Školní psycholog: nejsem bubák, děti se mi chodí svěřovat, ale i pochlubit

V čem spočívá role školního psychologa?

Jsem tady hlavně pro děti. Těší mě být s nimi v kontaktu, podporovat je, rozvíjet, poradit jim. Velmi často jsem v roli posluchače. Některé děti se potřebují vypovídat, svěřit se někomu dospělému, když je něco trápí. Pokud o to stojí, pomáhám jim jako mediátor. Kontaktuji pak například rodiče a domluvíme si společnou schůzku. Když řeším spory, ptám se proč a co pomůže, aby se to neopakovalo. Říká se, že pravda je jen jedna, jenže úhlů pohledu je naopak mnoho.

S čím dětem nejčastěji pomáháte?

Děti za mnou mohou přijít s čímkoliv, ať už to jsou problémy ve škole, s učiteli, spolužáky nebo doma. A nemusí to být jen nepříjemnosti. Vždy jim říkám, že se u mě mohou zastavit i pro radu nebo pochvalu. Například jedna sedmačka za mnou přišla se zajímavým nápadem, ale nevěděla, jak ho realizovat, tak jí s tím teď pomáhám. Nebo u mě nedávno zaklepal jeden chlapec, usmíval se od ucha k uchu, že má jedničku z matiky. To potěší.

Děti se vám chodí svěřovat, jak ale získáváte jejich důvěru?

Jsem rád v terénu mezi dětmi. Na začátku školního roku chodím do tříd a připomenu se, aby všichni věděli, že mě mohou kontaktovat. Mají můj mail, vědí, kde mě najdou. Také mi mohou hodit vzkaz do schránky důvěry. Klíč mám jen já, to oni vědí. Děti si pak sám vyhledám. Do tříd chodím i v průběhu roku. Loni jsem si dal za cíl udělat sociometrii v každé třídě. Máme jich tu čtyřicet, takže jsem na sebe pyšný, že jsem to zvládl.

Co si pod tím máme představit?

Sociometrie je dotazníková metoda, která je součástí každé skupinové diagnostiky. Díky ní získám data, na jejichž základě pak mohu dál se třídou pracovat. Konkrétně slouží k mapování vzájemných vztahů ve třídě a získání komplexních informací nezbytných pro prevenci a řešení šikany. Po vyhodnocení dotazníků seznámím děti s výsledky, stejně tak třídního učitele. Pak se s danou třídou domluvím, na čem by chtěli zapracovat.

Dokážete tedy vysledovat i šikanu?

Odhalit šikanu je většinou velmi těžké, proto spolupracuji s dalšími odborníky ze školy i mimo ni. Děti vědí, že všechno, s čím se mi svěří, je důvěrná informace a že mohou být upřímné.

Jaký vztah máte s učiteli, obracejí se na vás také?

Učitelé ke mě přicházejí často. Většinou potřebují poradit s chováním některých žáků ve třídě, se vztahy mezi dětmi nebo jejich vztahy se žáky. Stalo se už také, že jsem pomáhal dvěma učitelům nastavit si hranice a pravidla spolupráce.

Mohou se k vám přijít poradit i rodiče?

Určitě. Jsem rád, i když mě osloví rodiče s tím, že pozorují změnu chování u svého dítěte. Naše škola je velká a já nemám kapacitu, abych znal všechny děti.

Měl byste radu pro rodiče, jak předcházet nepříjemnostem s dětmi?

Mluvte s nimi. Mnoho nepříjemností způsobují šumy v komunikaci. Je důležité jim vysvětlovat různé situace a to, co se kolem nich právě děje. U rodičů taky často chybí důslednost. Děti potřebují jistotu, aby dobře fungovaly.

Je něco, co vám komplikuje práci?

Stále nabývající papírování, které mě odvádí od práce s dětmi. Jsme velká škola, která by spíš potřebovala ještě dalšího psychologa.

A co vám naopak dělá radost?

Pozitivní reakce dětí a jejich důvěra. Pro šesťáky pořádá škola takzvaný adapťák, během kterého strávím s každou třídou celý den. Letos v říjnu mě také potěšilo závěrečné hodnocení jednoho chlapce, který řekl: “Teď už vím, že pan psycholog není bubák a mohu za ním přijít.”

Kostadin Petrov Panushev vystudoval slovanskou filologii, pedagogiku a psychologii a absolvoval mnoho kurzů zaměřených zejména na práci s dětmi. Od roku 2011 pracuje ve školství, poslední dva roky působí na ZŠ a MŠ ANGEL v Praze Modřanech jako školní psycholog.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.