Syn je chytrý, ale kvůli češtině se asi nedostane na gymnázium, říká maminka z Pákistánu

V dubnu to bude sedm let, co jsme se přistěhovali do České republiky. Manžela sem zavedla jeho práce v americké IT firmě. Kdysi Prahu navštívil a tak se mu zalíbila, že požádal o přesun do české pobočky. Oba pocházíme z Láhauru, což je hlavní město pákistánské provincie Paňdžáb. Město s jedenácti miliony obyvatel. Odstěhovat se do Prahy pro nás bylo něco jako odstěhovat se na venkov, v dobrém slova smyslu: ten klid si tady moc užíváme. 

Když jsme začali žít v Praze, synovi byly necelé čtyři roky a dceři jeden rok. Zabydleli jsme se ve Stodůlkách a v září nastoupil Zain do školky. Jako jediný cizinec, na kterém je to na první pohled vidět, byl – především pro holčičky – velkou atrakcí. Říkaly mu Zainík, Zaineček... to pro nás bylo úsměvné, protože u nás se zdrobněliny ze jmen netvoří. Zpočátku pochopitelně nerozuměl jediné slovo česky, ale od začátku se mu ve školce moc líbilo, možná díky tomu, kolik hraček tam bylo. Je dost sociální, takže si rychle udělal kamarády a začal se dorozumívat česky. Vzpomínám si, jak jsem jednou – po pár týdnech – přišla pro něj do školky a on řekl dětem česky: „To je moje maminka.“ To mě dojalo. Učitelky ho pořád chválily, jak se rychle učí, a vzkazovaly mi to přes naše české sousedy, kteří umí anglicky. Učitelky i paní ředitelka k nám byly vždy moc milé a obě děti se ve školce rychle naučily česky. V tom měly výhodu proti nám – pro nás to bylo, a vlastně pořád je, velmi těžké fungovat v prostředí s tak odlišným jazykem. Měli jsme ale štěstí na lidi, kteří nám pomáhali, hlavně právě s komunikací ve školce a ve škole. 

Pomoc s úkoly jsme si museli zaplatit 

Školu jsme nijak nevybírali, prostě jsme dali děti do té nejbližší, která je hned naproti našemu domu. Až později, když jsem slyšela mluvit známé o tom, jak pečlivě školu volili, jsem si říkala, jestli jsme to nepodcenili. V Pákistánu je taky běžné, že je výběr školy vážnou věcí, a kdo si to může dovolit, dává dítě spíš do soukromé než do státní. Já sama jsem do jedné takové chodila. Tady jsme zvolili nejjednodušší řešení s tím, že kdyby to nebylo ono, tak školu změníme. Nic tak hrozného se tam ale neděje. Všechno vždycky závisí na učitelích – Zainova paní učitelka je skvělá a od začátku nám vychází vstříc. Kdyby k ní mohla chodit i dcera, byla bych nejšťastnější. Ta si někdy stěžuje, že na ně jejich paní učitelka křičí. Je už starší a netroufá si mluvit anglicky, ale když jí napíšeme něco anglicky, tak rozumí a odpoví nám česky. Zainova paní učitelka angličtinu taky neovládá, ale její manžel ano, takže mi už od první třídy posílala lístečky v angličtině, když mi potřebovala něco ohledně Zaina sdělit. Zároveň děti nabádám, že by měly mít ohledy k našim jazykovým hendikepům a žádné případné školní problémy před námi nezatajovat. 

I tak je to samozřejmě těžké, třeba s domácími úkoly. Říkali mi kamarádi, že jsou školy, kde si děti dělají úkoly v družině a vychovatelky jim s nimi pomáhají. U nás to tak není, takže s úkoly – které se známkují – se od začátku potýkáme sami. Když byl syn na začátku školní docházky, platili jsme jedné paní učitelce ze školky za to, že chodila k nám domů a kontrolovala jeho domácí práci. Teď už si je dělá sám, dcerce pomáhám já – třeba za pomoci překladače. 

Zatímco ve školce byl Zain jediný cizinec, v jeho současné školní třídě je dětí jiných národností víc než polovina. U dcery je to podobné. Většina spolužáků je z Ruska nebo Ukrajiny, ale také z Číny, Vietnamu, Taiwanu, a jsou tam dokonce Arabové. Přiznám se, že nám to vyhovuje – v takovém prostředí nehrozí, že budou naše děti diskriminovány. Škola – vzhledem k velkému počtu cizinců – nabízí dětem hodiny češtiny navíc. Zain na ně chodí dodnes. Je chytrý a krom českého jazyka má ze všech předmětů jedničky. Z češtiny nosí dvojky, trojky, z diktátů třeba i čtyřku. Chtěli bychom, aby šel na osmileté gymnázium, ale bojíme se, že kvůli češtině asi nemá šanci. Jeho paní učitelka se už v září ptala, kdo by to chtěl zkusit na gymnázium a těmto dětem pošle každý víkend přijímačkový test a v pátek se sejdou a rozebírají je spolu. Zkoušeli jsme pro Zaina sehnat i různé doučovatele, ale moc velký progres nedělá. Slyšela jsem, že ty testy jsou těžké i pro rodilé mluvčí – Zain už je z toho demotivovaný a je přesvědčený, že se na gymnázium nedostane. Když to nevyjde letos, určitě budu chtít, aby se o to pokusil ze sedmé třídy, anebo po deváté – nechci, aby se jen tak flákal a nevyužil svůj potenciál. Jeho mladší sestra zatím tolik problémů s češtinou nemá, přece jen byla mladší, když jsme do Česka přišli. 

Třídní schůzky jsou oříšek

Pro nás rodiče jsou jazykovou výzvou třeba třídní schůzky. Synova učitelka je tak milá, že zřídila webovou stránku třídy a dává na ní shrnutí informací z třídní schůzky. My si je čteme s pomocí překladače. Jinak se snažím na schůzky vysílat manžela, který je na tom s češtinou trochu líp. Celkově nám jazykový progres zkomplikoval – jak jinak – covid. Manžel míval hodiny češtiny v práci, ale teď je skoro dva roky doma na home office. A já se teď točím kolem miminka – v září se nám narodil třetí syn Hussain. Někdy si říkám, že jsme měli dát děti raději do nějaké mezinárodní školy, ty jsou ale dost drahé.  

Doma mluvíme naším rodným jazykem urdu. Pro děti už je ale přirozenější vyjadřovat se česky nebo anglicky, doma tedy spíš anglicky, protože jsem je požádala, aby česky doma nemluvily. Nebylo mi příjemné, že jsem jim nerozuměla. Tak mezi sebou mluví spíš anglicky, kterou odmala slýchají jako jazyk, jímž se tu dorozumíváme my. A taky sledujeme anglické programy v televizi. Díky tomu mají děti angličtinu téměř jako mateřský jazyk. Koneckonců v Pákistánu je angličtina úředním jazykem.

Co se mi na české škole líbí, je to, jak vede děti ke čtení. Paní učitelka nás už od první třídy nabádala, aby děti denně třeba patnáct minut četly. I teď, kdy je syn v páté třídě, musí přečíst aspoň jednu knihu měsíčně. Myslím, že si díky tomu vytvořil návyk, což neznamená, že ho občas nemusím honit od youtube nebo od televize. 

Když si vzpomenu na svou školu, měli jsme denně hory úkolů – oproti tomu se mi česká škola mých dětí zdá snadná, úkolů je přiměřeně a na děti není vyvíjen moc velký tlak. Také se mi líbí, že se toho nemusí moc učit nazpaměť. Aminah teď bojuje s násobilkou, tak jsem jí říkala, ať se ji prostě naučí nazpaměť, ale říkala, že paní učitelka to nechce. Jde jí o to, aby děti spíš pochopily systém. Ale třeba už i v Pákistánu se školy oproti mému dětství modernizovaly. Obecně tam jsou velké rozdíly v kvalitě státních a soukromých škol – také samozřejmě v ceně, ty soukromé si může dovolit málokdo. 

Češi nás inspirují

Jsme muslimové, ale žádný střet mezi naším náboženstvím a českou školou jsme zatím neřešili. Dodržování půstu během postního měsíce ramadánu se týká dětí až od puberty dál, stejně jako nošení hidžábu. Aminah má tedy ještě pár let a ani není jisté, že ho nosit bude. My jako rodiče máme pouze povinnost říct dětem všechna pro a proti, rozhodnutí je na nich. Jediný problém ve škole je s jídlem. Coby muslimové nejíme vepřové a máme určité speciální nároky na úpravu i ostatních mas. Ve školce jsem se snažila vyjednat, že by si děti nosily vlastní jídlo, ale nebylo to možné, tak jsem nakonec požádala, aby našim dětem nedávali žádné jiné maso než rybu. Ve školní jídelně je na výběr ze tří jídel, ale už jsem si zvykla, že každý den vařím. Ve škole naše děti obědvají jen jednou nebo dvakrát do měsíce. 

V Pákistánu je možné žít stejný život jako tady, ale je na to potřeba spousta peněz. To, co tady máte automaticky, tam mají jen boháči. Většinu roku je tam nesnesitelné vedro, zima je krátká, ale v domech se netopí, takže přečkat ji je oříšek. V Pákistánu jsem pracovala jako učitelka francouzštiny na vysoké škole. Než jsem zjistila, že čekám třetí dítě, snažila jsem si najít práci. Chtěla bych znovu učit – francouzštinu nebo angličtinu. Do jedné školy jsem poslala životopis a vypadalo to nadějně, ale když mě potom paní ředitelka viděla v hidžábu, zdálo se mi, že se lekla. Manžel ani děti tolik pozornosti nepoutají, ale já – jelikož chodím zahalená – se s nepřátelskými pohledy setkávám. Občas na mě dokonce někdo něco pokřikuje – v takové chvíli jsem skoro ráda, že zas tak dobře česky nerozumím. 

Snad se nikoho nedotknu, když řeknu, že Češi nejsou k cizincům příliš otevření. Hodně ale pomáhá, že už jsem teď schopná vést základní konverzaci v češtině, když třeba jdu nakupovat nebo k lékaři. Život v cizí zemi není snadný. Mě poslední dobou trápí především osamělost. Můj už tak omezený sociální život je kvůli covidu ještě omezenější. Tři roky jsme se nedostali do Pákistánu za rodinou. Když vidím někoho, kdo dává najevo, že není rád, že tu jsme, chci jim říct, že tady žijeme, pracujeme, platíme daně, snažíme se být dobrými občany. Česká kultura nás v mnoha věcech inspiruje: o lásce ke knihám už jsem mluvila, další věc je všechna ta cyklistika, turistika a výlety do přírody. To v Pákistánu – především kvůli vedru – vůbec neznáme, a tak se snažíme děti vést k tomu, aby tento zdravý životní styl převzali. Ve škole se naučily plavat, Aminah ovládla kolečkové brusle a Zain ty lední, v létě jezdí obě děti na kole. Věřím, že jim to, že jsou odmala vystaveny působení různých kultur, pomůže mít pochopení pro všechny lidi a jejich rozdílnost. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.