Školy jsou prodchnuty strachem a nedůvěrou, říká vítěz učitelské soutěže. V takovém prostředí se nerozvíjí žáci ani učitelé

Kdo vás nominoval do Global Teacher Prize?

Tomáš Chrobák (TCh), učitel matematiky a tělocviku, ZŠ Baška u Frýdku-Místku:

Nominací jsem měl několik a byly dosti různorodé. Napsala matka mé současné žačky, která je zároveň mou kolegyní, nebo rodiče, kteří mi posílají děti na letní tábory. Velmi příjemně mě také překvapily nominace od lidí, kteří mě vedou po odborné stránce, například vedoucí katedry didaktiky matematiky na UK.

Monika Olšáková (MO), učitelka chemie, přírodopisu, angličtiny a environmentální výchovy na ZŠ Janovice: Nominace jsem dostala napříč republikou a bylo jich tuším přes dvacet. Potěšilo mě, že byly od rodičů mých žáků, od kolegů z práce, od radních z obce Janovice, z iniciativy Pomáháme školám k úspěchu, a nesmím zapomenout na svoji maminku a přátele. Udělalo mi to radost a dodalo odvahu přihlásit se.

Co podle vás oslovilo porotu, že vám udělila ocenění? Neboli: Jaká je vaše silná stránka?

TCh: Čím déle učím či vedu různé tábory a lyžáky, tím větší prostor se snažím dávat samotným žákům. Dal jsem si cíl, že se budu snažit vytvářet vhodné podmínky pro jejich růst a pak ideálně co nejméně zasahovat, spíše jen podporovat. Kdybych měl říct druhou silnou stránku, lidé na mně oceňují jistou autentičnost, uvěřitelnost. Jsem opravdu přesvědčen, že naše práce má hluboký význam nejen pro děti, ale pro celou společnost, a věřím, že moje přesvědčení může být i nakažlivé.

MO: Myslím si, že jsem porotu oslovila nejspíš tím, že se s dětmi učíme vzájemně, s chutí a naplno. A možná také šíří svých aktivit, vedoucích od lektorování přes mentoring a vypisování grantů až po spolupráci s rodiči a s různými organizacemi.

Jak na vaši výhru reagovali kolegové ve sborovně?

TCh: Někteří mi pogratulovali, jiní prohodili nějaký vtípek. Sám výhru nepřeceňuji. Porovnávání v profesi učitele je věc velmi ošidná. Na druhou stranu kritéria jsou velmi dobře nastavena a mají velkou vypovídací hodnotu. Výhra ze mě lepšího učitele neudělá, ale pomohla mi k ujištění, že jsem na správné cestě.

MO: Věřím, že vnímali ocenění jako ohodnocení nás všech. Jako příležitost pro zviditelnění Janovic. Všechny činnosti, které dělám, by těžko šly vykonávat bez kolegiální podpory, opory ředitele školy, potažmo zástupců obce.

Jaký pedagogický fígl byste poradili méně zkušeným kolegům?

TCh: Asi by to bylo právě maximální přenechání aktivity a práce žákům. Spoustu práce si přiděláváme sami a je to pro děti spíše na škodu. Jako důležité téma pro začínající učitele vidím nastavení hranic a pravidel ve třídě. Nesmějí být pro mě ani pro žáky příliš tvrdá ani měkká. Následně je třeba být důsledný při jejich dodržování. Opět jak na žáky, tak na sebe. Všichni jsme si rovni, nikdo se nepovyšuje – jak tuto naši filozofii žáci vycítí, práce se výrazně zjednoduší.

Také bych rád zmínil téma psychohygieny. Když jsem jako mladík nastoupil, tak jsem měl pocit, že můžu lámat skály a odpočinku není třeba. Byl to velký omyl, za který jsem zaplatil jistou daň. Začínajícím učitelům bych určitě také rád poradil, ať stále hledají možnosti svého růstu. I přes potenciální zklamání ze špatných školení.

MO: Aby učení brali jako nikdy nekončící proces. A aby si uvědomili, že v dnešní informační době jsme spíš prostředníky v předávání a kritickém zvažování informací. A že máme velkou moc ovlivnit děti tak, aby považovaly vzdělávání za důležité.

Kdybyste měli kouzelnou hůlku, co byste změnili v českých školách?

TCh: Školy jsou prodchnuty strachem a nedůvěrou. Je velmi náročné v tomto prostředí něco svobodně tvořit, ať už pro žáky, či učitele. Mnoho lidí se bojí udělat něco navíc, něco nového. Často je tento strach neopodstatněný. Kdyby se povedlo vymýtit strach z lavic, sboroven či ředitelen, všem by se dýchalo lépe. Úkol to je převeliký, ale dá se prolomit jedině těmi několika prvními, kteří najdou sílu a odvahu udělat něco navíc.

MO: Těšilo by mě, kdyby se více mluvilo o kompetencích, které dětem předáváme, než o množství učiva, které je třeba nabiflovat do přijímaček. Kdybychom se více bavili o tom, co je smyslem vzdělávání a co se vydařilo, než o tom, co špatně funguje nebo co koho štve. Taky by se mi líbilo, kdyby co nejvíc žáků zažívalo radost z poznání. Aby viděli smysl toho, co se učí a proč. Aby se více učili o souvislostech, z vlastní zkušenosti a aby si budovali ve škole svůj charakter.

Co byste chtěli, aby si děti odnesly ze školy?

TCh: Chuť dozvídat se nové věci, učit se novým činnostem. Dovednost komunikovat s ostatními, argumentovat, kreativně tvořit. Rád bych, aby moji žáci dokázali kriticky přemýšlet (raději používám slovo přemýšlivost). Když ve škole dokážou najít své silné stránky, nebo zjistí, čemu se chtějí dále věnovat, tak jsem svůj úkol splnil.

MO: Jsem ráda, když děti, které odcházejí ze základní školy na střední, mají přehled o světě kolem sebe. Měly by také umět kriticky posuzovat informace a komunikovat. Líbí se mi, že z devítky také často odcházejí už dospívající s hodnotami, jako je citlivost k prostředí kolem nebo respekt k názorům druhých. To si pak říkám, když to vidím, že jim člověk předal to nejdůležitější, co mohl.

Co děláte proti vyhoření?

TCh: To je pro mě velké téma. Často je pro mě po práci náročné nemyslet na to, co se ve třídě odehrávalo. Buď přemýšlím, co budu dělat příště, nebo hodnotím, co jsem měl udělat jinak. Přitom vím, že bych měl hlavu vypnout. V tom mi velmi pomáhá sport a čas s mými dětmi. Jako zásadní vnímám mít ve své práci stále nové výzvy. Kdo je nemá, tak buď už vyhořel, či brzo vyhoří.

MO: Ráda se směji a obklopuji se lidmi, kteří mě inspirují. Když jsem s dětmi (ať už ve škole, nebo doma), nejsem „vedle nich“, ale jsem s nimi. Ráda s nimi prožívám kouzlo přítomného okamžiku. V neposlední řadě střídám myšlenkové aktivity (četbu, diskuse o životě) s fyzickými činnostmi (sport, zahrada).

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.