Tereza Puldová Stárková: Máme doma prvňačku aneb jak se Barunka bála neznáma a co bylo dál
Barunka, naše prvňačka, se mi v půlce prázdnin svěřila, že se bojí nástupu do školy. A to i přesto, že školu už trochu znala. Se starší sestrou, která tam už chodí, se účastnila různých slavností a ročníkových školních divadelních vystoupení a poslední prázdninovou neděli jsme měli brigádu rodičů i dětí nastávající první třídy. Upravovali jsme zahradu, na které si budou naše děti hrát v družině. Pleli jsme záhony, prořezali stromy, připravili ohniště, upravili pískoviště, ale taky jsme se při společné práci navzájem seznámili.
Ve waldorfské škole se rodiče hodně zapojují, podílíme se na výzdobě třídy, zajišťujeme pomůcky a pomáháme třídnímu učiteli, kdykoliv potřebuje. Svému dítěti nachystáme ve třídě jeho místo: podsedák na lavici, hrníček, kapsář, pytlík na pletení, polštářek na relaxaci. Připravujeme slavnosti, které se váží k různým svátkům a tradicím během roku.
I tak se ale naše Barunka bála neznáma. Nevěděla, co ji čeká, jaký bude pan učitel a kdo budou její noví spolužáci. Měli jsme tak možnost si o tom doma společně povídat, a celkově o našich nejistotách, když nastupujeme do nového prostředí. A taky o dobrodružstvích, která nás čekají za rohem a ani o nich ještě nevíme.
Teď máme již za sebou první slavnost (s večerní stezkou odvahy) a jednodenní výlet celé třídy společně s rodiči a můžu říct, že strach z neznáma nahradila radost. Barunka je ve škole a v kolektivu třídy spokojená. Tempo v první třídě je mírné a začíná nabírat rychlost postupně. Děti se učí v klidu naslouchat a budovat si představivost u vyprávění příběhů a pohádek. Ve vyučování se dává hodně prostoru ručním pracem, kvůli tvořivosti i kvůli motorice. Jsem ráda, že dcery chodí do školy, kde má vedle učení své místo i dětský svět her, fantazie a tvořivosti.
Barča je nejen spokojená, ale pořádně hrdá na nově nabytý status školáka. Doma se to projevilo třeba při sourozeneckém konfliktu, kdy naše Barunka s nebývalým důrazem velmi potichu výhrůžně slabikovala tříletému bratříčkovi : “NIKDY si nedovoluj na prvňáka, rozumíš?!!” A ty jiskry v očích, když ukazovala průvodčímu v příměstském vlaku svou vlastní lítačku. Už totiž nejezdí zadarmo jako “mimina do pěti let”. Konečně patří do světa velkých jako starší ségra.
Když přicházím do družiny, obvykle sedí s nějakou kamarádkou na stromě na školní zahradě a nechce slézt dolů. Tuhle se mi dokonce schovala za spolužáky, kteří asi dostali instrukce, protože hned hlásili, že Barča tam nikde není. To aby si s nimi mohla pohrát o něco dýl. Často slýchám: “Jdeš moc brzo.” Na své prvotní obavy myslím i zapomněla.
Taky máte doma prvňáčka?
Tereza Puldová vystudovala na Filozofické fakultě UK výchovu a vzdělávání dospělých, pracovala jako koordinátorka a konzultantka v různých občanských organizacích a nyní je se svými dětmi Aničkou, Bárou a Kryštofem na mateřské dovolené.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
