Učitelka z České Třebové: Co jsme řešili, když jsme zakládali lesní školku, a hlavně, proč jsme to dělali

Proč jste se vůbec rozhodli založit lesní školku?

Hledali jsme pro naše děti něco jiného. Chtěli jsme místo, kde budou moci svobodně vyrůstat a být dětmi. A zjistili jsme, že když tady takovou školku nezaložíme my sami, tak tu nejspíš nebude. Sešli jsme se tři, můj manžel, já a náš známý.  První schůzku jsme měli v září, v listopadu jsme založili spolek a získali IČO. Výzvou bylo hledání ideálního prostoru pro školku a průvodkyň. Vše se podařilo na výbornou a v dubnu už jsme přivítali první děti. Přípravy nám zabraly půl roku intenzivní práce.

A jaký byl ten půlrok?

Bylo to složité, hlavně co se týče legislativy. Začínali jsme vlastně na zelené louce, navštěvovali nejrůznější semináře, získávali rady z okolních lesních školek, které tady na východě Čech jsou. Obrovskou pomocí nám byla Asociace lesních mateřských škol, jejíž jsme se stali členem. Tam jsou lidé, kteří kdykoliv poradí, to byla do začátku největší pomoc.

Co všechno je potřeba mít na rozjezd?

Nejdůležitější je chuť to dělat a odhodlání to nevzdat. Musejí se sejít lidé, kteří tomu opravdu věří, protože začátky byly krušné.

Z materiálních věcí je krom zázemí pro děti a pro personál, zajištěných hygienických podmínek a dovozu jídla, velkým oříškem především administrativa. Celou zimu jsem seděla nad papíry, od rána do večera něco vyplňovala a sepisovala. Nakonec stojíme mimo ministerstvo školství, nejsme zapsáni v rejstříku mateřských školek. Řídíme se Standardy kvality a Etickým kodexem pro lesní MŠ.

Co jste museli nakoupit a pořídit?

Získali jsme lesní chaloupku, kterou jsme museli rekonstruovat, aby byla vhodná pro děti. Vnitřek je celý nový, z ekologicky nezávadných materiálů. První zimu jsme byli bez elektřiny, což bylo poměrně náročné. Teď už elektřinu máme. Ještě čekáme na připojení vody, kterou prozatím dovážíme v barelech. Toaletu máme ekologickou kompostovatelnou, kterou zasypáváme pilinami.

Rodiče, kteří k nám děti dávají, jsou se vším obeznámeni. Neočekávají, že v lesní školce najdou splachovací toaletu případně horkou tekoucí vodu (na tu ale také dojde).

A jak se vám daří, když nabízíte poměrně výraznou alternativu, v regionu, kde tradičně jsou spíš nižší příjmy?

Je to pro rodiče finančně náročnější, ale myslím, že si uvědomují, že všechno má svoji cenu a jsou to lidi, kteří chtějí dát svým dětem to nejlepší. Začínali jsme s osmi dětmi, což bylo finančně náročné na provoz. V lesní školce, ve volném prostoru, je pravidlo, že musí být se skupinou dětí vždy dva dospěláci, dva placení zaměstnanci. Situace se ale mění a teď od září máme zapsaných 20 dětí. Ne všechny chodí každý den, držíme se maximálního počtu pro málopočetnou skupinku, tedy maximálně 16 dětí denně.

Co pro vás znamená, že nejste zapsaní v rejstříku školek ministerstva školství?

Nemůžeme používat název mateřská škola, jsme tedy dětský lesní klub. Má to samozřejmě klady i zápory. Každá lesní školka má na výběr, jakou cestou se vydá. My nedostáváme od ministerstva peníze, na druhou stranu nespadáme pod jejich administrativní „moc“. Nemusíme vyplňovat papíry pro papíry, které pro práci s dětmi nejsou z našeho pohledu podstatné. Můžeme se věnovat hlavně dětem a jejich potřebám a nemusíme si nechat schvalovat, kdo nám pere ručníky. Finance od státu jsou prozatím vykoupené náročnou legislativou, mnohdy i přes největší snahy pro lesní školky nesplnitelnou.

Když ale nejste mateřská školka, jak řešíte povinný předškolní rok u vašich pětiletých?

Budeme mít prvního předškoláka, jeho rodiče „prošlapali“ cestu a ostatní budou asi následovat. Zůstanou u nás, budou vedení jako děti v režimu domácího vzdělávání a administrativně budou spadat do jedné klasické mateřské školky tady ve městě. Čeká je povinné přezkoušení v průběhu roku, ale naše děti jsou připravené, toho se nebojíme.

Během roku se seznámí se vším potřebným, stejně jako jejich vrstevníci ve státních školkách. Jsou navíc zvyklé na chvilkovou „nepohodu“, když není zrovna ideální počasí. Loni v lednu a únoru byly silné mrazy, ale stejně neminul den, kdy bychom nebyli venku. Vidí na vlastní oči průběh celého roku od jara do zimy, všechno si osahají, prožijí na vlastní kůži. Seznámí se s běžnými činnostmi všedního dne. V zimě třeba milují vaření v kotlíku na ohni, nosí dřevo, přikládají. Pro všechny činnosti máme svá pravidla, chování u ohně nevyjímaje. Děti vědí, čím oheň uhasit, že kolem něj nesmějí běhat, couvat, aby nezakoply. Budou do života vybaveni spoustou osobních zkušeností. Všeobecně pracujeme s „bezpečným rizikem“, věříme, že zdravé dítě se pustí do činnosti, až když je na ni připraveno. Děti podporujeme při rukodělných pracích jako je řezání pilkou, zatloukání hřebíků, krájení nožem, opět při dodržení našich pravidel.

Máte v okolí i nějakou návaznost na základní školy?

Na začátku jsme si malovali, že vedle lesní školky postavíme maringotku a otevřeme lesní školu. Ta myšlenka nás ale opustila. Legislativa spojená se vznikem nestátní základní školy je ještě daleko složitější než je tomu u školek. Třeba se tu někdo najde a pustí se do toho. Několik let u nás ve městě funguje soukromá montessori škola, v Ústí nad Orlicí vzniká alternativní třída s programem Začít spolu, soukromá alternativní škola je i v Litomyšli, takže nějaké možnosti tu jsou.

Jana Rudová je spoluzakladatelkou a koordinátorkou Lesního klubu Letokruh Česká Třebová. K myšlence založit lesní školku ji přivedlo mateřství a touha po alternativním přístupu ke vzdělávání předškolních dětí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.