V každé třídě jsou jen dvě nebo tři děti, které mají správné držení těla, říká brněnská neuroložka. Málo se hýbou, a začíná to už u miminek

Je to s českými dětmi opravdu tak zlé?

Je. V rámci projektu Lokomoce jsem často v mateřských školách a součástí toho, že učíme učitelky, jak s dětmi cvičit, je také vstupní vyšetření dětí. Výsledky jsou hrozné. Osmdesát procent dětí má vadné držení těla, nejsou dostatečně osvalené, mají nohy do X, ploché nohy, vbočená chodidla – to je do pěti, šesti let fyziologické, ale pokud se to nekoriguje, už to tak zůstane. V každé třídě o třiceti dětech jsou třeba dvě, tři, které vypadají tak, jak by měly. Podobný vývoj pozoruju i ve své neurologické ambulanci, kde jsem dvacet let.

Jak si to vysvětlujete?

Začíná to už u miminek, od zdánlivě malých věcí. Dnešní kočárky jsou moc malé a děti jsou v nich stlačené. Jenže dítě potřebuje prostor a potřebuje makat. Mělo by mít dost času, kdy leží, kolem sebe má dost místa, něco si vyhlídne, chce to získat a tak udělá desetkrát, dvacetkrát třeba rotaci, než se mu podaří se pro hračku otočit. Tím posiluje svůj stabilizační systém a podporuje se jeho psychomotorický vývoj. Když začne lézt, mělo by u toho zůstat co nejdéle. Buďte s ním na zemi, mluvte na něj, ukazujte mu něco. To není to samé jako položit ho pod hrazdičku, kde visí padesát cingrlátek a nechat ho tam půl dne ležet. Když je větší, plazte se s ním, kulte, hrajte si na vojáky, klidně do tří, čtyř let. Poloha na čtyřech je pro tělo komplexnější než na dvou, musí se zapojit víc svalů a hlavně břicho. Pokud jsme na nohách, už zatěžujeme některé části těla víc, než bychom měli.

Vy zmiňujete i takové jemné věci, které hrají roli, jako jsou jednorázové plenky nebo punčocháče.

V látkové pleně když se dítě počuralo, tak bylo mokré a začalo se ošívat – už to byl nějaký pohyb. V jednorázových plenách nic necítí. Do roka to asi nevadí, ale doporučuju ho co nejčastěji rozbalit a nechat nahaté. Daleko líp tak zvedá nožičky a stimuluje se. A taky se dřív naučí chodit na nočník, protože když se počurají a nemají plenku, tak jim to dochází rychleji. Co se týče punčocháčů – cokoli, co je na těle hodně těsně, snižuje svalovou sílu. Asi to zná každý, kdo někdy strávil celý den v silonkách nebo těsných legínách: ta úleva, když je večer sundáte. Dítě má v těsných punčochách stažené prstíky, což znemožňuje přirozený pohyb.

Ale hlavní problém je asi v tom, že děti málo běhají…

A že se dost neplazí, nešplhají, nevylézají, neprolézají – to se samozřejmě odrazí na vývoji pohybového aparátu. Ke mně do ordinace chodí děti školního věku, které tam pošlou pediatři s bolestmi hlavy nebo zad. Držení těla je u všech velmi podobné – dané tím, jak hodně sedí a dělají všechno před sebou, na tabletech a mobilech. Vytratil se pohyb hlavně v oblasti kyčlí a pánve, takže mají neaktivní břicha a šikmé břišní svaly, jsou v pánvi nezdravě naklopené, do toho se hrbí, hlavu mají vysunutou z krku ven. Stačilo by, kdyby víc běhali, skákali, hned by to břicho začalo fungovat a celé by se to srovnalo.

Jak jste vlastně jako neuroložka dostala k problému, že se děti málo hýbou?

Trénovala jsem klučičí basketbalovou přípravku a všimla jsem si, že jsou hrozně nešikovní. Zjistila jsem, že neudělají kotrmelec, nepověsí se na hrazdu, nepřitáhnou se, nechytí balon, chybí jim základní pohybové dovednosti, schopnost koordinace. Tak jsme s nimi začali dělat jednou týdně gymnastiku a zjistili jsme, že se rychle zlepšují – a to byli už v páté třídě. Před šesti lety nás napadlo natočit film, nazvali jsme ho Tělocvik jak ho neznáte: dali jsme klukům červené trenýrky a měli za úkol dělat kotrmelce, skákat přes kozu, jít a vykopnout, lézt v pozici medvěda, skákat jako zajíc. Pak jsme to samé natočili s náhodně vybranou školní třídou, která neměla gymnastickou průpravu. Když to viděla moje máti, která je taky doktorka, tak říkala: to jsou postižené děti? Udělali jsme konferenci a promítli to všem ředitelům škol i školek v Brně, lidem z ministerstva školství, z pedagogických a tělovýchovných fakult. Ti, kdo učí budoucí učitele tělocviku, se urazili, že prý tohle všechno v tělocviku dělají. Já opravdu nemám ten pocit. Ale myslím, že je potřeba začít už ve školkách.

A tak jste začali…

Pracujeme v šedesáti školkách v pěti krajích a přihlašují se další. Vyložíme učitelkám základy anatomie, biomechaniky, fyziologie, učí se samy hýbat a dostanou materiály, jak s dětmi cvičit a jak kompenzovat problémy, které u nich vidí. Podmínka je, aby cvičili každý den, aspoň dvacet minut. Děti blbnou, válí se, probíhají opičí dráhy a u toho je učíme zacházet se svým tělem. Učitelky si pochvalují, že je to skvělé nastartování dne, děcka potom líp svačí a jsou klidnější.

Volný pohyb nestačí? Přibývá školek, kde se chodí denně na několik hodin ven…

Čím víc jsou venku, tím lépe, ale obávám se, že to nestačí. Některé děti jsou aktivní samy od sebe, ale jiné ne. Takže ti, co k tomu mají sklony, se budou neustále zlepšovat, kdežto ti línější budou zakrňovat. Učitelka by je měla aspoň vybízet k hraní strategických her – na schovávanou, na honěnou… Kvůli břišním svalům se potřebují na něco věšet, šplhat, přitahovat se. Když to nedělají, mají slabé ruce, což je problém i z hlediska bezpečnosti – ve chvíli, kdy spadnou, se musí umět ve vteřině zastabilizovat a mít dost silné ruce, aby mohli dopadnout na ně a ne na hlavu. Taky by bylo dobré, aby měli možnost naučit se kotrmelec, vylézt na ribstol… Dítě do šesti let je neskutečně flexibilní, co se do té doby naučí, už nezapomene.

Problém taky je, že učitelky se bojí nechat děti něco dělat…

Ano, protože se bojí rodičů. Když řeknete dětem, ať běhají, všichni běhají dokola stejným směrem, jenže tím se nic nenaučí. Skvělý trénink koordinace je hra Rybičky, rybičky, rybáři jedou. Samozřejmě, že se u toho párkrát srazí nebo spadnou, rodiče by měli chápat, že je to normální. Já být ředitelem, tak rodičům hned na první schůzce vysvětlím, jak je pohyb důležitý a že se takové věci můžou stát. Ani ve školním tělocviku děti nešplhají, necvičí na nářadí, hází si pomalu s heliovým balonem, aby si náhodou nezlomili prst. Jenže když budeme pořád takhle opatrní, bude to horší a horší.

Kdyby tělocvik probíhal ideálním způsobem, stačilo by, že je dvakrát týdně hodinu?

Samozřejmě ideálně by se měli hýbat každý den. Když vidím, co se učí můj syn v prvním ročníku gymnázia v biologii - teď probírali houby do takových detailů – tak myslím, že místo toho by klidně mohli mít tělocvik. A nebo aspoň aktivitu po škole. Jsou družiny, kde mají jen kroužek šachů a angličtiny. Takže děti přijdou ze školy, kde sedí, a jdou si sednout ještě na kroužek.

Školní věk je zhouba pro dětské tělo. Bylo by dobré, kdyby učitelé zapojili pohyb i do hodin. Nechat děti občas oběhnout lavici, udělat si dvakrát za hodinu tři dřepy nebo jít k tabuli, plácnout a říct „dog“. O přestávce vypadnout ze třídy, proběhnout se po chodbě nebo na dvoře. Do školy a ze školy chodit pěšky. Sed je hrozně vyčerpávající, zvlášť, když nemáte aktivní břicho a sedíte v židli zhroucený. A pak přijdou domů a mají se učit, nebo si sednou s mobilem. Dřív lidé chodili na šestou do práce, ve tři byli doma a měli na děti čas. Který tatínek má dnes čas jít s klukama kopat, nebo jim nastříkat kluziště a zahrát si s nimi hokej? Ve městě je rodiče aspoň vozí na kroužky, na vesnici a v menších městech nedělají vůbec nic. Pracuju ve třech různých městech na Vysočině, tak vidím, co se tam děje. Někdy mi připadá, že dnešní rodiče děti na jednu stranu nezdravě opečovávají, aby je neofouklo, ale na druhou stranu se jim nevěnují.

Jaký sport je pro správný vývoj nejlepší?

Kterýkoli, když se dělá rozumně. Někteří rodiče jsou příliš ambiciózní a cpou děti na vrcholový sport brzo. Nejdřív by měli mít gymnastický základ a trénovat všestrannost – běhat, plavat, bruslit, házet i kopat si s míčem. Potom v deseti až jedenácti letech můžou začít klidně vrcholově, ale mělo by to být kompenzované, což většinou není. Necvičí bosi, nedělají strečink, trenéři je nechají běhat na těch xkových nohách, a pak se diví, že mají ve čtrnácti, patnácti úrazy, přetrhané vazy. Dnes je strašně málo šikovných dětí a všichni chtějí výsledky, tak se nechtějí zdržovat nějakým strečinkem. Jedna tělocvikářka ze základní školy nám říkala, že dřív bylo v každé třídě osm enormně šikovných dětí, pak byli dobří a pak třeba dvě, kterým to nešlo. Dnes jsou dva šikovní, kteří jsou na úrovni těch dřívějších dobrých, zbytek není nic moc a třetina je úplně úděsných.

Asi to většina z nás tuší, ale neuškodí si to shrnout: čeho všeho je pohyb prevencí?

Pohyb je odraz funkce mozku. Je v celém těle, hýbou se všechny systémy. Srdce je sval, který pumpuje. Hýbou se střeva, krev prochází tělem. Takže pohyb je důležitý jednak k tomu, aby fungoval pohybový aparát, ale taky, aby krev proudila a okysličovaly se všechny tělní buňky. Při pohybu se uvolňují mediátory štěstí, takže člověk je ve větší pohodě, lépe funguje imunitní systém. Pohyb je prevencí neurodegenerativních onemocnění, jako jsou demence. Já pracuji také s lidmi s Parkinsonovou chorobou a tam je pohyb padesát procent léčby. Když se člověk hýbe, okysličuje se i mozek, což prospívá myšlení. A také řeči - hodně dětí dnes chodí na logopedii, přitom by stačilo, kdyby se trochu hýbaly. Pohyb je základ úplně všeho a je to ta nejdůležitější ze všech potřeb, co člověk má.

Když se nic nezmění, co se stane dál?

To není o tom, že se to stane, ono už se to děje. Devadesát procent národa bolí záda, osmdesát procent lidí, kteří přijdou ke mně do ordinace, má psychosomatické potíže způsobené tím, že se málo hýbou a jsou ve stresu. Dvacet let se mluví o tom, že děti mají málo pohybu, ale nic se nemění. V biologii se učí anatomii, ale neučí se nic o funkci. Lidem chybí informace o tom, jak tělo funguje, ve zdravotnictví se úplně zapomnělo na prevenci, osvěta je strašně malá – proč dávají v televizi Peče celé Česko a ne Hýbe se celé Česko, když je třetina národa včetně dětí obézní? V televizi by nemělo běžet, jak se dělá poleva, ale jak funguje koleno a jaké tři cviky jsou na něj dobré.

Nemůžu si ještě odpustit zmínit, jak moc lidem škodí technologie – to je velké téma konferencí neurologů a psychiatrů. Už u školkových dětí jsou strašně časté ty hlavy v předsunu - koukají na televizi nebo do mobilu, jsou v tenzi a hlavu jako by chtěli přiblížit do děje. Oko se taky prodlužuje, hrozí odchlípnutí sítnice. Další častá diagnóza bude artritida palce, viděla jsem ji teprve u čtyřletého chlapce. Paní doktorka se ho ptala, jestli nehraje volejbal, a on to měl z mobilu. Všichni máme pořád mozek v aktivitě, jsme z toho stresovaní, už děti neustále sledují, jestli jim někdo nepíše. Koukají do toho i večer, málo spí, mozek je unavený, začínají deprese, panické ataky, nárůst psychiatrických onemocnění dokazují statistiky. Je za pět minut dvanáct s tím vším něco udělat.

Jaroslava Chlupová je neuroložka, trenérka a bývalá vrcholová basketbalistka. V rámci projektu Lokomoce, který má pomoci rozhýbat děti a mládež, vzdělává učitelky mateřských škol, vede cvičení pro předškoláky a pořádá semináře pro rodiče.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.