Seznamte se, Feuerstein! Nový předmět děti naučí, jak v životě lépe fungovat

Třetí hodina začíná v základní škole Vorlina ve Vlašimi přesně v deset hodin. Chtělo by se říct, že v deset zvoní, ale škola se rozhodla zvonění zrušit a začátky a konce hodin si hlídají učitelé a žáci sami. To ale není jediná specialita školy, jejíž šedo-oranžová fasáda v zástavbě rodinných domků na konci města září do dáli pošmourným dopolednem. Další místní zvláštností je předmět skrytý v rozvrhu čtvrté až deváté třídy pod zkratkou FIE neboli Feuersteinovo instrumentální obohacování. Ve zhruba sedmdesátičlenném pedagogickém sboru je dvaadvacet certifikovaných lektorů a jedním z nich je i ředitel Petr Jíša. Úderem desáté každé úterý spěchá z ředitelny dlouhými chodbami do 9.C. V ruce drží krabici se složkami papírů, které nazývá „instrumenty“.

„Feuersteinova metoda instrumentálního obohacování podle nás může některým dětem pomoci používat obyčejný selský rozum,“ vysvětluje cestou Petr Jíša. V tu chvíli už otvírá dveře do třídy, kde na něj čeká jedenáct kluků a holek z devítky. Tématem dnešní hodiny je kategorizace pojmů. Ještě předtím je ale potřeba si ujasnit pravidla komunikace, a jak to zařídit, aby každý, kdo chce mluvit, dostal svůj prostor. „Můžeme jet kolečka,“ navrhuje třída. „To už jsme zkoušeli. Proč se to neosvědčilo?“ ptá se Petr Jíša a po chvilce ticha opakuje větu jednoho z žáků: „Protože pak to svádí k tomu, že opakuju to, co říkali ti přede mnou.“ Nakonec se třída shodne na tom, že ředitel bude moderátorem a žáci na sebe nebudou reagovat okamžitě, ale počkají, až dostanou slovo.

Petr Jíša následně z krabice rozdává složky papírů s logem metody FIE a výrazným mottem NECHTE MĚ CHVILKU... JÁ SI TO ROZMYSLÍM. Na straně čtyři, jak hlásí třída, se mají doplňovat položky do nabízených skupin. V následujících deseti minutách mají žáci vymyslet příklady osvětlení, nálady, kuchařských výrobků a nápojů. Nastává ticho přerušované pouze škrábáním tužek po papíru.

Tréninkem myšlení k lepšímu životu

Zakladatel metody instrumentálního obohacování Reuven Feuerstein věřil, že kognitivní funkce, například paměť, soustředění, pohotovost, lze kdykoliv v životě zlepšit tréninkem. „Konečným cílem metody je, aby se zlepšila funkčnost žáků ve škole, potažmo v životě,“ vysvětluje Petr Jíša a rozvádí svou myšlenku dál: „Jak dokážu vyčíst ze zadání informace, jak si umím definovat problém a nastavit cestu k řešení? Dokážu o svém přemýšlení vhodně a přesně mluvit a dokážu ovládnout svou zbrklost a impulzivitu? Žáci, kteří instrumentálním obohacováním procházejí, nejen trénují schopnosti a dovednosti, ale jsou vedeni i k přemýšlení o svém chování a učení.“ V prvním plánu to dětem může pomoci třeba se řešením slovních úloh, v konečném důsledku by jim ale mohlo pomáhat celý život.

City, pocity, emoce a nálady – v devítce horké téma

„Kdo už má něco napsáno u nálady a chtěl by to sdílet?“ ptá se Petr Jíša a slova se hned ujmou kluci ze zadních lavic. „Nálada veselá nebo špatná,“ říkají. „A co to je špatná nálada? Co cítím, když mám špatnou náladu?“ doptává se ředitel. „Cítím se naštvanej, někdo třeba něco udělá, mě to rozčílí a mám špatnou náladu,“ vysvětlují kluci a spouští tím debatu na téma emocí. Napřed si společně pojmenovávají emoce, padají termíny jako smutek, radost, znechucení, vztek, pláč. „Je pláč emoce?“ nadhazuje ředitel do pléna a postupně se třída shoduje na tom, že pláč není emoce sama o sobě, jako spíš jejím projevem, stejně jako třeba smích.

Na tabuli za ředitelem Jíšou přibývají křídou napsaná slova. „City, pocity, projevy, emoce, nálady – dost se nám to teď překrývá, pojďme si v tom udělat pořádek,“ navrhuje ředitel a připomíná klukům ze zadních lavic, že je ještě stále moderátorem diskuse. Ubíhají minuty a třída patnáctiletých puberťáků s naprostou vážností řeší, zda „dobrý pocit“ z něčeho nutně vede k tomu, že se člověku zlepší nálada. „Postavím psí boudu, kouknu na ni, mám z ní dobrý pocit, zlepší se mi nálada,“ nadhazuje jeden. „Potřebuju někomu něco říct, řeknu mu to, z toho mám dobrý pocit, on ale reaguje divně a mně to náladu zhorší,“ kontruje druhý. Téma nálad tak považují za vyčerpané a přecházejí na příklady kuchařských výrobků.

Knedlík, polévka, rajská.... zdá se to být jednoduché, ale co třeba sýr? Ten už vyžaduje, aby se třída ujednotila na definici „kuchařského výrobku”. I tady probíhá diskuse s veškerou vážností a zdá se, že všem záleží na tom, aby se domluvili. Přicházejí s tím, že je třeba mít suroviny, čas, ruce neboli práci lidí a také nástroje. Sýr tedy podle definice je kuchařským výrobkem, ale mléko nikoliv. Na tom se třída shoduje a končí hodina.

I ten, kdo mlčí, může odvádět velkou práci

FIE na základní škole Vorlina ve Vlašimi zavedli jako zájmový kroužek v roce 2014, kdy desetidenní výcvik jako první absolvoval ředitel Petr Jíša, a každý rok se k němu přidávají další kolegové. Předmět tu mezi kolegy rezonuje i proto, že se předmětová komise pravidelně schází, učitelé si předávají různé tipy, jak s instrumenty pracovat, pomáhají si řešit problémy. „Myslím, že někteří žáci mají instrumentální obohacování rádi, už jen proto, že z něj mají všichni na vysvědčení automaticky jedničku,“ usmívá se Petr Jíša.

V hodinách FIE navíc platí odlišná pravidla než v ostatních předmětech. Učitelé například nikoho nenutí mluvit, vyvolávají jen ty, kteří se o slovo hlásí. Může se tak stát, jako například v 9.C, že většinu hodiny diskutují tři až čtyři žáci a ostatní jsou potichu. „To, že mlčí, ale neznamená, že to s nimi nic nedělá,“ zdůrazňuje Petr Jíša a vytahuje z krabice na stole psanou reflexi FIE od tiché dívky, která za celou hodinu neřekla ani slovo. Přemýšlí v ní o tom, že škola má za úkol žákům dát příležitost k učení, ale oni sami se musejí rozhodnout, zda ji využijí. „Tak je to i s FIE”, vysvětluje ředitel. Někdy žák proleží půl roku na lavici, ale pak přijde téma, které je mu osobně blízké, a on se otevře. „Někdy žák, který za celý rok nepromluví, odvede mnohem intenzivnější práci než ti, kteří nezavřou pusu,“ dodává Petr Jíša.

Na rozdíl od ostatních předmětů učitel nejde na FIE s konkrétní představou o průběhu hodiny; cílem není „něco probrat“. Instrument slouží jako nástroj pro uvědomování si různých zákonitostí a vztahů, nebo je podnětem pro diskusi. Obojí je v pořádku. „Nikdy nevím, jak ta hodina proběhne, u čeho se zastavíme, o čem se žáci budou chtít víc bavit. Ale to je v pohodě, protože když mluvíme o něčem, co je zajímá, odvedou na tom velkou práci,“ dodává ředitel Jíša a vyráží na další hodinu, tentokrát u šesťáků.

Strategie spojování bodů i strategie, jak vydržet v klidu

I tady čeká na jeho příchod desítka dětí a v plánu je instrument na Uspořádání bodů. I tady je ale na začátek potřeba si připomenout pravidla. „Minule jste vydrželi pracovat 35 minut. Zkusíme to dnes překonat?“ navrhuje ředitel a třída horlivě přikyvuje. Petr Jíša potom na tabuli kreslí tři obrazce složené z bodů. Jeden připomíná hranaté velké U, další vypadá jako diamant, poslední je kosočtverec. V instrumentech na lavicích mají děti rámečky s body, v nichž mají tvary nakreslené na tabuli najít a zakreslit. Pouštějí se do práce.

Uspořádání bodů napřed vypadá jednoduše, ale postupně se vypracování komplikuje a obrazce se v rámečcích všelijak prolínají a proplétají. Někomu jde práce od ruky a plní papír čarami, jinde se zase lavice otřásá od toho, jak drobná dětská ruka gumuje a gumuje. Ředitel postupně obchází lavice a tichým hlasem žákům otázkami zprostředkovává správný způsob řešení. Po dvaceti minutách mají někteří hotovo a přichází chvíle na reflexi.

„Jak jste postupovali?“ ptá se ředitel a někteří žáci vysvětlují: u hranatého U hledali napřed vrcholové body, které jsou čtyři blízko sebe v jedné rovině. Pak se snažili najít pravé úhly a ty jim pomáhaly dokreslit obrazec. V další fázi se vyplatilo objevit tři body, které tvoří spodní část „diamantu“, a kosočtverec už „vyskočil“ sám. Třída sdílí nejen strategii, ale i pocity z celého úkolu; z toho, jak jim práci komplikuje, když jsou některé body jinak barevné a výsledné obrazce jsou přes sebe. „Setkáváte se s tím někde v životě, že se věci proplétají a vy se v nich musíte vyznat?“ ptá se ředitel Jíša a blonďatý kluk ve sportovním dresu přispěchá s vyprávěním, jak někdy na hokeji bývá mela před brankou a co se s tím dá dělat. V tu chvíli už ale děti na druhé straně třídy ztrácejí pozornost, vrtí se, začínají se bavit a ředitel Jíša se dívá na hodiny nad dveřmi: „Dnes jste vydrželi 37 minut, prodlužujeme! Nicméně, máte někdo strategii, jak na to, abyste ještě vydrželi, i když se vám už vůbec nechce? Tamhle David si něčím cvaká v lavici, to tě uklidňuje, viď?“ usmívá se ředitel a ostatním klukům doporučuje, aby se také snažili hledat způsoby, jak prodlužovat čas pro klidnou práci. „Budeme hledat další cesty, aby se nám dařilo zaměřovat pozornost,“ říká povzbudivě a vybírá sešity s instrumenty.

Učitel vytváří podmínky, dát přemýšlení šanci už musí děti samy

Feuersteinova metoda instrumentálního obohacování se vyučuje na mnoha školách v celém Česku. Někde FIE mají jako samostatný předmět, jinde ho využívají v běžných hodinách, případně při práci například s dětmi s poruchami učení. Metoda je vhodná ale i pro dospělé a díky různým projektům se s ní pracuje ve školách při věznicích.

„Úspěch se samozřejmě těžce měří,“ krčí rameny Petr Jíša. V jeho škole nemají k dispozici kontrolní vzorek dětí, který by metodou neprošel a jehož vzdělávací a životní dráhy by se daly porovnávat s těmi, kteří jsou s FIE v kontaktu od první třídy. „Samozřejmě vidíme, že kdo přijde do vyšších tříd z jiné školy, tomu chvilku trvá, než se do práce s instrumentálním obohacováním dostane. Nejvíc ale stejně záleží na poctivosti v přístupu a přemýšlení, ale to za žáky zařídit nemůžeme. Buď tomu chtějí dát šanci, nebo nechtějí, my jen vytváříme podmínky,“ uzavírá.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.