Učitelky chodí v neoprenu a hodina trvá deset minut. Na Hanspaulce si vyzkoušeli Týden naruby

„Dneska to bude zmatek, máme týden naruby a učí děti,“ hlásí omluvně blondýnka ze 2.B. Začíná hodina výtvarné výchovy a za katedrou dnes není třídní učitelka Markéta Platzová, ale žáčci Eda, Martin, Honzík a Anička. Každý z nich si připravil pro své spolužáky jednu aktivitu. „Kdo chce dělat lodičky z oříšků, zvedne ruku,“ zahajuje hodinu Anička a za chvíli už si vede své dnešní žáky dozadu na koberec, kde má připravený materiál k vyrábění. 

Její spolužáci mezitím představují, na čem bude možné pracovat s nimi. A brzy zakusí tvrdý oříšek učitelské profese. Ve třídě panuje lehký chaos a někteří žáci něco pokřikují. Jeden z „učitelů“ to nevydrží, vyleze na židli u okna a natahuje se k tabuli, kde je u jména každého žáka kolíček. Na sedmimístné škále je slovně popsáno, nakolik daný žák dodržuje pravidla, která si třída stanovila. „Můžeme posunovat kolíčky, když jsme teď učitelové,“ říká rezolutně. „Řekli jsme, že koho napomeneme třikrát…,“ hrozí. Za chvíli zas znervóznělí malí učitelé zacinkají zvonkem. „Vzadu na koberci se trochu ztište,“ doporučují.

Třídní učitelka Markéta sedí v zadní lavici a do dění nijak nezasahuje. „Prostě si to chtěli užít se vším všudy,“ komentuje později. „Někdy jako bych slyšela sama sebe. Nastavili mi zrcadlo,“ směje se.  

Chceme chemii

Nabídku vyzkoušet si roli učitele dostali všichni a kdo se přihlásil, mohl si vybrat i předmět. „Řekli mi, co by chtěli učit a já jsem s nimi prošla kostru. Objevily se i předměty, které běžně nemáme, dva chlapci nás třeba dnes učili španělštinu – už umíme všichni pozdravit a napočítat do deseti,“ říká Markéta Platzová a pochvaluje si, že se úkolů skvěle zhostily i děti, u kterých by nevěřila, že toho budou schopní. 

Svých žáčků se taky zeptala, co netradičního by se chtěli naučit oni. A přišlo první překvapení. „Vybrali si chemii a fyziku, kterou budou mít až na druhém stupni. A tak jsem pro ně připravila osm stanovišť s pokusy – zkoumali jsme povrchové napětí vody nebo proudění vzduchu, samozřejmě jednoduchými pokusy adekvátními jejich věku. Největší úspěch měla sopka z octu a jedlé sody,“ popisuje třídní učitelka. 

O dva dny dřív se ve 2.B hrálo divadlo naruby – děti si navzájem předváděly různé pohádky, jen vždycky skončily trochu jinak, než jak je známe. Ve středu si každý mohl do třídy přinést vlastní zvíře, tedy krom chlupatých. „Měli jsme tu papouška, želvu a měl dorazit i had, ale z toho nakonec sešlo. Majitelé chlupatých zvířátek nám o nich mohli natočit videa nebo aspoň ukázat fotky,“ popisuje učitelka. 

Jeden den si také druháci přáli vyměnit hodinu za přestávku. „Přestávky tak trvaly pětačtyřicet minut a hodiny jen deset nebo dvacet,“ směje se Markéta Platzová. Celý týden spolu 2.B také snídala, ale pro správný efekt tomu říkali „večeře“. Celou akci si podle slov učitelky všichni moc užili. „Generuje to hluk a musela jsem si dělat úplně jiné přípravy, ale už v neděli před začátkem Týdne naruby mi někteří rodiče psali, že s dětmi není doma k vydržení, jak se těší do školy. To se moc hezky poslouchá.“ 

Učitelka v neoprenu

Jednou z věcí, která děti tolik bavila, bylo nejspíš to, že tento týden bylo vše v jejich režii. Nápad na Týden naruby vznikl ve školním parlamentu a každá třída si mohla převrátit cokoli. Jedinou podmínkou bylo, aby se na tom shodli všichni. „Líbí se mi, že se ve třídách dokázali domluvit, podpořilo to vztahy v kolektivu,“ pochvaluje si ředitelka školy Marie Pojerová. A posílily se vztahy i napříč školou. „Osmáci učili u čtvrťáků, a když jsem se potom těch malých ptala na dojmy, nadšeně říkali, že když teď osmáky potkají na chodbě, zamávají si,“ libuje si Marie Pojarová. Fungovalo to i obráceně a třeba páťáci učili na druhém stupni. Podle odborníků jsou takové společné aktivity napříč ročníky tou nejlepší prevencí šikany.

Některá třída chodila každý den v oblečení jiné barvy, jiná se sladila tematicky – na chodbách se objevily plesové róby, kuchařské zástěry, župany, sportovní kombinézy, tepláky či pyžama. „Jednou si měli žáci přinést školní věci v něčem jiném než v aktovce, vášnivý basketbalista si je přinesl třeba v obroučce od koše,“ směje se Marie Pojerová. Potěšilo ji, že ani učitelé netrhali partu. „Viděla jsem paní učitelky v růžové teplákové soupravě, v křiváku, ale i v neoprenu nebo v overalu Mimoňů. Já a zástupci jsme nosili věci naruby a učitele jsme překvapili tím, že jsme si na poradu sedli obráceně – zrcadlově proti obvyklému pořádku.“

Dáme si diktát

„Osvěžení, vybočení. Legrace, volnost, ale i zodpovědnost,“ shrnuje pocity z akce třídní učitel 5.B Stanislav Žuček. „Nastolí to jiný vztah učitel-dítě. Co dělá kolektiv kolektivem, jsou speciální zážitky, ideálně netradiční. Mnohem líp pracujeme, když je tam i složka užívání si, to známe asi všichni.“

Jeho žáci si přáli například jíst při vyučování nebo moci nosit na hlavě kapuce, což je jinak ve škole zakázáno. „Nakonec kapuce skoro vůbec neměli, to je přestalo hodně rychle bavit. To jídlo mě taky překvapilo – není jedno, jestli se najíte o přestávce nebo v hodině, ptal jsem se jich. Ale nakonec se ukázalo, že jim šlo spíš o takové to zobání. A tak zobali.“ I u páťáků proběhl pyžamový den, jindy se převlékli kluci za holky a naopak. 

Když vedli dva páťáci hodinu češtiny, přišlo další překvapení. „Předstoupili před třídu a řekli: napíšeme si diktát. Tak jsem jim říkal: vy si stěžujete, když píšeme diktáty, teď jste měli možnost dělat něco jiného, a zadáte diktát?“ směje se učitel. 

Během Týdne naruby se ale určitě všichni naučili víc než to, kde se píše měkké a kde tvrdé i/y. „Školní parlament po dvou letech připravil společně akci pro celou školu, pomáhali vymýšlet plakát, natočili upoutávku do rozhlasu,“ chválí Marie Pojerová. A děti z celé školy dost možná pochopily, že připravit se na výuku nebo zkrotit třídu není legrace. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.