Učitelé by teď neměli přistupovat k dětem, jako by byly po prázdninách, míní terapeutky. Nejsou odpočinuté a budou potřebovat nejdřív nasytit vztahy

Jak se budou děti cítit, až se teď po dvou a půl měsících dostanou do školy?

Pro některé to může být vítaná změna, na kterou se moc těší, pro jiné zátěž, že se budou muset znovu odpoutat od rodičů a domova, kde je jim dobře. Podle psychologů trvá adaptace na změnu 6-8 týdnů. Je tedy pravděpodobné, že si většina dětí už přivykla na domácí režim. Zvykly si na jiný řád a fungování dne. Teď se kontext zase změní a děti si budou muset zvykat na školu. Je to zkrátka hodně změn a je nutné počítat s tím, že nenaskočí do školního režimu, jako by se nic nestalo. Dokonce si myslím, že adaptace bude probíhat ještě pomaleji než po letních prázdninách, protože děti mají za sebou poměrně dlouhou izolaci od kamarádů, vrstevníků a často i prarodičů. Setkání s kamarády a spolužáky spustí celou řadu emocí – mnohdy radostných, ale mohou se objevit i obavy a nejistoty, co se stalo se vztahy během té pauzy. Mají mě kamarádi pořád rádi, nepropásl jsem něco, nescházeli se beze mě? Nebylo by dobré, kdyby učitelé přistupovali k dětem, jako by byly po prázdninách. Za poslední dva měsíce si neodpočinuly, distanční výuka byla pro mnohé velmi náročná. Ze všech těchto důvodů mohou po návratu do školy působit velmi dynamicky, emotivně a „jakoby z jiného světa“. A je to v pořádku, je to způsob vyrovnávání se se zátěží, kterou jim koronavirová opatření způsobila.

Budou schopné se učit?

Zvlášť u menších dětí bude významný především znovunabytý sociální kontakt a budou se potřebovat v prostoru školy znovu „usadit“. Toto bude ještě intenzivněji platit pro prvňáčky, kteří zažívají celý školní rok poprvé. U starších dětí už se dá počítat s tím, že během dvou týdnů by mohly pomalu začít učivo vnímat. Nedá se však paušálně předpokládat, že udrží pozornost celé dopoledne a už vůbec ne celý den. Je pravděpodobné, že do tohoto stavu se děti nedostanou ani do konce června. Lépe na tom budou středoškoláci, zvláště vyšších ročníků, kteří jsou již téměř dospělí. Ti už samostudium zvládli s menšími potížemi a také už umí zacházet s internetem a shánět si informace, takže se dá předpokládat, že i nastalé situaci více rozuměli. Menší děti mohou být hodně zatížené i tím, že se nevyznají ve všech těch informacích o koronaviru a míře nebezpečí.

Jak by k nim učitelé měli přistupovat?

Je důležité dát dětem prostor pro znovunavázání vztahů a interakci s vrstevníky. Doporučujeme využívat dynamických her – ideálně venku – a dát dětem prostor, aby si setkání řídily co nejvíce samy. Je důležité je nepřesytit podněty, tedy přílišnou organizovaností her a setkání. A teprve postupně znovu procházet třídní pravidla a nastavovat výuku.

Jaké jsou varovné signály, že některé dítě není v pohodě a potřebuje víc pozornosti?

Je důležité si všímat projevů a interakcí v kolektivu. A porovnávat je se zažitým chováním – pokud se od něj dítě výrazně odchyluje, ať již na stranu extrémní tichosti, vzornosti, vylučování se ze společnosti nebo naopak extrémních výbuchů vzteku, nesnášenlivosti. Pak se dá předpokládat, že uvnitř dítěte se odehrává něco, s čím si neví rady. Často je to nevědomé a dítě neumí pojmenovat, co se děje (tedy na otázku Proč to děláš? Jak tě to napadlo? odpovídá, že neví, a není to drzost, ono opravdu NEVÍ).

Co s tím?

V takové chvíli může učitel dítěti připomenout, kde může sdílet své pocity a hledat odpovědi. Je to jak ve škole - u psychologa nebo metodika prevence – tak mimo školu – u rodičů, případně na Lince bezpečí. Důležité je pomoci dítěti pochopit, že to, co prožívá a cítí, je v pořádku. A že nemusí všechno zvládnout samo. A říci si o pomoc je v pořádku, proto tady pomoc je.

A nemůže přinést problémy také to, že v mnoha školách nebude s dětmi jejich třídní učitel, který je zná?

Zřejmě to bude přinášet rozporuplné pocity – děti zažijí radost z většího kontaktu s vrstevníky a také nějakého srozumitelného řádu. Ale mohou zažívat i smutek a zklamání, že některé kamarády neuvidí až do září. O to více budou potřebovat čas a prostor na adaptaci s jinou skupinou a také možnost nějakého kontaktu s kamarády, kteří jsou doma. Budou potřebovat nové zážitky, ale také prostor pro ventilaci a sdílení toho, co zažily doma. Bylo by dobré, aby byl ve škole a školce prostor i pro sdílení zklamání a smutku. Je dobré dávat pravidelný prostor (ideálně na začátku a na konci dne) pro povídání o tom, jak se mají, jak se měly, na co se těší, co by potřebovaly. Nehodnotit jejich názory, není je třeba ani nijak významně komentovat, jen jim dát prostor a akceptovat je.

Co budou potřebovat děti, které přecházejí od září na jinou školu, nebo předškoláci, kteří končí ve školce?

Je velmi důležité, aby měly šanci se rozloučit. Bylo by fajn, aby i v této situaci mohly proběhnout rituály, které jsou s přechodem do nových vzdělávacích stupňů spojené. Jsou důležitou součástí naší kultury, pomáhají vyrovnat se s něčím nečekaným a také zmírňují obavy, které jsou s novými výzvami spojené. Pokud by se rituály nemohly uskutečnit ve škole nebo ve školce, stojí za to je zatím udělat na dálku a fyzicky klidně až koncem léta, nebo i v září. Určitě by se na to nemělo zapomenout. Školy a školky by se v této věci mohly propojit s rodiči a plánovat tyto akce společně, i kdyby to mělo být neformálně - pro děti to bude potvrzení, že svět má stále svůj řád a je bezpečným místem. Nerozloučení je neuzavření nějaké etapy života a nese sebou spoustu emocí a tedy i rizik. V dětech to může vyvolat pocity osamocení, nejistoty, smutku, ale i vzteku, protože děti budou mít pocit, že za to nemohou a není to fér.

Co děti, které se z nějakého důvodu už do školy nebo školky nevrátí?

Je důležité, aby rodiče s dětmi o všem mluvili na rovinu. Pokud tedy vědí, že dítě již letos do školy nebo školky nepůjde, je třeba, aby o tom vědělo, a vymýšlet s ním, co by potřebovalo, aby situaci zvládlo lépe. Ptát se ho, co mu nejvíce chybí, na co se těší. Třeba může napsat vzkaz kamarádům nebo učiteli. Může vyrobit lodičky z kůry a posílat je - jako Robinson svou lahev - kamarádům. Rodiče by měli s dětmi být, i když jsou moc veselé, nebo smutné anebo taky naštvané. Měli by mluvit i o sobě a o svých pocitech. To ale platí i pro děti, které do školy nebo školky půjdou. I u těch by bylo dobré, kdyby se jich rodiče ptali, jak se tam cítí, a snažili se je podpořit v tom, aby si dokázaly říct, co potřebují. Například aby učiteli řekly, že potřebují prostor pro sdílení, pro povídání s kamarády a spolužáky. Dále rodiče mohou vyvinout iniciativu a zajímat se, jak bude škola nebo školka s dětmi pracovat a nakolik se bude věnovat dětským emocím a náladám.

Učitelé ale zároveň budou potřebovat nasbírat chybějící známky, aby mohli v polovině června uzavřít klasifikaci. Měla byste pro ně nějaké doporučení, jak to udělat s ohledem na to, že děti budou – jak jste říkala – „jakoby z jiného světa“?

V první chvíli je dobré se zastavit, nadechnout se a uvědomit si, že to, co jsme propásli, nelze nahradit. Není fér chtít po dětech, aby všechno dohnaly, jako by k žádné pauze nedošlo. Když už se nějaké známky musí dát, je důležité zamyslet se - co je mým cílem a proč je dávám? Všichni rodiče, děti i učitelé by si měli uvědomit, že letos nelze objektivně hodnotit. K předávání a vstřebávání vědomostí neměli ideální podmínky ani učitelé, ani děti. Děti se učily často v prostředí, které není ideální, někdo se třeba nemohl učit vůbec. Rodiče, ať by se snažili sebevíc, měli spoustu svých povinností a mnohdy si třeba ani nevěděli rady, jak učivo dětem předat. Navrhujeme, že by cílem známek na konci tohoto školního roku mohlo být ocenění snahy, motivace do budoucna a zpráva ve smyslu: na podzim to společně doženeme.

Mgr. Sylvie Stretti je ředitelkou a Mgr. Tereza Berková terapeutkou v poradně Vigvam, poskytující podporu rodinám, ve kterých někdo zemřel. Jsou spoluautorkami materiálu Až se sejdeme ve škole - krizového plánu pro mateřské, základní a střední školy k návratu dětí do škol po izolaci, spojené s pandemií onemocnění Covid - 19. Obě zároveň působí jako poradkyně v mateřské škole a jeslích Bambíno a spolupracují se základní školou Square v Praze.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.