Trénink mozku, ale i schopnosti spolupracovat a zvládnout své emoce. Reportáž ze školy, kde se věnují nadaným dětem

Je páteční ráno a v učebně zvané „jazykovka“ se schází čtveřice páťáků - tři chlapci a jedna dívka. Aktivita na rozcvičení: záhadný případ. Detektiva zavolali k sebevraždě. V místnosti byl člověk, který měl rozepsaný dopis na rozloučenou, v ruce držel ještě tužku, pistole ležela na zemi. Detektiv konstatoval při prvním pohledu, že tady máme vraždu, nikoli sebevraždu. Proč?

„Zaměřte se na poslední pohyby,“ napovídá učitelka Markéta Kůtková. „Držel by pistoli a ne tužku,“ rozřeší to nakonec Vojta.

Přichází na řadu listy s logickými úlohami. Teď už pracuje každý sám. „Už mě brní mozek,“ stěžuje si po chvíli Patrik, ale brzy dodává: „Když už si myslím, že to mám, můžu na druhou stranu?“ I tu má velmi rychle. „Aha, takže Déčko je pro tebe málo,“ konstatuje učitelka. „Neboj, mám i těžší,“ slibuje.

Děti, které na speciální hodiny docházejí, buď už nastoupily do školy s tím, že byly v pedagogicko-psychologické poradně diagnostikované jako mimořádně nadané, nebo je vytipovaly jejich učitelky. „Není to vždy jen o tom, jak rychle mají hotovou práci. Některé děti jsou chytré, ale pomalé. Snadno by se dalo jejich nadání přehlédnout, ale já si třeba všimnu, že je brzdí přílišná pečlivost,“ popisuje Markéta Kůtková.

S každou ze skupinek nadaných – někdy se jim říká také „přemýšlivé“ - dětí se schází na jednu hodinu týdně. „Na víc teď bohužel naše škola nemá kapacitu, ale i ta hodina týdně jim nabízí něco, co nemají možnost prožít ve své třídě – potkat se s podobně přemýšlejícími dětmi,“ říká učitelka.

V takzvaných rozšiřujících hodinách se pracuje na rozvoji logického myšlení, ale také sociálních vazeb nebo schopnosti spolupracovat. „Využíváme pomůcky, moderní technologie, hry, stavebnice nebo pracujeme na kreativitě a píšeme třeba příběhy,“ popisuje učitelka. Rozšiřující výuka je pro všechny děti dobrovolná a podmínka je: doplnit si, co se mezitím dělalo ve třídě.

Dobře znát děti

Kdo by čekal, že v „jazykovce“ potká samé introvertní podivíny, mýlil by se. Aspoň tihle tedy nejsou. I během samostatné práce si prakticky neustále povídají a stíhají vtipkovat. „Mně to vyšlo na první pokus,“ říká Patrik. „To je proto, že máš brýle,“ reaguje Anežka. „S laserovým počitadlem,“ doplní Šimon.

I když pracuje každý sám, není znát žádná soutěživost. „Patrik je hodně ctižádostivý, ale on je tak nastavený vůči sobě. Potřebuje mít pocit, že to dotáhl do konce, ale nemá potřebu se vyvyšovat nad ostatní,“ komentuje později Markéta Kůtková.

Dobrá znalost každého dítěte je podle ní základem úspěšné práce s nimi. „Takové úkoly bych si nemohla dovolit u všech dětí, ale vím, že tyhle to zvládnou. Nejdou proti sobě, přitom jsou dva z áčka a dva z béčka. Měla jsem tady třídy, kdy jsem musela áčko a béčko odtrhnout, protože byli vůči sobě tak rivalsky nastavení, že nebylo dobré to jakkoli podporovat.“

Aby se nikdo nepovyšoval

Školy, které se nadaným dětem věnují, se zaměřují nejčastěji na rozšiřující výuku českého jazyka a matematiky. Na Mohylové je záběr mnohem širší. Nadané děti se často cítí osamělé uprostřed třídy plné spolužáků, nebo se pro svou odlišnost stávají terčem šikany. Proto se Markéta Kůtková věnuje skupinkám maximálně po čtyřech a krom rozvíjení nadání lpí také na rozvoji sociální inteligence, vzájemné spolupráce, schopnosti vyrovnat se s neúspěchem nebo práci s emocemi.

A protože za speciální pedagožkou dochází krom nadaných dětí z každé třídy také několik dětí s poruchami učení, nezbytná je i práce s celým kolektivem. „Aby se nikdo nad nikoho nepovyšoval a aby spolu všichni dokázali vyjít. Měli jsme tu extrémně inteligentního chlapce, který byl trochu zvláštní, ale neměli jsme s ním nejmenší problém. Pak odešel na gymnázium a po dvou letech z něj musel odejít, byl úplně nešťastný a nakonec mu diagnostikovali Aspergerův syndrom,“ dokládá Markéta Kůtková, jak důležitý je vliv prostředí.

Je to alchymie

Na další hodinu přicházejí dva čtvrťáci – Tamarka a Adámek, každý z jiné třídy. Adam má především matematické nadání, Tamara je podle paní učitelky všestranně nadaná. Pro tuhle dvojici si přichystala společnou práci. Zapne na plátně server matika.in a pustí hru Mapa pro 5. ročník, v níž se hráči pohybují po městě a plní různé matematické úkoly. Cílem hry je obsadit co největší část města. Adam a Tamara se střídají v tom, kdo stojí před plátnem a počítá a kdo zapisuje výsledky do počítače.

„Pro Adama je to velká škola sociálních dovedností. Tamarka je sociálně velmi zdatná, ale je citlivá a introvertní, takže to ve třídě také nemá lehké. Je vyspělejší, napřed, a ne všechny děti jí v tom stačí. Proto se jí snažím dávat mezi otevřenější a vstřícnější děti, takže i když chodí do béčka, ke mně chodí na skupinku s dětmi z áčka,“ vysvětluje učitelka.

Je to alchymie…

„Můžou mít dvě písmena stejnou hodnotu? “ ptá se Adam. „Je tam tak napsané pravidlo?“ odpovídá šalamounsky paní učitelka v duchu Hejného matematiky, kdy učitel nesděluje žádné pravdy, ale nechává žáky, aby na ně přišli sami.

Čtvrťáci postupují ve hře bez problémů. Dobře, je pro pátý ročník a oni jsou čtvrťáci, ale jinak se zdánlivě žádné zázraky nedějí. Jenže když mají vynásobit 357x262, mají to spočtené dřív, než se autorka tohoto článku vůbec nadechne.

Kdyby i úkoly pro pátou třídu byly příliš lehké, šli byste na šestou, ptám se? Má smysl přeskakovat o tolik dopředu? „Má smysl to vyzkoušet a mluvit s nimi otevřeně - když to nepůjde, vrátíme se o krok zpátky. Jelikož si nekonkurují, nemusí si před sebou hrát na to, že to jeden zvládne líp. Je to o velké znalosti dětí a toho, jak se projevují. Proto chodím do tříd, komunikuju s učiteli a zajímám se o to, jak děti fungují i tam.“

Koneckonců – i v běžné výuce se na rozvoj nadaných pamatuje. „Každý žák má svůj sáček nebo boxík, kam si může schovat knížky nebo nějakou další práci, která ho baví, a pokud dokončí zadání od učitele v hodině dřív, může pracovat na něčem, co si sám vybere, nebo co mu doporučí učitel. Co je ale důležité – i k úkolům navíc je třeba dávat dětem zpětnou vazbu. Bez komentáře učitele a bez jeho uznání je nebude bavit donekonečna něco plnit.“ Škola také pořádá nejrůznější jazykové nebo logické soutěže, účastní se Matematického klokana nebo akce Staň se spisovatelem.

Neukvapovat se

Zdá se, že Adamovou největší překážkou je zbrklost. Úloha: Když mi bylo 6 let, mému otci bylo 28 let. Dnes je mému otci třikrát více než mě. Kolik je mi let? Adam bez velkého přemýšlení napíše 22. „Pro jistotu si své řešení zkontroluj ještě jednou,“ objeví se na displeji. „Je dobré se neukvapovat,“ doporučuje i paní učitelka.

Počítač není spokojen ani ve chvíli, kdy má dvojice čtvrťáků spočítat průměrnou výšku sedmi trpaslíků. „Tak jsme to asi špatně sečetli,“ říká Adam, ale jede dál. Tamaře to nedá a chce se dobrat správného výsledku.

Zvoní na přestávku, ale Tamara s Adamem mačkají další a další tlačítka s úkoly. „Já vím, že vás to baví, ale já už vás musím poslat na přestávku. Ve vašich třídách by vás sháněli.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.