Taky závidíte svým dětem, když jedou na tábor? Příště jeďte s nimi. Užijete si to možná ještě víc než v dětství

Středa, blíží se poledne, žlutá turistická značka z Roudné k rokokovému zámečku v Nových Hradech je prakticky liduprázdná. Liduprázdná, ovšem až na čtyři zhruba třináctičlenné skupinky tvořené lidmi od 3 do 50 let. Mají na sobě prapodivné, evidentně doma na koleni vyrobené bílo-červené hábity, na zádech batohy – a každá skupina s naprostým zaujetím cvrnká po kamenité a travnaté lesní cestě nahoru a dolů jednu mramorovou kuličku.

„Rózo, je řada na tobě!“ „Vendo, kde zase jsi, cvrnkáš!“ „Krucinál, zapadla mi mezi kameny, to jsem zvědavá, jak ji dostaneme ven!“ ozývají se vzrušené hlasy. Pod hábity se skrývá například bohemistka, porodní asistentka, průvodčí, úředník, studentka, matka na rodičovské dovolené – a taky já, novinářka. Spojil nás tábor pro rodiče s dětmi, kterého jsem se s dcerami letos zúčastnila už po čtvrté.

Tentokrát jsme se s ostatními zapojili do dobývání Tróje a následné strastiplné plavby Odysseovy družiny zpět na Ithaku. Zatančili jsme si řecké tance a změřily síly s nápadníky sličné Pénelopé v několika náročných disciplínách. Zdramatizovali jsme čtyři řecké báje, abychom potěšili boha Poseidóna, a pro mocnou čarodějnici Kirké jsme na ohni uvařili několik různých chodů a dezertů. Cvičili jsme jógu, běželi orientační běh, vyráběli barefoot sandály. Byl to znovu nabitý týden, ale ačkoliv si užívám každou minutu programu, není to to nejdůležitější.

Daleko podstatnější je, že tu na týden všichni intenzivně zažíváme pocit „tady a teď“, naprosté vytržení z běžné reality, čemuž napomáhá i to, že sem do skal prakticky nedosáhne signál mobilních operátorů. Ačkoliv jsme každý jiný a do řeči bychom se nejspíš nedali ani v dlouhé frontě na poště, dokážeme obrazně i doslova táhnout za jeden provaz, ponořit se do příběhu, hrát role, zatnout zuby, improvizovat – a během toho všeho máme čas i na to, abychom si vypili kávu a probrali školky, školy, kroužky, logopedie, rodinné krize i tipy na výhodné nákupy. Většinu osazenstva tvoří maminky s dětmi, ale jeli s námi i dva tatínci a tři kompletní rodiny.

Tak trochu zvláštní tábory pro vlastní děti začala před nějakými deseti lety pořádat parta zapálených kamarádů pod záštitou mateřského centra v České Třebové. Děti mezitím celkem odrostly a ty nejstarší už jsou dnes vedoucími. I já sleduju, jak všichni rok od roku rostou a osamostatňují se. Mojí mladší dceři byly v roce 2016 čerstvé dva roky a nepustila mě v podstatě ani do sprchy. Letos jí je pět a prakticky mě už potřebuje jen k tomu, abych ji učesala a připravila oblečení. O starší dceři ani nemluvím… Zjistila jsem, že byly chvíle, kdy jsem o svých dětech podstatnou část dne vůbec nevěděla, a přesto jsem se o ně ani trochu nebála. Proč?

Nikdy jsem neviděla na jednom místě tolik teenagerů, kteří se s naprostou samozřejmostí starají o ty nejmenší. Spadl čtyřletý do potoka, spálila si tříletá ruku o kamna, bolí už batole nožičky a cíl je někde v nedohlednu? Nevadí, vždy se vynoří někdo, kdo ho zvedne ze země, pofouká, pochová, odvede za mámou. Vidět třináctileté kluky, jak trpělivě hrají na honěnou s holčičkami, které jim nesahají ani do pasu, to mi vážně vhání slzy do očí. Věřím, že něhu a jemnost mají v sobě všichni kluci a muži, ale potřebují bezpečný prostor, aby ji mohli projevit. Jsem vděčná za to, že jsem se mohla stát součástí takového prostoru, a přála bych ho každému.

Samozřejmě, že se mi ráno nechce na rozcvičku, a jsou chvíle, kdy mám všeho dost. Cestou domů navíc únavou taktak udržím auto na silnici (ano, to jsou ty dlouhé večery u ohně nebo deskových her). Už druhý den po příjezdu se mi ale stýská po té atmosféře, pro jejíž popsání mi chybí slova.

Možná jste rádi, že prázdniny za pár dnů končí, a nechcete teď přemýšlet o tom, jak s dětmi prožijete ty příští. Nemám patent na to, jak by lidé měli trávit svoje volno, ale pokud ve svém okolí na nějaký tábor pro rodiče s dětmi natrefíte, možná má smysl vykročit z komfortní zóny a týden tomu dát. Možná na něj budete vzpomínat po zbytek roku jako já.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.