V české škole je málo emocí, říká psycholog Radvan Bahbouh. Inspirující otázky dají dětem víc než servírování holých faktů

Jsou české školy dobrým prostředím pro efektivní učení?

Je těžké mluvit obecně o českých školách, protože jsou mezi nimi velké rozdíly. A nejen mezi školami, ale i mezi pedagogy. Potkal jsem řadu nadšených učitelů, kteří se snažili učit moderně, ale potkal jsem i takové, kteří tím, jak učí, jdou proti tomu, co o efektivním učení ví současná psychologie. Celkově myslím, že trend je dobrý – od drilu se přechází k větší orientaci na projekty, které lépe rozvíjejí důležité kompetence. Velké rezervy jsou ve zpětné vazbě – způsob, jakým ji děti ve škole dostávají, často snižuje motivaci. Příkladem je třeba známkování.

Jak tedy motivovat správně?

Důležité je ukazovat cestu. Ať už osobním příkladem, anebo poukazováním na momenty, které se nadstandardně povedly. A tím standardem v tomto případě myslím obvyklý výkon daného žáka, nikoli naši představu o bezchybném výkonu, anebo průměrné výkony druhých. Pokud si myslím, že mělo být něco jinak, lepší než „tohle jsi udělal špatně“ je říct „příště zkus toto“. Na rozdíl od minulosti můžeme budoucnost svou snahou ještě ovlivnit.

Často upozorňujete na roli emocí ve výuce. Jakou roli podle vás hrají emoce v české škole?

Emoce pro výuku moc využívány nejsou, ale protože jsou lidé emocionální tvorové, tak si pro ně nacházejí vedlejší kanály, dnes třeba v sociálních sítích. Výuka a svět, který dnešní děti zajímá, nejsou moc propojené. Ve škole se staráme o objektivní fakta – vlastníkem znalostí je učitel. V okolním světě se však musíme vyznat v houštině názorů silně ovlivněných emocemi. Proto je třeba s emocemi počítat. Bez jejich reflexe nemůžeme dostatečně rozvinout tolik potřebné kritické myšlení. Ve škole by mělo padat více otázek, které se týkají vlastních emocí. Místo toho, jaký stát je na světě největší, se ptát, jaká země žáky nejvíce zaujala. Místo, aby se nad uměleckými díly řešilo, jaký je to žánr nebo styl, měli by učitelé s dětmi vyrazit do galerie a ptát se jich, co se jim líbí a jak to na ně působí. Když dáme dětem inspirující otázky, podpoříme je v práci na sobě více, než když jim servírujeme hotová fakta.

Když už nějaké emoce ve škole jsou, jsou to možná spíš ty negativní. Je to špatně, nebo raději negativní než žádné?

Myslím, že je lepší negativní než žádné, ale je potřeba je včas zachytit a pracovat s nimi. Když je někdo rezignovaný a je mu všechno jedno, pracuje se s tím daleko hůř, než když řekne: „Mně se to takhle nelíbí.“ Protože v případě nelibosti je větší ochota věci měnit než v případě lhostejnosti. Jakmile máte negativní emoci, máte energii. Jen musí někdo přijít a říct: Jak si to tedy představuješ? Co ti na tom nevyhovuje? Nesouhlasná diskuse s učitelem – pokud ji učitel umí ustát - je mnohem přínosnější, než když kantor dopovídá a žáci jsou zticha.

Takže to je poselství pro učitele: raději negativní emoce než žádné, ale zvládněme je. Měl byste i nějaké poselství pro rodiče?

I doma platí, že by mělo padat hodně takzvaně emocionalizovaných otázek: co se ti o víkendu nejvíc líbilo, co byl nejzajímavější letní zážitek. Komunikace mezi rodiči a dětmi často uvízne v operativních otázkách typu: Co jste brali ve škole?, Byls tam?, anebo: Kdy to hodláš dělat?

A když se u pubescenta dočkáme odpovědi „nebylo nic zajímavého“?

Ono taky záleží, jestli si rodič chce jen odškrtnout, že se zeptal, a ptá se třeba v situaci, kdy to není moc vhodné. Úplně jiná atmosféra je, když rodič zajde za dítětem do jeho pokoje, anebo s ním stráví nějaký delší čas mimo domov. Můžeme mít sice pocit, že jsme s dětmi, ale ten společný čas nemusí být dost intenzivní. Je rozdíl, když po návratu z dovolené nehodíme prádlo do pračky a nezalezeme každý do svého pokoje, ale zajdeme si třeba ještě do restaurace a popovídáme si o tom, co se nám líbilo a co bychom chtěli dělat příště.

Vy říkáte, že nejlépe se lidé učí v předškolním věku. Dá se tento ideální věk něčím prodloužit, nebo je to biologicky neúprosné?

Dítě v předškolním věku do sebe nasává jako houba, to je biologicky dané. Když dáte čtyřleté dítě do cizojazyčného prostředí, naučí se jazyk tak rychle, jak už to ve třiceti nezvládneme. Ale samozřejmě se dá zabránit tomu, aby to tak dramaticky klesalo, jako se to často děje ve chvíli, kdy děti nastoupí do školy. Příkladem je třeba malování: téměř všechny předškolní děti baví malovat, kdežto na konci základní školy už jich je minimum. Malé děti to prostě baví a neřeší, jestli je to hezké nebo ne, jestli je to na jedničku nebo na trojku. To samé platí pro zpěv. Nebo pro pohyb – všechny malé děti umí tancovat! Po tanečních skoro nikdo. A určitě by se dalo něco z předškolního věku využít i později. Kdybychom se místo sebekritického hodnocení vrátili k tomu, že ty věci děláme, protože je zábavné je dělat. Protože je moc fajn, jen tak si malovat, zpívat, běhat a zkoušet si nové činnosti.

Radvan Bahbouh je psycholog a matematik, autor řady psychologických metod, například takzvaného sociomapování. Přes 20 let působí na katedře psychologie FF UK, přednáší mimo jiné psychologii osobnosti a manažerskou psychologii. V praxi se věnuje krizové intervenci a koučování, o kterém napsal knihu Pohádka o ztracené krajině.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.