V distanční výuce trvá všechno dvakrát déle a některé děti se nedaří vytrhnout z pasivity, říká oceněná učitelka ze Sušice

Jste oficiálně druhá nejlepší česká učitelka, pro své kolegy pořádáte kurzy, kde řešíte, jak se vypořádat s distanční výukou. Jak tedy vypadá online hodina ve vašem podání? 

Spíš bych popsala celý týden, protože distanční výuka se rozděluje na synchronní část, kdy pracujeme společně prostřednictvím videokonference, a na asynchronní, kdy žáci pracují samostatně na zadaných úkolech. A je potřeba, aby tyto dvě části byly v nějakém rozumném poměru. Je potřeba být s dětmi v  kontaktu, ale není dobré překlopit kompletní rozvrh do online hodin.

Dobře, jak tedy vypadal týden distanční matematiky v devátých třídách ZŠ v Sušici? 

Na začátku týdne jsem vždycky žákům poslala plán na celý týden, aby věděli, co nás čeká. Pokud to bylo něco úplně nového, přiložila jsem také video, v němž jsem novou látku vysvětlovala. Do videí jsem vložila i jednoduché otázky, žáci mi odpovídali na sdílenou nástěnku v Google Učebně. To byla má první zpětná vazba, abych věděla, kdo se na video podíval a jak mu rozuměl. Podle toho jsem si naplánovala průběh společných hodin. Ty jsme měli během týdne tři: v první z nich jsme se věnovali právě dovysvětlení a aplikaci nové látky. Jedna z hodin byla ve znamení skupinové práce – každá skupinka pracovala na zadaném úkolu v nějakém sdíleném dokumentu nebo jamboardu a já v tuto chvíli figurovala jen jako pomocník ve chvílích nesnází. V Učebně měli zároveň zadaný pracovní list, na kterém pracovali celý týden, já jsem jim práci průběžně komentovala a vedla je ke správnému řešení. Třetí online hodina byla právě konzultační k těmto pracovním listům. Jinak jsme hráli různé matematické hry, řešili logické úlohy a luštili hádanky. Při synchronní online výuce je potřeba střídat aktivity ještě častěji než při výuce prezenční – to je asi první obecná věc, kterou bych doporučila všem. A zadruhé: je důležité nechávat toho hodně na žácích. Měli by cítit, že tu pro ně jako učitel jsem, ale že jsou to oni, kdo musí odvést tu práci. 

Hodně se diskutuje o tom, nakolik je vlastně distanční výuka efektivní. Jestli to nebyl jen ztracený čas. Jak se to zdálo vám? 

Efektivita distanční výuky je sice nižší než když jsme spolu ve škole, ale ztracený čas to určitě nebyl. Děti se učily novým věcem, jako je organizace času, plánování, více přebíraly odpovědnost za své vzdělání, to se jim do budoucna určitě bude hodit. Nejefektivnější se mi jevila skupinová práce – možná, že když jsou děti jen spolu, mají menší ostych se doptat, nebo si to mezi sebou dokáží lépe vysvětlit. Celkově mi připadalo, že se při synchronní hodině děje všechno tak zhruba poloviční rychlostí. Někomu položíte otázku a – než si zapne mikrofon, než se napíší odpovědi do chatu… Také je velmi obtížné mít na obrazovce ‚pod kontrolou‘ všechny děti. Ve třídě se rozhlédnu a vidím, jestli někdo usíná nebo se ztratil a potřebuje pomoci. Máme velké třídy o třiceti dětech, už na jaře se mi osvědčilo dělit je na synchronní výuku na poloviny. Mohli jsme pak pracovat cíleněji a více diferencovat výuku i třeba podle toho, kdo se připravuje na přijímací zkoušky. To vidím jako jednu z mála výhod učení na dálku. 

Jak jste ten rychleji ubíhající čas řešila? 

Nejvíc času jsem ušetřila tím, že jsem během společných hodin nevykládala novou látku. U toho trochu vzniká efekt kina - kamarádi a kamarádky mi vypráví, že vejdou do pokoje svého dítěte a vidí, že paní učitelka mluví a dítě hraje hry, chatuje s kamarády nebo si dokonce kope s míčem. Já se jim vlastně ani nedivím, sedět několik hodin u počítače je náročné. Takže já jsem si řekla: žádné kino nebude a novou látku vysvětluju pomocí videí. Připadá mi škoda ztratit čas online hodiny výkladem a nechat žáky samotné ve chvíli, kdy třeba zjistí, že tomu nerozumí. Má to tu výhodu, že kdo něčemu nerozumí, může si video pustit dvakrát, třikrát a na hodině se doptat. Problém nastává, když se na video někdo vůbec nepodívá. Ale s tím se nedá nic dělat. Během distanční výuky se odpovědnost za vlastní vzdělávání přenáší více na děti a já si myslím, že je to správně. 

Už dlouhá léta se mluví o revizi Rámcových vzdělávacích programů a o tom, že by se měl zredukovat objem toho, co se ve školách učí. Co s tím podle vás udělá zkušenost z distanční výuky? 

Doufám, že pomůže. Když se dřív řeklo, že by se mělo něco vypustit, nebyla možná žádná shoda. Všechno se zdálo být stejné důležité. Možná si teď opravdu uvědomíme, že to jde a taky, že je to potřeba. První vlaštovku vidím v tom, že mi hodně kolegů říkalo, že během distanční výuky opustilo učebnice. Myslím, že učebnice někdy nás učitele příliš svazují. Máme pak potřebu probrat všechno, co v nich je. Já je nepoužívám už pár let, skládám pro děti různé úkoly tak, aby mi to dávalo smysl a obtížnost probíraného učiva gradovala. 

Jak se během druhého uzavření škol cítily děti? 

Mám ve třídě asi dvě děti, které rozkvetly. Jsou to pracovití žáci a asi jim vyhovovalo, že si své studium mohli řídit sami. Pro všechny ostatní to bylo velmi obtížné, chyběly jim kontakty a těšili se do školy. Co si myslím, že se ještě může objevit jako velký problém, jsou děti, které během distanční výuky nepustily mobil z ruky. Bála bych se, jestli nám tu pod rouškou distanční výuky nevznikají závislosti. Dřív dobu strávenou na internetu rodiče hlídali, nastavovali v domácnostech pravidla, ale teď bylo pro rodiče obtížné rozlišit, kdy se dítě ještě věnuje škole. A najednou jsou tu děti, které celé noci paří hry nebo visí na sociálních sítích. I mně posílali moji žáci úkoly třeba ve 2.45 v noci, evidentně mají opravdu posunutý režim. Snad se to změní, až se ve škole obnoví reálné sociální kontakty.

Účastnily se distanční výuky všichni vaši žáci? V Česku je údajně až deset tisíc dětí, které ze vzdělávání úplně vypadly, třeba proto, že nemají potřebnou techniku. 

Na jaře jsme pár ztracených dětí měli – nepřipojovaly se, nekomunikovaly. Na podzim škola těm, kdo potřebovali, zapůjčila techniku, takže společných hodin se účastnili všichni. Objevil se ale jiný problém: někteří žáci se sice na hodiny připojí, ale to je vše, sami už nedělají nic. Ptala jsem se jich, co by jim pomohlo, pořád jsem něco zkoušela. Většinou mi ale řekli, že já nemůžu udělat nic, že ta lenost je tak velká, že se nedokážou překonat.

Co s tím? 

Upřímně – nevím. Ani od nikoho z kolegů jsem zatím neslyšela: tohle nám skvěle funguje. Nechci žáky motivovat známkami, to podle mě nemá smysl. Asi nejlíp mi zafungovalo komunikovat s rodiči. Poprvé jsem zkusila udělat třídní schůzku formou tripartity, kdy jsme se online potkali třídní učitelka a já, rodiče a dítě. Bylo to moc fajn a připadalo mi to dokonce osobnější než ve třídě – možná díky tomu, že každý je ve svém komfortním prostředí. Takže jsme se nebavili jen o matematice, ale třeba i o tom, kam by se kdo mohl hlásit na školu. Ono to jde ruku v ruce, ty méně aktivní děti většinou celkově neví, co s sebou. Tripartitní schůzky bych si ráda přenesla i do běžných časů. Myslím, že komunikace je hodně důležitá. To nastavení, že jsme všichni na jedné lodi… I kdybychom si měli s rodiči jenom říct: není žádný problém, kdyby nějaký nastal, zavolejte. Je to určitě lepší než se s někým seznamovat až ve chvíli, kdy už ten problém vznikl. 

Zvětší podle vás distanční výuka nerovnosti mezi dětmi?

Myslím, že rodinné zázemí hraje velkou roli. A není to jen o tom, jestli se s dítětem rodiče učí, nebo ne. To už u rodičů deváťáků ani neočekáváme. Ale jestli je dítě ke studiu vedeno, jestli má zázemí, jestli mu někdo pomůže stanovit si denní režim. Někdy je potřeba v rodině nastavit podmínky tak, aby se co nejlépe mohlo vzdělávat více dětí. Při distanční výuce je rodinné zázemí důležitější i proto, že my učitelé těmto dětem na dálku nemůžeme pomoci. Nicméně si myslím, že takové rozdíly, jako na jaře, už nenastanou. 

Vedete webináře pro kolegy – co nejčastěji řeší, s čím potřebují pomoci, co je trápí?

Učitelé se od jara neskutečně posunuli. Zatímco na jaře se nejvíc dotazů týkalo toho, jak používat který nástroj, tak teď už se hodně řeší didaktika neboli to, jak nástroje smysluplně využívat. V tom vidím velký pokrok. V tomhle kontextu je pak smutné číst o tom, že učitelé sedí doma za plný plat a nic nedělají. To přece není pravda a naštěstí mnozí rodiče to vidí i oceňují. Mně osobně vlije každé poděkování od rodičů krev do žil, myslím, že to jako učitelé moc potřebujeme.

Jste průkopnicí školní robotiky – co je na ní tak dobrého?

Mám aprobaci matematika-informatika, takže mám k těmto věcem blízko. První robotickou stavebnici jsem viděla asi v roce 2004 na Letní škole učitelů informatiky. Více než deset let vedu v Sušici robotický kroužek, takže už mám vyzkoušeno, že skrze robotiku se skvěle rozvíjejí dovednosti důležité pro 21. století. Snažíme se připravovat děti na budoucnost, ale vůbec netušíme, jak bude vypadat. A tak je potřeba je vybavit dovednostmi, které se budou hodit v jakékoli době – schopnost přemýšlet, spolupracovat, řešit problémy, být kreativní, flexibilní, umět na sobě pracovat. Při práci s roboty je to tam všechno: děti musí promyslet, jakého robota postaví, musí se domluvit v týmu, musí ho naprogramovat. Když robota postaví, tak třeba zjistí, že jim to vůbec nefunguje. Musí ho rozebrat a začít znovu, tím se učí vytrvalosti, schopnosti dotáhnout práci do konce, hledat další řešení. Naučí se toho opravdu hodně, přitom je to celou dobu hra a zábava. Občas se nám podařilo postoupit do evropského kola některé z robotických soutěží, tam se k tomu přidává ještě nutnost prezentovat v angličtině. 

Ještě něčím může být robotika dětem užitečná?

Není to jen o programování samotném. Když něco programujete, je potřeba se vyjadřovat zcela přesně a jasně, aby to stroj (robot, počítač) pochopil. Když řeknete robotovi: otoč se, neudělá nic, nebo něco, co vůbec nečekáte. Musíte mu říct na jakou stranu, o kolik stupňů. Naučit se řešit problémy tak, že je umím jasně popsat, je také důležitá dovednost. Kromě toho si myslím, že přijde doba, kdy nebude povolání, kde by nebyla potřeba kooperace s nějakým robotem. V tomto světle je alarmující, že u nás je pouze jednohodinová dotace v předmětu informatika jak na prvním a v jednom na druhém stupni. Některé děti se tak s tímto předmětem setkají např. jen ve 3. a 6. třídě. V tom nám oproti světu ujíždí vlak a považuji to za velký dluh, který stát vůči našemu vzdělávání má.

Kde se ve vás vlastně vzalo nadšení pro matematiku a informatiku?

Měla jsem na gymplu skvělého matikáře. Dával nám příklady typu: myš běhá v místnosti, kde je padající omítka, jaká je pravděpodobnost, že omítka myš zasáhne? Matematika s ním byla velká zábava. Moje maminka byla učitelka a občas mě brala do hodin a na školní výlety, i to mne určitě nasměrovalo na učitelskou dráhu. 

Jaké děti byste chtěla jako učitelka vysílat do světa?

Chtěla bych, aby uměly diskutovat, naslouchat druhým, říct svůj názor, ale i spolupracovat. Snažím se to trénovat po drobných krůčcích ve všech předmětech, které učím. V matematice je to obtížnější, ale v informatice, v mediální výchově je prostor pro projektovou práci, která rozvoji dovedností hodně přispívá. Až budou odcházet z naší školy, chtěla bych, aby byly schopné jít si za svými sny, aby to byly děti, které se neztratí, aby se nevzdávaly a aby byly šťastné. 

Štěpánka Baierlová vystudovala učitelství na MFF UK v aprobaci matematika a informatika. V současné době pracuje jako učitelka matematiky, robotiky a mediální výchovy na ZŠ v Sušici. Patří mezi průkopníky školní robotiky, vede kroužky v Sušici a v Plzni. Je aktivní v učitelských komunitách, vystupuje jako lektorka na konferencích a vede webináře, především na témata související s matematikou a s distanční výukou. V červnu 2020 skončila na druhém místě učitelské soutěže Global Teacher Prize.

Text vyšel i v příloze Akademie Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.