Třikrát přečíst složitý text dyslektikům nijak nepomůže, říká učitelka a speciální pedagožka

Vy jste spoluautorka knihy, která slibuje zbořit mýty o dyslexii. Jaké například?

Jedním z mýtů, se kterým se setkávám jak ve škole, tak u rodičů je, že děti s dyslexií jsou hloupé, že mají snížený intelekt. Z toho potom vznikají postoje typu „no jo, vaše dítě se stejně nenaučí číst, nikdy mu to nepůjde“. To ale není pravda. Dyslexie nesouvisí s intelektem, její příčina je neurobiologického původu. Ač to u některých dětí v první třídě vypadá, že jejich cesta ke zvládnutí čtení bude velmi namáhavá a zdlouhavá, existují metody, které jim umožní postupovat efektivně vpřed. Velmi škodlivé však může být striktní vymezení či představy, kde má být dítě ve čtení v pololetí a na konci školního roku. Každé dítě má ve čtení své vlastní tempo a rozvíjí se individuálně, a to je zapotřebí mít na paměti.

Jak by podle vás měli učitelé postupovat?

Jako speciální pedagog neustále hledám cesty, jak konkrétnímu dítěti se čtením pomoci, jaké zvolit metody a aktivity. Myslím si, že by to měla být výzva každého pedagoga. Je zapotřebí věnovat se sluchovému rozlišování, diferenciaci, pracovní paměti a analyticko-syntetickým činnostem. K tomu přiřadit hry k rozvoji prostorové orientace, spolupráce hemisfér a zrakové percepce a paměti. Pokud pedagog dokáže dílčí funkce podpořit a rozvíjet, dítě si hlásky a písmena snáze zafixuje a poskládá je do slov. Cesta je vždy, jen mi někdy přijde, že není energie a ochota výuku individualizovat.

Myslíte ze strany učitelů? 

Ano. Bohužel se mnohdy ve škole tlačí na výkon a na to, aby dítě dokázalo držet tempo s ostatními. Takový přístup znemožňuje individualizaci a mapování pokroků dítěte. Rodiče za mnou často chodí s tím, že ve škole není ochota dětem například upravit pracovní materiály, vyjít nějakým způsobem vstříc v tom, co si dítě potřebuje procvičit. Někteří učitelé neumí efektivně spolupracovat s rodiči a provést je touto problematikou. Spíše to sklouzává k tomu, že dítě dostane za úkol třikrát přečíst tu samou stránku ze slabikáře. A to vnímám jako další z mýtů, které kolem dyslexie panují. Když dítě přečte ten samý text několikrát za sebou, bude lepší čtenář. To však jako vhodný nástroj nevidím. 

Takže nedoporučujete, aby dítě, kterému dělá čtení potíže, doma každý den trénovalo? 

Procvičování doma doporučuji, ale ne výše popsaným způsobem. Pokud má dítě problém přečíst jednoduché věty, tak mu nepomůžu tím, že ho nad těmito větami budu trápit častěji a déle. V tu chvíli udělám v obtížnosti textu krok zpět a vyberu pro čtení jednodušší slova a slovní spojení. Zvolím například slova s otevřenými slabikami, u kterých cítí větší jistotu. Když je bude mít zafixovaná, postupně navýším obtížnost, přidám sloveso a mám jednoduchou větu, kterou dítě přečte, aniž by se muselo stresovat. To však neplatí o situaci, kdy musí třikrát číst něco, co je pro něj těžké. Ve stresu jeho mozek nemůže optimálně fungovat.

Pokud mu ale čtení nejde, nebude ho stresovat už jen samotné čtení, bez ohledu na obtížnost? 

Záleží na tom, jakou podporu má dítě od učitele, rodičů a jakým způsobem procvičuje dílčí oblasti. Čtení se nemusí odehrávat u stolu a pod tlakem. Můžeme například kartičky se slovy položit na zem a skákat po nich. Na jakou kartičku skočím, tu přečtu. S pozitivní náladou probíhá přijímání informací a učení jako takové úplně jinou formou. Dítě netradiční a poutavé podněty snáze přijímá a mozek je nastavený na to, že se učí. Čímž se možná dostáváme k třetímu velkému mýtu. Hodně lidí si myslí, že dítěti pomůže jakési memorování předtištěných slov uspořádaných do řádků a sloupečků. Tyto materiály jsou velmi rozšířené a problém je v tom, že jsou často psané malým písmem a na stránce je velký počet slov. Když jsem se věnovala neurofeedbacku, kde jsem sledovala reakce mozku na různé podněty, tak jsem dětem zkusila takový materiál dát a okamžitě se u většiny objevilo napětí a stres. Dá se říci, že takové materiály dětem spíše ubližují. 

Jak by měly vypadat materiály, které pomáhají? 

Měly by dětem umožnit na cestě za čtením opravdu zažít úspěch, mít z něj radost. Tím pádem bude jejich mozek snáze přijímat informace a děti se budou rychleji rozvíjet v kompetencích ke čtení. Materiály by měly mít texty s dostatečně velkými písmeny, s vhodným fontem písma, členěním do krátkých odstavců, širším řádkováním a obsahově by měly být přiměřené věku. Za vhodné považuji různé kartičky doplněné obrázky, po kterých skáčete figurkami nebo je losujete z pytlíčku a lze s nimi hrát rozličné hry. Přičemž by to neměly být hry na hodinu, ale krátké pětiminutovky, cílené přímo na to, co dítě potřebuje procvičit. 

Vy učíte první a druhou třídu. Právě v tomto věku dítěte si řada rodičů říká, že jejich potomek čte tak nějak pomalu. Nemusí se ani jednat o dyslexii, ale mají zpětnou vazbu, že ostatní jsou rychlejší. Jak poznáme, kdy zasáhnout? 

Problém vidím v tom, že rodiče často svoje děti srovnávají s vrstevníky a udělají si vlastní představu, jak by jejich dítě mělo umět číst. Tento pohled se však může výrazně odlišovat od pohledu pedagoga. Doporučuji tedy sejít přímo s pedagogem, který dítě učí a zeptat se na to, co mi koluje hlavou a zmínit i případné obavy. V pedagogické rovině je náhled jiný. Jako pedagog sleduji pokrok každého jednotlivého dítěte v horizontu času a vyhodnocuji, kde se nachází vzhledem k cíli. V tomto je velmi vstřícné pojetí hodnocení výstupů v trojročí, kdy mapuji proces čtení v horizontu tří let. Každý prvňáček přichází do školy s jinými danostmi a když budu děti srovnávat, úplně opomíjím, jak velký pokrok dítě udělalo. Myslím si, že pedagog by měl být tím, kdo dává podněty rodičům, když má dítě v některých předmětech, oblastech velmi malé pokroky nebo naopak vyniká. Měl by iniciovat a navrhnout další kroky. 

Ono ale logicky asi nemůže stíhat zbytek třídy. Jak postupujete v praxi? 

Sleduji, jaké dítě dělá pokroky a připravuji mu co nejlepší podmínky pro učení, pomůcky a materiály. Obvykle se domluvím s rodiči na schůzce a doporučím na čem můžeme společně spolupracovat, abychom dítěti pomohli postupnými krůčky vpřed. Půjčím jim například slabikové kartičky a ukáži pět aktivit, jak s nimi doma procvičovat. Ukáži jim, jak při cestě do školy nebo na vycházce mohou procvičovat sluchovou paměť, pozornost, pracovní paměť. To jsou některé z kroků, které dělám směrem k rodině. Jinak si pečlivě připravuji výuku, aby z činností a aktivit těžilo každé dítě. Dávám dětem cílenou, konstruktivní zpětnou vazbu a vyhledávám chvíle, kdy se jim daří. Všímám si maličkostí a komentuji je. Děti potřebují ocenění, když do čtení, které vnímají jako slabinu, vložily svoji houževnatost a odhodlání. Měly by zažít úspěch na základě toho, co se jim již podařilo a co zvládly. Nemohu zmiňovat neustále jejich pomalé tempo, ale nabízím jim podněty k tomu, jak čtení zautomatizovat a zrychlit. Nabízím jim prostředky, jak dojít dále, jsou to například hry s rytmem, dechem, postřehováním slov, hledáním znamének na konci věty. 

Poznám už takto brzy, jestli by mohlo mé dítě být dyslektik?

Ano, zkušený pedagog už dokáže v druhém pololetí první třídy vypozorovat, zda jsou oslabené dílčí funkce a zda je tam možná predispozice. Dítě například nedokáže správně vytleskat slovo na slabiky, rozložit ho na hlásky a správně zapsat. Ve čtení výrazně slabikuje jednoduchá dvojslabičná slova nebo je čte tzv. po písmenkách, zaměňuje podobná písmena, nerozumí přečtenému textu apod. Naplno se výraznější problémy objeví až ve druhé nebo třetí třídě, kdy se dává doporučení k návštěvě poradny a dělá se oficiální diagnostika. Rodiče prvňáčků by neměli žít se strachem, že jejich dítě může být dyslektik, ale měli by si s dětmi užívat večerní čtení v postýlce a otevřeně komunikovat s pedagogem. 

Vy máte ve třídě dítě s dyslexií?

Ve třídě intenzivně spolupracuji se dvěma rodinami, u jejichž dětí se pravděpodobně jedná o dyslexii a dysgrafii. Týká se to jednoho dítěte v prvním a v druhém ročníku. Vzhledem k tomu, že mám v oblasti specifických poruch dlouhodobé zkušenosti nepotřebuji diagnózu od poradenského zařízení jako svoji podporu, ale rovnou s nimi individuálně pracuji, zařazuji více aktivit pro podporu oblastí, které potřebují. 

Ne vždy se doma asi najde čas a chuť na časté procvičování. Jakou máte zkušenost s rodiči? Spolupracují?

My jsme malá soukromá malotřídní škola, která má spolupracující rodiny. Jsme všichni na jedné lodi. Jak škola, tak rodiče mají zájem na tom, aby byla cesta vzděláváním pro dítě vstřícná a přívětivá. U nás to nevypadá tak, že když dítě potřebuje podporu ve čtení, dostanou rodiče domů haldy materiálů, které musejí s dětmi vypracovat. Není správné, aby rodiče s dětmi trávili učením celé odpoledne nebo večer. Když je potřeba průběžně procvičovat, vytvořím plán podpory a námětovník konkrétních aktivit, které probereme na soukromé konzultaci. Rodiče se také mohou přijít kdykoliv podívat do výuky, aby se inspirovali. 

Dáte mi příklad konkrétních doporučení?

Ráda. Vždy přemýšlím nad životem dané rodiny a podle toho pro ně aktivity vymýšlím. Nechci, aby místo vycházky do lesa seděli doma a učili se. Mohou ale na té procházce najít předmět a vyťukávat klacíkem o klacík hlásky daného slova. Když jdou večeřet, mohou dětem říci a vytleskat po slabikách svoji prosbu - Pro-sím, do-nes mi ta-líř. A dítě to po nich stejným způsobem zopakuje a vytvoří odpověď. Nebo si mohou z pokoje do kuchyně posílat tajné vzkazy formou tří různých zvuků, které zopakuje ten, kdo je v druhé místnosti. Po cestě ze školy mohou děti číst názvy obchodů, reklamní sdělení.  Svět kolem nás je tak pestrý a nabízí nám spoustu možností k procvičování, jen je zapotřebí je vidět a využívat. Vždyť děti potřebují odpočinek, regeneraci a tímto způsobem jim ji můžeme dopřát. Navíc… pokud dítěti ve škole něco nejde, je často samo o sobě frustrované a pokud mu ještě nabalíme domů úkoly, aby to dohnaly, může na učení velmi rychle zanevřít. Jenže my se přece učíme celý život, i my dospělí, a když komukoliv sebereme vnitřní motivaci a nadšení věci dále zkoumat a rozkrývat, je to špatně. 

Milada Smutná vyučuje první a druhou třídu na soukromé základní škole Liška v Brně, která je založena na principech lesní pedagogiky, respektujícího přístupu a zážitkového učení. Vede také soukromou poradenskou praxi a lektoruje v oblasti výchovy a vzdělávání. Jedním z jejích hlavních témat je dyslexie a problémy se čtením. Je autorkou knihy Dyslektický mozek a u MŠMT akreditovala na 34 vzdělávacích programů pro pedagogy.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected].

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.