Třídní schůzky: Dříve se rodiče mačkali v lavicích a dostávali zprávu o dítěti před ostatními. A dnes?

Na konci čtvrtletí rodiče opět zamířili do škol, aby zjistili, jak se jejich dětem dařilo. Vedle tradičního pojetí třídních schůzek, kdy se všichni rodiče sejdou s učitelem ve třídě, získávají oblibu individuální konzultace za přítomnosti samotných žáků, takzvané tripartitní schůzky učitele, rodiče a dítěte, o které tu kráčí. Jsou náročné pro všechny zúčastněné, ale mají i dost výhod. Učitelé si tento model i přes časovou náročnost dost pochvalují, rodiče ale mohou být zprvu rozpačití. A děti také.

Co zneklidňuje rodiče

Pro některé rodiče je težké mluvit s učitelem o dítěti za jeho přítomnosti. A výsledný pocit pak je, že se nedozvěděli, co chtěli. “Pořád vlastně nevím, jak na tom moje dítě je,” popisovala svůj dojem maminka prvňačky, která odcházela ze své první podobné schůzky. Nejistota může pak být umocněna na školách, kde místo známek používají slovní hodnocení.

Rodič, který vyrostl ve škole, kde se hodnocení odehrávalo na škále jedna až pět a tím bylo vše vyřízeno, se najednou musí naučit orientovat ve více artikulovaných informacích. A přijmout princip, že hodnocení dítěte se nevede srovnáváním se spolužáky. Jde o jeho individuální pokrok. Pozornost se zaměřuje na silné stránky a slabiny konkrétního dítěte. Tento formát dává mimo jiné prostor pro pochvalu u všech dětí, i těch nejslabších, a naopak umožňuje klást výzvy i před ty nejšikovnější.

Mluví dítě

“Jak na tom dítě je”, se rodič na tripartitní schůzce dozvídá od samotného dítěte. Je na něm, aby rodičům prezentovalo a zhodnotilo svou práci. Učitel pak jeho sebehodnocení reflektuje, proto je přítomný. Často jdou děti na schůzky s vlastním portfoliem nebo vyplněným sebehodnotícím formulářem, které slouží jako podklad pro setkání. Ideálně by výsledkem schůzky měly být konkrétní splnitelné kroky vedoucí k dalšímu rozvoji žáka.

Pro děti je to výzva a zkušenost, kterou jistě v životě uplatní. I když zdaleka ne každému z nich je příjemné, když se pozornost upírá čistě na něj a má mluvit o své práci a pocitech, o věcech, které se nedaří, nebo se naopak třeba pochválit.

Některé děti jsou rády, že se o nich nemluví bez nich, jiné by si přály, aby u toho být nemusely. Ale výhoda schůzek rodič-žák-učitel je právě v tom, že redukuje informační šumy, které mohou vést k dohadům. Pokud dojde k rozporům, lze je okamžitě vysvětlit, na problémy lze hledat řešení, nedochází k osočování, pomluvám a podobně. Rodič nemusí volit, zda věřit líčení svého dítěte, nebo učitele.

Další výhoda je vzdělávací

Děti za sebe a svůj prospěch přebírají zodpovědnost a společně učiněné dohody pak snáze plní. Nemusí se bát, co se rodič ve škole dozví a co na něj s učitelem vymyslí. Důležité ale je, aby se všichni zúčastnění dobře připravili a společně strávený čas nepromarnili.

Zkušenost ze zahraničí říká, že tam, kde tripartitní schůzky zavedli, to výrazně zvedlo ochotu rodičů se třídních schůzek účastnit, a do školy začali přicházet i rodiče slabších žáků, kteří se jinak konzultacím spíše vyhýbají.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.