Škola je jako rozjetý vlak, ze kterého vypadávají cestující, říká laureátka. Vymyslela, jak mohou opět nastoupit

Dnes držíte v ruce ocenění, ale zavedení praxe doučování vůbec nebylo jednoduché, vznikaly dokonce petice, které se tomu snažily zabránit… 

Když jsme předmět zaváděli do povinného kurikula, objevily se obavy jak na straně kolegů z pedagogické fakulty, tak na straně studentů nebo jejich rodičů. Kolegové měli pochybnosti, jestli je vhodné, aby studenti chodili doučovat přímo do rodin, a i sami studenti, pro které je to často úplně první praxe, pociťovali obavy spojené s navštěvováním sociálně znevýhodněných rodin. Já ale vlastně všem těm obavám naprosto rozumím.

Pojďme tedy na začátek: kdy a jak se zrodil nápad, že by studenti pedagogiky chodili do rodin doučovat?  

Myšlenka spojit potřeby sociálně znevýhodněných rodin a studentů pedagogické fakulty vzešla od mých kolegyň z katedry sociální pedagogiky, a to už v roce 2002. V té době to ale ještě byl volitelný předmět. Já jsem projekt převzala v roce 2016 a o rok později se dostal do povinného základu pro všechny pedagogy. Tím se obrovsky zvýšil počet studentů, které jsme mohli začít posílat za dětmi, které potřebují doučování – každý semestr jich je kolem 350. Když to řeknu trochu nadneseně, to už je velká systémová změna pro celé Brno. 

Jak doučování probíhá – kde berete malé „klienty“ a jak často se s nimi vaši studenti vídají? 

Navázali jsme spolupráci prakticky se všemi většími neziskovými organizacemi v Brně a okolí a vždy na začátku semestru od nich dostáváme seznamy dětí, které by potřebovaly doučování. Poptávka je větší než naše kapacita, každý semestr zůstane zhruba 80 dětí, na které se nedostane. Povinná praxe se týká studentů druhého ročníku bakalářského studia. Mohou si vyzkoušet buď práci asistenta pedagoga ve škole, nebo si zvolit právě tuto naši doučovací praxi. Její rozsah je čtyřicet hodin za semestr – 26 hodin je přímé doučování, zbytek počítáme na přípravu. Hodně dbáme na to, aby měli studenti možnost své zkušenosti reflektovat, takže na praxi navazují reflektivní semináře. 

Doučování tedy probíhá vyloženě v místě bydliště dětí?

Tahle praxe není oborová, student dějepisu může klidně doučovat češtinu, jde nám o získání sociálně-pedagogických kompetencí. Proto nám přijde důležité, aby student zažil přirozené prostředí dětí, které mají třeba sociální znevýhodnění. Aby pochopil, jaké překážky musí dítě překonávat a jak se promítají do jeho výkonu ve škole. Učitelé mají někdy představu, že když se někomu ve škole nedaří, tak je to proto, že se dost nesnaží. Je fajn, když vidí, jak se liší rodinný nebo sociální kapitál jednotlivých dětí. Nejde jen o finanční zabezpečení, ale třeba i o to, nakolik si rodina uvědomuje důležitost vzdělání. Některé nemají vzdělání na prvním místě prostě proto, že řeší různé existenční problémy. 

Mluvili jsme o tom, že nebylo snadné povinnou praxi do kurikula prosadit. Potvrdily se obavy, stalo se někdy některému studentovi něco nemilého? 

Nikdy se nic špatného nestalo, přesto se tyto obavy čas od čas znovu objevují. Asi tak nejhorší, k čemu někdy dochází, je to, že rodiče v místnosti, kde se doučuje, kouří, i když máme ve smlouvě uvedeno, že je to zakázané. Pokud se nedaří zjednat nápravu, přesouváme doučování do prostor neziskové organizace, se kterými spolupracujeme. Nepříjemné také bývá, když rodina na poslední chvíli ruší domluvené doučování. Některé rodiny se často stěhují, třeba z ubytovny na ubytovnu, a komunikace někdy vázne. V takové chvíli pomáháme našemu studentovi vše vykomunikovat, a pokud to nejde jinak, tak ho převedeme k jiné rodině.  

Mnohem častěji ale studenti mají výborné zkušenosti. Někteří se stanou skoro členy rodiny, oslavují společně vzdělávací úspěchy dítěte nebo si vyměňují vánoční dárky. Často pak mluví o tom, jak je setkání s rodinou, na kterou by jinak nenarazili, obohatilo. Pojem sociálního znevýhodnění je totiž dost široký a krom romských nebo nízkopříjmových rodin zahrnuje třeba i děti, které potřebují pomoc, protože mají odlišný mateřský jazyk. Studenti se tak setkávají s odlišnými kulturami, narazí na jiná rodinná uspořádání a jiné zvyky, než jsme v majoritní společnosti zvyklí. 

A nakolik se daří hlavní záměr: pochopit limity sociálně znevýhodněných dětí a naučit se s nimi individuálně pracovat? 

V reflexích studenti často říkají: už si uvědomuji, že ne každý má možnost splnit domácí úkol, když vidím prostředí, ve kterém žije. Ty děti často nemají své pracovní místo, jsou obklopeni spoustou starších i mladších sourozenců, v bytě je hluk, žádný klid na práci. Studenti zjišťují, jak rozdílné jsou podmínky jednotlivých dětí, což je velmi důležité pro jejich budoucí práci ve třídě. 

Mluvila jste o tom, že součástí praxe jsou rozsáhlé reflexe – co tak mívají studenti na srdci? 

Skupinové reflexe probíhají třikrát za semestr a jsou součástí osobnostního rozvoje budoucích pedagogů. Řeč bývá o tom, co se daří, i o tom, co méně. Často pak zaznívají věty typu „pomáhá mi slyšet, že řešíte podobné problémy". Nejčastěji studenty trápí nezájem na straně dítěte, nedostatek motivace. Někdy rozklíčujeme, že dítě zažívá ve škole takové neúspěchy, že už nevidí důvod, proč by se mělo snažit něco zlepšovat. Už je v začarovaném kruhu. Na závěr praxe studenti píší reflexi, co jim zkušenost s doučováním dala pro budoucí pedagogické působení. Zmiňují, jak se učí trpělivosti nebo jak opouštějí myšlenku co nejvíc toho „odučit”, a místo toho se zaměřují na individuální progres konkrétního dítěte. To všechno jsou neocenitelné zkušenosti pro jejich budoucí kariéru.

Co říkáte studentům na stesky o demotivovanosti dětí? Jak lze vlastně namotivovat žáka, který je už zkraje školní docházky zlomený neúspěchem? 

Dost často studenti zmiňují, že pomáhá, když na chvíli odloží učení a domácí úkoly a snaží se s dítětem spíš propojit. Mluvit s ním o tom, co ho baví, o co se zajímá. Nasdílet si to vzájemně – protože všechno jde lépe, když se naváže vztah. Někdy pomůže najít pozitivní vzor nebo si povídat o tom, jak mi může vzdělání pomoci v cestě za sny. „Čím bys chtěl být? Youtuberem? K tomu potřebuješ mít dobré vyjadřovací schopnosti…“ Edukace nemusí vždycky probíhat jen na ose tužka-papír-dril, proto se snažíme studentům nabízet volné lístky do divadla a do různých vzdělávacích institucí, aby mohli doučované děti vzít na místa, kam by se dost možná nikdy nedostaly. Zároveň mluvíme se studenty o tom, že pokud není zájem ze strany rodiny a dítěte, nedá se s tím nic dělat a není to zodpovědnost doučovatele. 

Promiňte mi kacířskou otázku: není to vlastně zvláštní, že se tolik dětí potřebuje doučovat? Není to špatná vizitka českých škol nebo vůbec celé společnosti? 

Tlak na výkon je v naší společnosti obrovský a za mě neudržitelný. Současná společnost, a nutně i škola, jsou jako rozjetý vlak, ze kterého nám vypadávají někteří cestující. V našem případě právě děti, které mají horší startovní podmínky. Věřím, že naše praxe buduje generaci empatických začínajících učitelů, kteří budou schopni podporovat diverzitu a individualitu každého dítěte. Možná pak doučování nebude probíhat v tak extenzivní formě, protože jako společnost opustíme koncept neustálého srovnávání s jakousi normou.

Co vám dělá největší radost? 

Když studenti napíší do reflexe, že se jejich dítěti zlepšila známka nebo se proměnil jeho přístup k doučování či ke škole. Když nám píší rodiče, že by to bez našeho programu vůbec nezvládli. Hodně vděčné bývají rodiny cizinců, kteří velmi stojí o to, aby tady jejich děti uspěly, ale sami jim prostě kvůli jazykové bariéře nedokáží pomoct. Nebo když se stane, že potkám našeho absolventa a ten mi vypráví, že je se „svou“ rodinou v kontaktu i dávno po dostudování. Vzpomínám si na studentku, která měla velký odpor jít do romské rodiny. Bála se a zároveň jí to připadalo jako ztráta času. V závěrečné reflexi potom psala, jak moc ji inspirovalo prostředí, do kterého by se sama nikdy nedostala, jakou tam zažila pospolitost, sounáležitost, měla dokonce možnost zúčastnit se tradiční romské svatby. Co vím, tak s rodinou spolupracuje i nad rámec školní praxe, bere třeba děti do divadla. 

Takové věci mě opravdu hřejí. Jsem ráda, že se nám daří naplňovat společenskou roli univerzity a věřím, že individuální setkání dětí, které to mohou mít z různých důvodů těžké, s mladými lidmi z vysokoškolského prostředí má velký hodnotový potenciál pro všechny zúčastněné. Naše zkušenosti se obzvlášť zhodnocují v době krize, jako byl covid nebo válka na Ukrajině – teď se velmi hodí, že už máme vybudovaný systém, nemusíme řešit, co a jak a naši studenti umí pracovat s dětmi v tíživých životních situacích.

Markéta Košatková je odbornou asistentkou na katedře sociální pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Je garantkou předmětu Asistentská praxe - doučování, který je od roku 2017 součástí povinné praxe studentů. Ve spolupráci s místními neziskovými organizacemi se orientuje na podporu dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. Za své inovativní aktivity v oblasti vzdělávání budoucích učitelů získala v dubnu 2022 Cenu Nadace České spořitelny. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.