichernosti“ a „všechno pitvají“, kdežto muži „mají nadhled“, „dokážou se věcem zasmát“ a „netahají si práci domů“. Oba jsou toho názoru, že tak jako v rodině, i ve škole je ideálem, když jsou zastoupena obě pohlaví.

Oba také přiznávají, že chtějí-li mít ve škole muže, nestačí podat inzerát a čekat, že sami přijdou. „Dívám se kolem sebe a když se dozvím o mladém učiteli v okolí, oslovím jej. To jsem se takhle třeba dozvěděl, že se do vedlejší vesnice přistěhoval nějaký exot, který tam koupil zbořeniště a žije v mongolské jurtě. Hned jsem za ním jel, a teď tenhle Jakub Mačák, kterému já říkám 'Fredy-dredy', u nás učí dějepis a zeměpis, a když mluví, děcka zapomínají zavírat pusu,“ popisuje Ludvík Zimčík z Březové. Svůj učitelský sbor si skládá jako fotbalový trenér. Chce ho mít pestrý, což znamená především to, že se neobejde bez mužů.

Rozhazuju sítě, kde se dá. A jsem náročná

Marie Gottfriedová ze ZŠ Trmice nastoupila na post ředitelky v roce 2005. Měla to štěstí - jak sama říká - že zrovna odcházelo hodně učitelek do důchodu a mohla si nový pedagogický sbor postavit podle svého. A i ona věděla, že v něm chce mít muže. „Rozhazovala jsem sítě, kde to šlo. Lovila jsem mezi přáteli, na ústecké univerzitě, inzerovala jsem tu i onde… A přitom jsem byla ve výběru uchazečů náročná, nebrala jsem každého.“

Někteří z těch, které ve sboru nakonec má, se do školství vrátili po letech, asi třetinu přitáhla úplně z jiného oboru a až posléze si doplnili pedagogické vzdělání. „Lákala jsem je na přívětivé pracovní klima. Nabízela jsem férovost, otevřenost, vstřícnost, prostor pro vlastní kreativitu a nápady, podporu v dalším profesním rozvoji. “

Mezi ty "odjinud" patří třeba učitel matematiky a třídní letošních deváťáků sedmačtyřicetiletý Miroslav Löbel. Do trmické základky nastoupil před pěti lety z reklamní agentury a splnil si tím sen z mládí. „Už někdy v sedmnácti, osmnácti jsem chtěl být učitelem. Po střední jsem zamířil na pedagogickou fakultu, ale život to zamotal a musel jsem z ní odejít.“ Nakonec vystudoval vysokou školu ekonomickou a vystřídal mnoho profesí, než se do školy znovu vrátil.

„Rámoval jsem obrazy, prodával výtvarné potřeby, živil jsem se jako účetní. Jsem zvyklý hledat a škola je cesta, která nikdy nekončí. Udělám si přípravu a pak zjišťuju, jestli funguje. Když ne, hledám další způsoby.“ Nyní si dodělává pedagogické vzdělání a doufá, že už povolání měnit nebude. „Mám už věk na to, že bych nemusel stihnout vyhořet a mohl bych tu zůstat.“

S tímhle nepruď

Paní ředitelka Gottfriedová je přesvědčená, že českým školám chybí „mužský element“.  Nechce znít nevděčně vůči kolegyním a tak mluví raději o sobě. „Ve vedení školy mám po svém boku dva pány zástupce a jsem za to velmi vděčná. Ve chvíli, kdy něco příliš pitvám, mi řeknou: 'Vykašli se na to, řeš jen to, co můžeš ovlivnit.' Anebo úplně na rovinu a s úsměvem: ‚S tímhle, prosím tě, nepruď.‘ A mně se uleví.“

Genderová rovnováha podle ní prospívá i dětem. „Jsou situace, kdy potřebují více ‚mámu‘ a naopak, kdy přijdou za ‚tátou‘. Nechci zobecňovat, to bývá ošemetné, ale řekla bych, že ženy jsou více ochranitelské, více na děti dohlížejí, kdežto muži je vedou k samostatnosti. Je to tak přirozené a je dobře, když toto přirozené lidské klima může škola dětem nabídnout.“

Školní srdcaři

Jako příčina malého zastoupení mužů v základních nebo mateřských školách se často uvádí nízké platy ve školství. Berou tedy snad trmičtí a březovští učitelé víc než jiní? Prvně jmenovaní ne, druzí vlastně ano. Ludvíku Zimčíkovi se daří svému pedagogickému sboru – tedy nejen mužům, aby nedošlo k mýlce - přilepšit právě díky tomu, že škola je přístavem „domškoláků“, na které dostává peníze (na jednoho individuálně vzdělávaného žáka čtvrtinu částky za běžného studenta), ale reálně do školy nechodí. „Chystáme pro ně ale online lekce a přezkušujeme je po Skypu. Za tuhle práci samozřejmě musím učitele ohodnotit – tabulkový plat se tak vylepší průměrně o pět tisíc měsíčně, což je na školu na konci světa myslím docela slušné.“

Marie Gottfriedová se domnívá, že její učitelé jsou prostě „srdcaři“. „Mám tu lidi, kteří jsou tak šikovní a mají tak široký záběr, že by mohli pracovat leckde za víc peněz. Vědí, proč jsou právě tady.“ To potvrzuje i Miroslav Löbel. Práce učitele určitě není ta nejlépe placená, ale dává mu smysl, který v reklamní agentuře postrádal. „Ve škole beru o pár tisíc míň a nemám služební auto ani telefon, ale mnohem lépe se mi zaplňuje takové to hledání smyslu života. Když vidíte děti, kterým pomůžete se pohnout z místa…“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.