To, co se učí v české škole, je odtržené od reality. A málo se dbá na emoce a vztahy, říká americká učitelka

Kde všude jste vlastně učila?

Dlouho ve Spojených státech, na katolické škole v Atlantě ve státě Georgia. Potom jsem nějakou dobu cestovala a pak jsem na deset let zakotvila v mezinárodní škole v Abu Dhabi ve Spojených arabských emirátech. V USA i v Abu Dhabi jsem byla třídní učitelkou dětí na prvním stupni a učila jsem všechno – matematiku, zeměpis, přírodní vědy. Od roku 2015 žiju v Praze a učím angličtinu děti i dospělé a k tomu nepovinný předmět STEM, neboli Science, Technology, Engineering a Math (věda, technologie, inženýring a matematika).

Co říkáte na české školství?

Nejsem tu moc dlouho, nemůžu hodnotit české školství jako celek. Je ale pár věcí, kterých jsem si všimla a připadají mi trochu zvláštní. Třeba český zvyk, kdy mají děti na celém prvním stupni stejnou učitelku. Může to být super, pokud je to dobrá učitelka, ale pokud si dítě a učitel nesednou, může nastat problém. Někdy jsem sama chtěla zůstat s nějakou skupinkou i v dalším ročníku, protože jsem věděla, že mi budou chybět, ale podle mě je dobré dát dětem každý rok nového učitele, novou šanci nastavit si věci, třeba i jinou skupinu spolužáků. Tady mi přijde, že se to často vyvine až do takového kmenového vnímání – my jsme 5. A a vy jste 5.B, my patříme k sobě a vy jste cizí. Britský a americký model spíš preferuje střídání, prolínání a míchání studentů a učitelů, aby si děti zvykaly na různé lidi a různé situace.

Vidíte ještě nějaké další rozdíly?

Občas mi přijde, že se tu klade malý důraz na formování charakteru dětí a na jejich prožívání. Záleží hodně na třídním učiteli. I v českých školách jsou učitelé, kteří se o podobné vztahové věci u svých studentů snaží a z dětí je to potom cítit. Momentálně učím prvňáky, druháky, třeťáky a páťáky a vidím mnoho různých skupin dětí. Poznám, na které z nich má jejich učitel dobrý vliv a které mají učitele, jenž klade velký důraz na akademickou stránku vzdělávání a menší na tu charakterovou. V těchto skupinách vidíte, že děti hůř chápou, jak se mají k druhým lidem chovat, a mají problém s vyjadřováním svých pocitů.

Co jste ještě vypozorovala?

Učím i pár starších žáků a když mi ukazují, kolik si toho musí nacpat do hlavy, tak se mi zdá, že je to trochu odtržené od reality.  Myslím, že ve školách v jiných částech světa se klade větší důraz na projekty, řešení problémů a propojování školních předmětů a informací se skutečným životem. Pořád se přitom učíte matematiku nebo zeměpis, ale propojujete to s něčím, co vás obklopuje a v čem žijete.

Jedno z dětí mi ukazovalo, jak se musí učit na poznávačku rostlin v českých lesích. Byly jich snad stovky. Zdálo se mi to zbytečné. Kdybych já byla jeho učitelka, zadala bych žákům třeba projekt, kdy by současné květiny porovnávali s těmi, které už vyhynuly, nebo bychom zkoumali, jak se české lesy mění. Pořád bychom se učili o flóře a fauně, ale spojili bychom to s reálnými věcmi ze života, jako jsou změny klimatu, rozrůstání měst. To je přece mnohem zajímavější i důležitější než se učit zpaměti stovky rostlin.

Jak to bylo v Abu Dhabi?

Učila jsem tam na soukromé mezinárodní škole. Už s malými dětmi jsme se věnovali projektovému vyučování a zkoumání. Kladla jsem jim hodně otázek, stejně tak oni mně, a společně jsme na ně hledali odpověď. Tady často vidím lidi, kteří mají dobré znalosti a skvěle bodují v testech, ale jsou trochu ztracení, když mají přemýšlet mimo zavedené škatulky.

Přitom člověk by si myslel, že v muslimské zemi pro svobodné přemýšlení nebude tolik prostoru.

Naše škola byla soukromá a mezinárodní, takže velmi otevřená. Některé třídy vypadaly jako zasedání OSN. Muslimské děti měly dvakrát týdně navíc výuku náboženství, ale jinak chodily do školy s ostatními dětmi. Ani většina učitelů nebyli muslimové. Já osobně jsem si nezakrývala vlasy a nosila běžné oblečení. Naší škole se dařilo stát jednou nohou v moderním západním světě a jednou v tradičním muslimském. Tato kombinace je pro Emiráty celkem typická. Zajímají se o zvyky lidí ze západu, ale jsou pevně zakotvení ve své arabské kultuře a mají ji rádi.  Starší děti se ve škole učí o vědě a evoluci v hodinách náboženství zase slyší, že svět stvořil Bůh. A funguje to.

Probírali jste ve škole náboženské otázky?

Ano, děti zhruba tak od páté třídy už chtěly mluvit o tom, čemu věří oni a čemu ostatní. Když je učitel vnímavý, mluví s dětmi s respektem a neláme nic přes koleno, nenastane žádný problém. Když mi muslimské děti řekly, že nechtějí vybarvovat vánoční stromeček, protože je to pro ně příliš křesťanské, samozřejmě jsem je nenutila.

Kulturní a náboženský mix je obohacující, měli jsme díky tomu mnoho témat. V jedné skupině jsem měla muslimy, nemuslimy a taky hinduisty, kteří zase nejedí hovězí, a konkrétně tyto děti byly vegetariáni. Takže jsme si o tom všem mohli povídat: Ty nejíš vepřové, ty zas hovězí, tenhle maso vůbec nejí, ale všichni si teď můžeme spolu sednout a společně se najíst. Krásně to fungovalo a musím říct, že z těchto zážitků čerpám naději, že svět může být lepším místem. Že tolerance, pochopení a respekt jsou možné.

Jennifer Dickinson se narodila v americkém Miami. Vystudovala angličtinu, historii a pedagogiku na univerzitě v Atlantě. Dvacet let učila na katolické základní škole v Atlantě, v roce 2006 začala působit jako učitelka na The American International School of Abu Dhabi. Od roku 2015 žije a učí v Praze, a to jak na základní škole, tak i v různých kurzech pro děti i dospělé. 

Pokračování rozhovoru s americkou učitelkou čtěte za týden.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.