Škola doma v obýváku: Život rodiny s dětmi v domácím vzdělávání. Jak se to dá stihnout? Spojí se s dalšími

„Obvykle nás bývá o dost víc, ale dnes několik dětí zůstalo s nachlazením v posteli,“ vysvětluje Eva Matějková, která učí děti doma už sedmým rokem. Je to máma tří dětí – sekundána Matyáše, který chodí v Praze do školy a tou dobou tam zřejmě sedí v lavici, páťáka Ondřeje a třeťačky Kláry, kteří jsou s penálem, učebnicemi a sešity připraveni k práci v obýváku domu, kde s rodiči žijí. Dnes k nim přibyly tři další, Jáchym, Sofie a Berta - věkově mezi třetí a pátou třídou.

„Vítám vás, pojďme začít, dáme si ranní kolečko. Tak s čím kdo přicházíte, o co byste se s námi chtěli podělit?“ ptá se Eva a děti postupně vyprávějí. Jáchymovi rodiče si včera přivezli domů nové auto, Sofie s maminkou nakupovala dárky pro prarodiče, copatá Berta všechny rozesměje historkou, jak její táta strávil celý den instalací nových dveří kvůli kočkám, ovšem ony se je během jediného dne naučily otevírat. Následují v rychlém sledu tři hry s tleskáním a jmény a jde se na matematiku, kterou se tu učí podle Hejného. „Máte všichni nějaký plán, co dělat? Výborně, tak se rozběhněte, najděte si to nejlepší místečko, kde vás nic nebude rušit, a pusťte se do práce. Za hodinu se tady zase sejdeme,“ uděluje Eva instrukce a děti se rozbíhají po domě. Nastává ticho.

Každý rodič učí to, co umí

Rodina Evy Matějkové je součástí volného uskupení zhruba deseti rodin s dětmi v domácím vzdělávání, které žijí v okruhu asi dvaceti kilometrů. Jako komunita podobně založených lidí se rozhodli vzdělávání svých dětí sdílet. Každá rodina věnuje některé dny výuce pouze svých vlastních dětí a na další dny pak vypisuje termíny a témata, kdy uvítá i kamarády z dalších rodin.

„Já jsem sama hodně orientovaná na matematiku, architekturu, výtvarku, takže mám na starost dlouhodobý projekt v této oblasti. Formou exkurzí, výletů nebo práce s různými zdroji děti učím o jednotlivých uměleckých a architektonických slozích. Můj muž je expert na češtinu a dějepis, další tatínek zase dětem dokáže vymyslet úžasné sportovní aktivity, jiní se specializují třeba na biologii,“ vysvětluje Eva. „Každý může dětem předat něco ze sebe, svoji vášeň a odbornost. To je velká výhoda domácího vzdělávání,“ dodává. Jeden týden v měsíci děti věnují takzvanému projektu. Pracují v něm vždy na jednom tématu. Letos tak prozkoumali leteckou a železniční dopravu nebo obnovitelné zdroje energie, na leden se chystá rostlinná a živočišná buňka. „U projektu se sejdou nejen všechny děti, ale i dospělí. Bývá nás klidně kolem třiceti, což už je prostorově docela náročné.  Aby nám domácí vzdělávání v této skupině dobře fungovalo, musí fungovat i naše rodičovská komunita,“ vysvětluje Eva.

Samostatná práce

Hodina uběhne v naprostém tichu a soustředění. Děti se pak znovu scházejí na koberci v obýváku. Mají sami vyhodnotit, kolik práce udělaly a jak jim to šlo. „Já jsem spokojený, udělal jsem toho spoustu,“ ukazuje Jáchym vyplněné stránky v učebnici Hejného matematiky. „Já jsem si tady s jedním příkladem nevěděla vůbec rady,“ vzdychá Berta a Eva vybízí Jáchyma a Ondřeje, aby jí každý poradil nějaký postup, jak může na zapeklité zlomky vyzrát.

„Hejného matematika nám umožňuje, aby šly děti hodně kupředu samy,“ říká Eva. „Samozřejmě, když se setkají poprvé třeba se zlomky nebo s geometrií, potřebují nějaké vysvětlení od dospělého nebo od staršího spolužáka. Hodně času pak ale můžou samy strávit procvičováním,“ doplňuje.

Děti vybalují svačiny a Eva je pak na chvíli vyhání na zahradu. Zatím se pouští do přípravy oběda. Když se děti po pár minutách vracejí zvenku, dostávají možnost zahrát si hry. Vybírají Ubongo, které rozvíjí prostorovou představivost, a Story Cubes, kde pracují na své fantazii a vyjadřovacích schopnostech.

Pak se znovu rozcházejí, aby strávily další hodinu prací, tentokrát na češtině. V domě se znovu rozhostí ticho. „Nechodím je kontrolovat, protože bych je zbytečně vytrhávala ze soustředění,“ vysvětluje Eva Matějková. „Smyslem je to, aby si dokázaly uspořádat prostor k učení, nenechaly se z něj vytrhnout, procvičily si látku a byly schopné realisticky zhodnotit svůj pokrok.“

Oceň kamaráda i sebe

Nakonec se děti znovu scházejí v kroužku. Mají za sebou 120 minut soustředěné práce, v pokoji voní pečená zelenina s kuřetem.

„Ještě než si dáte oběd, tak mám pro vás jeden speciální úkol. Rozdám vám teď papírky, a vy na ně napište nějakou věc, za kterou byste chtěli v tomto roce ocenit souseda po své pravici. S čím vám pomohl, kdy se hezky zachoval, a podobně. Máte pět minut.“ Děti se sklání, soustředěně píší. Je vidět, že ocenit ostatní není problém. Ale co když by měly napsat ocenění sami sobě? „Já si dost často myslím, že jsem k ničemu, takže to by byl trochu problém,“ shrnuje za všechny jedna z holčiček. „Starat se o druhé je určitě bezva, ale někdy je potřeba opečovat trochu i sám sebe, všímat si svých úspěchů a umět se za ně ocenit,“ klade dětem na srdce Eva a pětice žáků usedá k obědu. Pro některé z nich si pak přijdou rodiče, další pokračují na kroužky.

Dobré výsledky bez písemek a známek

Mají děti z domácího vzdělávání srovnatelné výsledky s dětmi s dětmi, které se učí ve škole? „Chodíme na pravidelná přezkoušení, odkud naše děti odcházejí s výbornými výsledky a hrdé na své pokroky, nejstarší syn v pohodě studuje na osmiletém gymnáziu. Ve škole se hodně času věnuje nácviku psaní a počítání, což s individuální péčí děti zvládnou velmi rychle, takže pak zbývá spousta času na pokusy, exkurze a další akce,“ vysvětluje Eva Matějková. „Ze začátku může být náročné ustát to, že jste najednou za vzdělání svých dětí zodpovědná úplně sama. Ale když kolem sebe máte komunitu stejně naladěných lidí, pak z vás najednou tlak spadne a užíváte si to, jak vám děti rostou a rozvíjejí se před očima beze stresu z písemek, zvonění, známek. Navíc získají skupinu dobrých kamarádů, se kterými tráví čas, a je pro ně přirozené si pomáhat.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.