Špatně zvolené slovo může ublížit víc než známka, říká oceněná učitelka o slovním hodnocení

Píšete letos vzhledem k pandemii jiné vysvědčení než v uplynulých letech?

V naší škole hodnotíme slovně a struktura vysvědčení zůstává stejná. První odstavec je společný pro celou třídu a píšeme v něm, co jsme během pololetí zažili. Pak je tam odstavec ke každému předmětu a závěrečný odstavec, který obsahuje sebehodnocení dětí. Shrnujeme v něm, jak je na tom žák s kompetencemi, dovednostmi nebo chováním. Jednu novinku ale letos máme: ten úvod, který má funkci jakési kroniky, jsem letos nechala napsat děti. Bude to tedy poprvé, co budeme mít ve vysvědčení slova jako flaška, lego nebo zombie. 

K jakým významným událostem pololetí se tato slova vážou?

Na škole v přírodě hráli flašku a bylo to pro ně tak zásadní, že to chtějí mít ve vysvědčení. Kostky lega duplo jsme využívali jako držáky na zkumavky, když jsme se ve škole testovali. A oblíbená písnička, která často hraje o přestávce, se jmenuje Planeta Zombie. Pouštíme si ji na velké obrazovce ve třídě. Až děti vezmou to vysvědčení do ruky za dvacet let, budou si moci říct: to bylo, když… To jim docela závidím, ze svého vysvědčení nic takového nevyčtu. 

Odrazí se nějak v hodnocení, že děti velkou část pololetí nechodily do školy? 

Odrazí se to ve snížení nároků. Kdybychom byli ve škole, pravděpodobně bychom toho stihli víc nebo bychom si mohli dovolit jít do větší hloubky. Ve vysvědčení také zmiňujeme, že si uvědomujeme, jak těžký rok to pro ně musel být, a gratulujeme jim k tomu, že ho zvládli. 

Co pro vás znamená vysvědčení? Co jeho prostřednictvím chcete dětem říct? 

To se postupně mění. Dřív jsem ho vnímala jako hodně oficiální věc, takovou tu slavnostní záležitost, která uzavírá pololetí. Poslední dva roky to hodně posunuly k větší neformálnosti a coby sumář hodnocení je pro mě čím dál méně důležité. U nás ve škole hodnotíme hodně průběžně, snažíme se o zpětnou vazbu přímo v hodinách nebo co nejdříve po podaném výkonu, aby mohly děti co nejdříve zareagovat a udělat další krok. Dáváme často prostor k sebehodnocení nebo k tomu, aby si s hodnocením vzájemně pomáhaly. Většina z nich dokáže hodně dobře říct, jak se jim daří, takže některé děti vysvědčení ani nečtou a řeknou mi: paní učitelko, vždyť já vím, co tam bude. 

Zmínila jste, že část vysvědčení tvoří sebehodnocení – to je dost revoluční, že si vysvědčení píše žák sám. 

Snažíme se děti vést k sebehodnocení už od první třídy. U prvňáčků začínáme tím, že se učíme oceňovat, co se komu během dne vydařilo. A čím jsou děti starší, tím jdeme do větší hloubky. Často pracujeme s výroky, třeba: „Píšu správné i/y po obojetných souhláskách uprostřed slov“ nebo „V jednoduchém textu rozliším fakta a názory“ – takový výčet cílů, na kterých jsme v daném období pracovali. Využíváme domluvenou škálu, aktuálně jsou to 4 barvy, u kterých máme napříč školou domluvený a sjednocený význam. Pravidelně je ale doplňujeme komentářem. Děti nehodnotí jen své vědomosti, ale i kompetence – včasné odevzdávání úkolů, aktivitu v hodině nebo spolupráci ve skupině. Používáme i otevřené otázky, letos jsem se jich třeba ptala, jak se jim dařilo samostatné čtení. Tím, že byly dlouho za monitorem, o tom mám menší přehled než v minulých letech. Ve vysvědčení potom najdou větu: „V sebehodnocení uvádíš, že jsi četl pravidelně, přečetl jsi čtyři knihy a nejvíc se ti líbil Deník mimoňky.“ 

Nakolik se sebehodnocení žáků shoduje s tím, jak byste je hodnotila vy?

Jsou děti, které mají tendenci se nadhodnocovat, a pak jsou tací, co si obecně nevěří. Ale u většiny dětí se jejich a můj pohled téměř neliší. Z letošních třiceti páťáků se stalo jen u dvou, že se naše pohledy nějak zásadněji neshodly. 

Co dětem přináší, když se samy hodnotí? 

Je dobré být si vědom toho, co se mi daří a co ještě ne, můžu se pak vědomě rozhodnout, na čem budu dál pracovat. K sebehodnocení patří sebe-vědomí a sebe-hodnota. Tím, že dětem vytváříme příležitost pro sebehodnocení, na ně také přenášíme zodpovědnost za vlastní vzdělávání. A v neposlední řadě má sebehodnocení výhody i pro mě: čerpám z něj spoustu zajímavých informací, děti tam píšou věci, které by mě nenapadly. Čtu to a říkám si: aha, takhle on to má. 

Psala jste někdy na vysvědčení známky?   

Začala jsem učit ve školním roce 2008/2009 na velké státní škole, kde se známkovalo. Moc jsme se s tím nepárali. Známky se uzavíraly někdy na průměr, někdy trochu na dojem. Myslím, že jsem na začátku své učitelské kariéry vůbec nebyla připravená na to, jak mám někoho hodnotit. 

Na pedagogické fakultě o tom řeč nebyla? 

Většina výuky se týkala vědomostních věcí. Na téma hodnocení si z fakulty vybavuji jeden rozhovor, kdy nám paní docentka radila, jak máme známkovat diktáty. Mnohem zásadnější pro mě pak byli kolegové, od kterých jsem se po nástupu do praxe učila. Známky jsem tehdy brala jako normu, ale hned na konci prvního odučeného roku jsem měla potřebu k vysvědčení ještě připojit dopis s nějakým popisem dovedností a kompetencí. Vůbec jsem ale nevěděla, jak na to, chyběly zkušenosti i podklady a byla to spíš moje dojmologie. 

Jak by tedy správné slovní hodnocení mělo vypadat?

Naprosto zásadní je vyhnout se hodnoticímu jazyku a používat jazyk popisný – tedy neříkám o dítěti, že je šikovné nebo pomalé, ale zůstávám u popisu toho, co vidím nebo slyším. Když řeknu „málo se snažíš“, je to vysuzování. Můj dojem, který není podložený. To, co mohu říct, protože to opravdu vidím nebo slyším, je „tvá práce nesplňuje zadaný rozsah“ nebo „během pololetí jsi zvýšil rychlost svého čtení“. 

Dalším nešvarem je porovnávání dětí ve třídě mezi sebou – kdo je nejrychlejší počtář, nejlepší zpěvák nebo kdo je nejhorší na tělocvik. To nepomáhá bezpečnému prostředí a vytvoří soutěživost, v níž se děti nemusí cítit dobře. Navíc je dobré vnášet do hodnocení pozitivní rámec, který pomáhá děti motivovat. Nemám problém někomu napsat, že se mu ještě něco nedaří, když to tak je. Ale moc důležité je tam to „ještě“ nebo „zatím“. Čím déle slovně hodnotím, tím raději převracím věci do pozitivního kontextu. Místo „sčítání pod sebou ovládáš s častými chybami“ pak píšu třeba: „správně sčítat pod sebou se ti daří jen tehdy, když si pozorně sepíšeš jednotky pod jednotky a desítky pod desítky.“ V tom je i návod, co by dítěti mohlo pomáhat dál. Je to někdy až takové slovní kličkování, ale je třeba tomu dát péči, protože jedno špatně zvolené slovo může ublížit víc než čtyřka nebo pětka. Je potřeba mít pořád na paměti, co vlastně tím hodnocením chci způsobit. Jestli to, aby se dítě zlepšilo nebo našlo motivaci k další práci, těžko mu pomůže věta: nedaří se ti, nesnažíš se, kašleš na to. 

Vedete semináře pro kolegy o formativním hodnocení – to je dnes takový moderní pojem – jak byste pro ty, co se s ním ještě nesetkali, popsala, co to vlastně je? 

Zjednodušeně bych řekla, že je to systém práce, jehož součástí je pravidelná a průběžná zpětná vazba. Jeho hlavním cílem je pomoci žákovi zlepšovat výkony. Aby bylo hodnocení formativní, musí se dít v bezpečném prostředí, tedy právě bez známek v čase, kdy se dítě ještě učí. A je u něj hodně důležité, aby přišlo co nejdřív po výkonu a bylo orientované na vylepšení. Vyjadřuje nejen to, jak se mi daří plnit zadaný cíl, ale taky co mám dělat jinak, líp, nebo co nedělat, abych se mohl posunout kupředu.

Pod tím si nejvíc představím takové ty poznámky, které učitel utrousí, když prochází mezi lavicemi a sleduje žáky, jak pracují…

Přesně tak. Mnohdy stačí krátký komentář. Ale nemusí ho podávat jen učitel, může se zrcadlit v sebehodnocení nebo si mohou děti své výkony komentovat mezi sebou, když jsou k tomu vedené a vědí, jak na to. 

Může i známka být formativní? 

Jedna moje kolegyně říká, že když hodnotí průběžně bez známek, tak to nefunguje. Až když dítě donese domů špatnou známku, tak zafungují rodiče a něco se stane. Já si ale pořád myslím, že mi čtyřka nepomůže, abych uměl vyjmenovaná slova líp. To, co mi pomůže, je pak ta reakce rodiče. Buď se to se mnou doma naučí, anebo mi vynadá a já se to snažím naučit sám. To samé se ale přece může dít po slovním komentáři. Není to přímo známka, která pomáhá v rozvoji. Souvisí to i s motivací – chceme, aby se dítě vzdělávalo kvůli jedničkám, nebo kvůli tomu, že chce něco umět? Za mě známky formativní nejsou.

Ke známkám už byste se tedy nevrátila? 

Představte si český jazyk – dítě občas chybuje v pravopisu, píše obsahově velmi kvalitní texty a má ještě potíže s technikou čtení a porozumění textu. Nepřijde mi už možné tohle všechno zprůměrovat do jednoho čísla. Věnuju spoustu času tomu, aby bylo mé slovní hodnocení trefné a podložené důkazy. Ale stojí mi to za to kvůli dětem. Pomáhá jim, aby se dál rozvíjely. To známka nedělá. Když jsem odcházela z gymplu a nastoupila tam má mladší sestra, dostala od některých učitelů stejnou nálepku „trojkař“, jakou jsem mívala já. A trvalo jí dva nebo tři roky, než jim dokázala, že je jiný studijní typ a zaslouží si víc. Známka pro mě zůstává jen číslem, do kterého si každý z nás velmi pravděpodobně projektuje něco trochu jiného.   

Pavlína Loňková vystudovala učitelství pro 1. stupeň na Ostravské univerzitě. V letošním školním roce učí češtinu a je třídní páťáků na soukromé ZŠ Labyrinth v Brně. Jako interní mentorka a metodička se věnuje podpoře začínajících kolegů. V roce 2021  se umístila na třetím místě v prestižní učitelské soutěži Global Teacher Prize.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.