Samou radostí objali školu. Ve vyloučené lokalitě se slavil návrat do lavic ve velkém stylu

Severočeské Trmice se probouzejí do mlžného zářijového rána. Patnáct minut po osmé se mlha náhle rozplyne. Když se o půl hodiny později na zahradě místní školy scházejí žáci devíti tříd, učitelé i paní ředitelka, už je štědře zalévají sluneční paprsky. Jsou tu i uklízečky, hospodářky nebo školník – každá ruka a noha se bude hodit, chceme přece obejmout školu. 

Originální nápad se zrodil v hlavě ředitelky Marie Gottfriedové, a to paradoxně ve chvíli, kdy na školu vůbec nemyslela. „Byl poslední srpnový víkend, moje mysl byla ponořená do příprav na nový školní rok. Abych školu na chvilku vyhnala z hlavy, pustila jsem si film. Zaujal mě, sledovala jsem ho s napětím, když najednou mi asi v půlce projela hlavou myšlenka ‚Obejmeme školu!‘,“ popisuje ředitelka. 

Náhlý nápad dobře ladil s jejím dlouholetým přesvědčením, že to, jakým způsobem něco začne, zásadně ovlivňuje, jak to poběží dál. Hezký začátek školního roku dává naději, že bude dobře probíhat i jeho zbytek. Když ředitelka druhý den o svém nápadu řekla kolegům, zasvítily jim prý oči. „Jen se mě ptali, jestli budou ruce všech žáků a učitelů na obejmutí naší velké školy stačit. Řekla jsem popravdě, že nevím,“ směje se Marie Gottfriedová. 

Prázdniny nechceme

Na místě je tedy především potřeba ověřit, že nikdo nechybí. Každá třída se na vyvolání hlásí mohutným „Tadýýýýý“.  A když přijde otázka, jestli se do školy těšili, volají všichni dohromady ještě mohutnějším „Jóóóóóó“.  V Trmicích se dá taková odpověď žákům věřit. V městečku, které bylo do 90. let součástí Ústí nad Labem, je několik sociálně vyloučených lokalit a velká část žáků pochází ze sociálně slabého prostředí. Škola se neomezuje jen na vzdělávání podle „osnov“, ale nabízí také velký výběr kroužků, odpolední hudební školu, sportovní kurzy a pobyty v přírodě. „Základka“ má vlastní orchestr, který natočil CD a vystupoval už i v Rudolfinu, ale také divadelní soubor nebo taneční skupinu. Zkrátka a dobře: ve škole se stále něco zábavného děje a učitelé vyprávějí, jak už po pár dnech letních prázdnin posedávají žáci na plotě školy a jsou rádi, když mohou pomáhat třeba se stěhováním nebo úklidem. 

„Vždycky jsem věděla, že tady takové děti máme, přesto mě překvapilo, když jsem během společného rozloučení na konci loňského školního roku obcházela žáky, ptala se jich, co chystají na prázdniny a hodně z nich – opravdu třeba třicet – mi řeklo, že kdyby si mohli vybrat, ani by prázdniny nechtěli,“ vypráví Marie Gottfriedová. I v září bylo podle ní z dětí cítit především nadšení, že jsou zpátky. „Nemůžu potvrdit zprávy z jiných škol, kam se údajně vrátily děti ‚rozhozené’ a bez řádu. I u nás se stávalo, že bylo září náročnější a museli jsme věnovat energii tomu, abychom znovu nastavili pravidla. Rozjezd letošního roku byl naopak velmi klidný a veselý. Jedna holčička mi třeba říkala: to je tak príma, že si můžu na svoji kamarádku sáhnout,“ popisuje ředitelka.

Jistotu nemá, ale domnívá se, že spolu se svými kolegy možná sklízí plody distanční výuky, kdy se spíše než zahrnout děti učivem snažili s nimi zůstat v přátelském kontaktu a co nejvíc je podpořit. „Nedělali jsme to tak, že bychom překlopili běžný rozvrh do distancu, takže děti nebyly přetížené a otrávené, jak slýchám někdy od rodičů z jiných škol. O to raději se možná teď do školy vrací,“ říká Marie Gottfriedová. 

Mnohé děti podle ní během distanční výuky doma dozrály. „Nepatřím ke skeptikům, kteří si myslí, že online výuka přispěla k tomu, že děti budou hloupější. Naopak – spoustu se toho naučily mnohem rychleji, hlouběji a intenzivněji, než by kdy zvládly ve škole. Řada z nich si na vlastní kůži zkusila, co to je zodpovědnost za vlastní vzdělání – už mi nestojí za zády učitel, který mi spoustu věcí připomíná, ale musím já sám. S kolegy jsme zaznamenali, že si teď děti daleko víc umí říct o pomoc. To je strašně důležitá kompetence – umět vyhodnotit, jak na tom jsem, pojmenovat problém a sehnat si pomoc,“ popisuje Marie Gottfriedová. „Jeden chlapec mi třeba řekl: ‚Zjistil jsem, že po ránu mi učení nejde. Po večeři, to byl ten čas, kdy mi úkoly šly nejlíp.‘ To je přece kus sebepoznání. Je škoda, že tyhle přínosy někdy přehlížíme a trápíme se tím, že se děti dokonale nenaučily vyjmenovaná slova.“ 

Kdo má velké srdce, obejme celý svět

Ne náhodou si Aristotelovo „sebepoznání je počátkem veškeré moudrosti“ v Trmicích vybrali jako motto nového školního roku. Právě o Aristotelovi je ještě řeč na zahradě školy, než dojde na objímání. Když paní ředitelka o škole mluví jako o oranžové, pár dětí z prvního stupně na ni volá, že je přece žlutá. Nakonec tedy dojde ke konsenzu na žlutooranžové, a jde se na věc. Všichni se chytají za ruce a po obou stranách školy se začíná vinout živý, neposedný, hlaholící, občas někde skákající nebo jinak blbnoucí had. Kluci i holky, malí i velcí, šprti i lajdáci, klidní i neposední, vzorňáci a zlobivci, takoví i makoví – ti všichni vytvořili obrovskou náruč a v ní sevřeli školu, kterou mají rádi. 

„V očích některých dětí i dospělých jsem zahlédla povědomé zalesknutí a sama jsem musela bojovat. Bylo to silné objetí,“ komentuje později Marie Gottfriedová události z 2. září. „Byla v něm vděčnost za to, že máme školu, do které můžeme chodit a přání, aby brána školy zůstala otevřená. A myslím, že v něm bylo také vědomí, že duší a srdcem naší školy jsme my sami, že bez nás ta naše krásná žlutooranžová školní budova bude jen prázdnou stavbou bez života.“

Když se objetí uvolnilo a na zahradě školy vypukl raut, chodily za ředitelkou děti a ptaly se: „Kdy zase budeme objímat školu?“ nebo „Budeme to dělat každé pondělí?“ 

A víte co? Ruce všech na obejmutí školy o několika pavilonech stačily. „A možná jsme tak experimentálně dokázali, že kdo má velké srdce, obejme třeba celý svět,“ uzavírá Marie Gottfriedová. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.