Za totality by moje děti zřejmě skončily ve zvláštní škole, i když jsou chytré, říká novinářka Saša Uhlová

Váš syn Hynek nedávno dělal reparát z matematiky. Zdá se, že ho složil jen díky tomu, že to předtím vzdal. Jak to bylo?

S matikou měl problém odmalička, on i jeho mladší bratr Olí. Než šli do školy, neuměli napočítat ani do tří, počty je vůbec nezajímaly. Ve škole potíže bobtnaly, Hynek se hroutil před každou písemkou, ale je velmi šikovný v jiných oblastech, má analytické myšlení, hodně načteno, a školou prošel, v matematice ovšem s velmi odřenýma ušima. V osmičce ale dostal z matiky pětku, což znamenalo reparát v září. Učil se na něj s velkým strachem, pravidelně u toho kolaboval. A asi pět dnů před zkouškou (byli jsme na dovolené) to vzdal. Že to nedá a bude radši opakovat. Nic jsme nenamítali, Hynek se uvolnil, užil si zbylé dny u moře, hodně plaval, a když jsme přijeli do Prahy, šel na reparát s tím, že to je formalita, ale že nejít tam by bylo nefér vůči škole. „O nic už nejde, nestresuj se,“ říkali jsme mu. A on tu zkoušku složil. Podle mě právě proto, že tam šel s lehkostí. Má problém v oblastech, které mu nejdou, a kde si tím pádem nevěří. Když je v něčem dobrý, zvládne to i pod tlakem.

Nastala nějaká změna, po tom úspěchu u reparátu?

V devítce v pololetí měl čtyřku, pak přišel lockdown a učitelé mi začali psát: Hynkovi to vzdělávání na dálku prospívá, že? On sám si to chválil, napsal i moc hezkou úvahu, kde vysvětloval proč. Kdyby se na konci roku rozdávalo vysvědčení, býval by měl známky lepší. Teď je v prváku střední školy, šel na knihkupeckou, dostal se na odvolání. Je také těžký dysgrafik, takže ani skóre v češtině neměl kdovíjaké, ale pro školu bylo hlavní, jestli dítě čte. A když se Hynka někdo zeptá na to, co četl, sype to z rukávu. Ze střední měl samozřejmě obavy, na základní měl asistentku, knihovnici, která ho milovala, a fantastickou logopedku. Tady přecházel do neznámého prostředí. Ale distanční vzdělávání mají zorganizované skvěle, dostávají za úkol samostatné práce, slohy, třeba i v zeměpise, což ho začalo bavit, zjistil, že mu to jde. A psaním se zase zlepšuje v pravopise, trénuje. Ostatně, já jsem se interpunkci pořádně naučila taky až při redakční práci. Jsem si jistá, že než Hynek školu vyjde, bude psát perfektní texty.

Pomáháte mu s těmi slohy?

Posílá mi je k opravě. Navykli jsme si na to ještě v dobách, kdy nebyly úplně srozumitelné, protože tam byla špatně skoro všechna písmenka. Aktuálně už většinou jen doplním čárky plus vyměním nějaké to „i“. Ale jinak mu do toho nezasahuji. Tedy, někdy by se mi chtělo. Nedávno měl třeba referát o Berlíně, napsal to hezky, ale o berlínské zdi tam byla jen jedna věta, tak jsem mu jich tam pár dopsala. Kontrolovali jsme to spolu online, on byl doma v Praze, já na naší chalupě v Krušných horách. A vidím, jak pořád nerozhodně šmejdí kurzorem kolem těch mých tří vět. Ptám se, co mu vadí, a on mi sděluje, že nedokáže odevzdat referát, který nenapsal sám. Takové intelektuálně poctivé dítě jsem vychovala, a přitom převzít něčí dobrou myšlenku není podle mě žádná ostuda (směje se).

Jako dítě měl Hynek velké problémy s výslovností. To se časem zlepšilo?

On i Oleg, ti dva prostřední, odmalička strašně špatně mluvili. U Hynka to bylo horší, Olímu se víc nedaří, když je unavený. Byl problém jim vůbec rozumět, diagnóza je expresivní dysfázie. Já jsem jim tedy rozuměla, ale okolí ne, což je logicky hodně stresovalo. Díky péči základní školy i logopedky se to ale dramaticky zlepšilo. Stále si oba šlapou na jazyk, ale komunikaci to nijak zásadně neblokuje. A jsou velmi motivovaní vadu odstranit úplně. Teď během lockdownu si Olí sám hledá videa na procvičování výslovnosti a nechává se ode mě prozkušovat. Taky je zajímavé, že Hynek, možná i díky tomu handicapu, se naučil formulovat tak přesně, že cokoli řekne, by se dalo hned zapsat, zatímco běžného smrtelníka je třeba zeditovat. Žádná vata, žádné vyšinutí z vazby. Asi je to i tím, jak vždy hodně četl. V jednu chvíli jsem mu přestávala rozumět i já, měl už tak širokou slovní zásobu, že jsem nedokázala odvodit, o čem mluví. Oleg naopak ke čtení nedokázal dlouho najít cestu, ještě ve čtvrté třídě prakticky neuměl přečíst slovo.

Chodili kluci do běžné školy, nebo do speciální?

Na prvním stupni do speciální, logopedické, je pětiletá. Na druhý stupeň Hynek přešel do běžné školy. Byla jsem opravdu ráda, že ho tam vzali. Škola na Lyčkově náměstí v Karlíně je známá tím, že umí inkluzi, chodí do ní i hodně romských dětí. Říkala jsem si: když to zvládnou s romskými dětmi, zvládnou to i s Hynečkem. Olího jsem si vzala do domácího vzdělávání, když mu bylo deset, na konci čtvrté třídy.

Proč jste si ho brala ze školy předčasně?

Ta škola měla skvělou ředitelku, také učitelku angličtiny, dobrou logopedku, ale Oleg měl smůlu na svou třídní. Nechápala, jak je možné, že tak chytré dítě nečte, byla striktní a netrpělivá. Rozečetl se pak během tří měsíců poté, co ze školy odešel. Teď je mu čtrnáct, čte s obtížemi, ale má rád historii, která ho ke čtení vede. Nedávno dostal od babičky knížku o osmičkových rocích Československa a tak ho to bavilo, že si poprvé neuvědomoval, že čte, řekl mi. Své fenomenální znalosti jinak spíš naposlouchal a nakoukal z dokumentárních filmů. Myslím, že toho ví daleko víc než já. Se psaním to zatím ještě drhne, pletou se mu písmenka, ale taky se to lepší.

Nejstarší syn, Rosťa, je už dospělý. Jak ten to měl se vzděláváním?

Rosťa je z prvního manželství mého muže, s námi žil od třetí třídy. V dětství mu diagnostikovali vysokofunkční autismus, ale myslím, že ho to nijak neomezovalo. Tomu jde matematika naopak skvěle, i čeština, ve Scio testu na matematiku byl mezi deseti nejlepšími v republice a mezi prvními padesáti v češtině. Na základní škole se nemusel vůbec učit a neměl horší známku než dvojku, pak šel na průmyslovku. Kdyby býval šel na gymnázium, mohl vystudovat nějaký humanitní obor, měl by vysokou školu a život stabilnější.

Ale přihlásil se na ČVUT, tam ho napoprvé nevzali, chvíli pracoval, napodruhé se dostal, ale neudělal zkoušku z matematiky, je to přece jen těžká škola. Takže odešel, našel si zaměstnání v IT, donedávna dělal v bance, ale během korony propouštěli, teď bude nastupovat do jiné práce. Ale nebojím se o něj, myslím, že ho počítače uživí. Byť nebude dělat na špičkových pozicích a vydělávat velké peníze.

Proč nešel na gymnázium?

Vlastně si to dost vyčítám. Když byl ve třeťáku, tak se mi jednou svěřil, že si průmku zvolil spíš z nouze, protože se podceňoval. Učitelé na té sídlištní základce na žáky kdovíproč přenášeli pocit, že jim ve třídě zbyl „odpad“. Vedli takové ty řeči typu „vy na gympl zapomeňte“ a Rosťa si to vztáhl na sebe.

Nejmladší Slávek je už dítě digitální doby, podepsala se na něm nějak?

Má větší problémy se soustředěním, což bych asi opravdu přičítala tomu, že je odmalička digitální. Starší kluci se už v předškolním věku dokázali celé hodiny soustředit, když jsme si něco četli. Odborníci pro mě vždy měli radu, ať si s dětmi čtu a povídám, ale zrovna tohle jsme vždy dělali. Mě čtení dětem strašně baví a jsem ochotná to dělat tak dlouho, jak chtějí. Se Slávkem jsme ale teprve u druhé knihy, a to je mu devět. Teď za lockdownu jsme nicméně dost pokročili.

Jak si vede ve škole?

Je to tak specifické dítě, že jsem si dlouho myslela, že školní docházku vůbec nezvládne. Teď je ve druhé třídě, taky na domácím vzdělávání. Do pěti let vůbec nemluvil. Všechno dělal s obrovským zpožděním, choval se jako zvířátko. Ale když začal trochu mluvit, tak se ukázalo, že dobře počítá. Než šel do školy, sám od sebe násobil. Bylo vidět, že má velmi dobrou optickou diferenciaci – už znám spoustu odborných termínů, například sluchová nebo optická diferenciace. Čísla se naučil sám i psát. Počítání má rád, věnují se mu s tátou a je motivovaný, zajímá ho, kolik co stojí a jestli by si to třeba mohl koupit.

Vypadá to, jako by dětí s podobnými poruchami bylo dnes víc než dřív. Máte také ten dojem?

Můj starší bratr Pavel byl dysgrafik a měl nějaké potíže ve škole. Michal, ten mladší, taky škrábe, i když přímo „dys“ to asi nebylo. Myslím si, že dost dětí bylo za totality uklizených do zvláštních škol, nebyly tak vidět. Moje děti by tam asi taky skončily. A myslím, že frustrace z toho, že jim okolí nerozumí, když něco říkají, by je nakonec umořila.

I teď dlouho trvalo, než se vyjasnilo, že Hynek je extrémně inteligentní. Když se díky logopedce naučil mluvit tak, že mu začala rozumět psycholožka v poradně, byla z něj úplně paf, téměř začala o jeho diagnózách pochybovat. Najednou se před ní zjevil nesmírně přemýšlivý, vzdělaný člověk. A teď si vezměte tu situaci: člověk je velmi inteligentní, ale okolí s ním jedná jako s blbečkem, protože patlá.

Jak jste se s problémy svých dětí vyrovnávala? Je asi stresující muset potomky před ostatními obhajovat, vysvětlovat, že zdání klame.

Je to určitě téma. Naše rodina je dost benevolentní, ale i tak se nějak musíte srovnat s tím, že synovci a neteře čtou v pěti letech a jsou ve všem dokonalí. Že vás lidé zkoumají, zda se o děti staráte dost. Rodiče mezi sebou rádi mluví o tom, co v jakém věku umí jejich děti, a vy víte, že by je udivilo, že vaše dítě je někde jinde. Co mi pomáhalo se s tím nějak vyrovnat, bylo vědomí, že moje děti dovednosti a nadání mají, jen jsou skryté. Že jsou to chytré a empatické děti. To mi dávalo sílu.

U Slávka, toho nejmladšího, kterému jsem se objektivně věnovala nejméně, měla jsem méně energie a hodně práce mimo domov, tam jsem se zase utěšovala tím, že ti starší se o něj prostě postarají, když to nebude zvládat. Jak se ale vyvíjel, tak jsme si začali dělat legraci, že se on nakonec naopak postará o nás, protože mu jako jedinému půjde vydělávání peněz (směje se). Je totiž hrozně praktický.

Měla jste někdy rodičovské pochybnosti, že jste něco měla dělat jinak?

Jen u Slávka. U něj jsem asi z únavy rezignovala na režim, kdežto u starších kluků jsem na to dbala, chodilo se spát v určitou hodinu, věci měly větší řád, i když jsem určitě nebyla nějak direktivní. Ani nebylo žádné sladké před jídlem, maximálně nějaká mlska po obědě, dva čtverečky čokolády, kopeček zmrzliny. Slávek jí sladkostí víc a odmalička miloval obrazovku. U něj bych věděla, jak to dělat jinak, ale neměla jsem na to prostě sílu. Takže ho částečně vychovávali Simpsonovi a youtubeři. Ale lockdown to hodně vylepšil. Teď spolu trávíme spoustu času, čteme, vaříme, hrajeme karty, chodíme na procházky. A hlavně čteme – a to je boží. Už vydrží poslouchat i hodinu v kuse a ptá se mě, když něčemu nerozumí.

Správné výchovné postupy jsou jedna věc, ale pak je tu přímý vliv rodiny. Co jste dětem podle vás předala mimoděk, v dobrém i ve zlém?

Začnu tím dobrým: lásku k literatuře, čtení. Taky přímo vyzařuju, že není problém, když se něco rozbije, nepovede, ztratí. Děti se nebojí mi to říct. Ale nějaké úzkosti má každý rodič a na děti se to pak přenáší. Já se třeba bojím výšek a moje děti nerady chodí k oknu. A bojí se aut, to mají taky ode mě.

Vedete před kluky řeči o politice? A přebírají vaše názory, jak to u dětí bývá?

Děti jsou s námi pořád a nás politika zajímá, takže ano, mluvíme před nimi. Máme ale s mužem na hodně věcí odlišný pohled a oni se tak nebojí přednést svůj vlastní, třetí názor. A dokážou nám oponovat. Jednou Hynkova škola uspořádala na MDŽ vzpomínkový den na totalitu, takový den antikomunismu. Můj muž je z proletářské rodiny, levicově orientovaný, a určitá schematičnost té akce mu vadila. Proč neslavíte na MDŽ to, co si připomínají jinde, a totiž boj o sociální práva? říkal synovi, ale ten školu vášnivě hájil a obhájil. Řekl mu: „Kdybych před rokem osmdesát devět přišel do školy s tím, že s něčím nesouhlasím, tak bych měl problém. Ale kdybych v dnešní době kritizoval tuhle akci, nic se mi nestane, budou se mnou diskutovat.“ Použil vlastní, ultimátní argument s největší váhou.

Jak děti snášejí pandemii?

Co se nálady týče, myslím, že nejhůř to nese Olí, je hodně společenský. Na podzim mi říkal, že z něj vyprchal pocit štěstí. Hynek o sobě naopak říká, že nemá rád sociální interakce. Výuku na dálku hodně oslavoval, ale když byli pak před Vánoci pár dní ve škole, přišel a říkal: ono je to přece jen lepší naživo. Takže ani on se v tom úplně nezabydlel. Jsme teď celá rodina na chalupě a on je s Rosťou v Praze a vyloženě čeká, až mu otevřou školu. Oba se o sebe umějí postarat, vyprat si, uvařit. Prát tedy umí všichni čtyři. Já si totiž myslím, že čeští muži by se měli naučit prát už v sedmi letech (směje se).

Saša Uhlová vystudovala romistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po studiích se živila antropologickým terénním výzkumem v sociálně vyloučených lokalitách. Čtyři roky učila na Romské střední škole sociální v Kolíně. Od listopadu roku 2009 do prosince 2016 byla redaktorkou zpravodajského serveru Deník Referendum. Začátkem roku 2017 se stala redaktorkou serveru A2larm. S mužem Tomášem Tožičkou vychovávají čtyři syny.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.