Vyrazit se studenty do Afriky? Šílený nápad učitelky zeměpisu se nakonec opravdu uskutečnil

„Seděla jsem jednou takhle navečer v kabinetě a dělala jsem si přípravy na další hodiny, když vtom jsem dostala šílený nápad. Ze svého okna jsem viděla, že u naší ředitelky se ještě svítí. Šla jsem za ní a povídám: pustíš mě se studenty na praktika do Tanzanie? Jasně, odpověděla bez zaváhání. A tak to celé začalo,“ vypráví Tereza Bočanová, učitelka zeměpisu na pražském Gymnáziu Thomase Manna.

O Africe jako zeměpisářka učila děti už mnohokrát, na základní škole i na gymnáziu. Žáci všech věkových kategorií si většinou myslí, že tam mají všichni AIDS a další nemoci, k tomu jsou hloupí, chudí a hladoví, a je tam vedro a sucho. „Děti znaly tak možná Nil a pyramidy a tím to končilo. Já jsem ale obrovský fanoušek Afriky. Během studií jsem navštívila snad všechny přednášky a kurzy, které se k ní vztahovaly, a tak jsem si řekla – nejlepší způsob, jak se zbavit stereotypní představy, je vidět něco na vlastní oči,“ říká Tereza Bočanová.

Něco jiného než výlet na Karlštejn

Tereza je akční profesorka, která se studenty každý měsíc jezdí na víkendové akce na různých místech ČR. Uspořádat ale výjezd do Afriky, to byla přece jen úplně jiná liga. Škola napřed oslovila cestovní kanceláře, ty ale přišly s cenou více než 100 000 za osobu. A tak se paní učitelka rozhodla, že si všechno raději zařídí sama. Obrátila se na Jiřího Rosu z České Skalice, který je velkým znalcem Afriky a s partou kamarádů z vlastních peněz postavili a provozují v Tanzanii školu. Společně sehnali místní průvodce a vypočítali trasu na dva týdny, našli nejlevnější letenky, domluvili dopravu a ubytování na místě. Jako zdravotnický dozor sehnala Tereza dva lékaře ze středočeské záchranky.

„Museli jsme mít krizový plán pro nejrůznější situace. Co budeme dělat, když nás unesou teroristi? Co když někoho uštkne had? To byla jen malá část věcí, které jsme před cestou museli vyřešit. Nakonec se to ale podařilo a odjeli jsme. 56 lidí – z toho bylo 21 studentů od sekundy do septimy, 3 učitelé, 3 doktorandi z Univerzity Karlovy, dva lékaři, tři čeští průvodci a také parta dospělých (rodičů našich studentů, známých a kolegů), pro které to byla exotická dovolená za super peníze. Díky nim jsme dosahovali na množstevní slevy,“ říká Tereza Bočanová.

I pozorování je třeba se naučit

Hned na letišti se skupina rozdělila na dvě části. Dospělí měli vlastní autobus a vlastní program, v podstatě poznávací zájezd Tanzanií. S dětmi se znovu sešli za týden na pobřeží Indického oceánu a potom až na letišti. Děti naproti tomu měly program odpovídající téměř vědecké expedici.

„Předem jsem pro studenty vyrobila pracovní listy. Museli se naučit pozorovat věci kolem sebe a výsledky pozorování zaznamenávat. Spousty věcí si běžně nevšimnete, pokud je cíleně nehledáte,“ popisuje Tereza Bočanová.

Děti tak absolvovaly například patnáctikilometrový pochod savanou do masajské vesnice. Tam zjistily, že Masajové používají mobilní telefony a dobíjejí je ze solárních panelů věnovaných jednou americkou neziskovkou. Studenti měli za úkol s obyvateli vesnice provést dotazníkové šetření a byli velmi překvapeni úrovní jejich angličtiny. Dál se jim poštěstilo i jet lodí po řece, potápět se v oceánu, ochutnat kokosy přímo z palem. Zkoumali místní průmysl, zemědělství i přírodní podmínky. Všímali si toho, jak funguje tamní společnost. Viděli, že v Tanzanii sice vládne poměrně tuhý politický režim, ale lidé se přesto usmívají, a místní děti prakticky nepláčou.

„Děti zjistily, že Afrika, to jsou i hory nebo pralesy. Viděli, že mnozí lidé tu mluví anglicky lépe než ony a dokážou využívat moderní technologie. Viděly velkou chudobu, ale i bohatství. A uvědomily si, jak bohaté jsou ony samy. Myslím, že leckteré stereotypy se podařilo nabourat,“ vysvětluje Tereza.

Věřím, že štěstí přeje připraveným

V některých místech se spalo v hotelích, na většině míst ale měli studenti objednané stany. „První noc se nám nespalo moc dobře. Kolem stanů totiž neustále pochodovali místní hlídači, svítili a dávali pozor, aby se k nám nedostali třeba hadi nebo další nebezpečná zvířata. Postupně jsme si ale zvykli,“ vypráví Tereza Bočanová. Tvrdí, že si raději nepřipouští, co všechno by se mohlo stát: „Kdybych řešila, jaké katastrofy se můžou přihodit, tak bychom nikdy nemohli nikam jet, a rozhodně bych s sebou nebrala svou vlastní sedmiletou dceru. Věřím, že připraveným přeje štěstí, a prostě dělám maximum, aby bylo všechno v pohodě.“

Průměrně tak dva až tři lidé denně odskákali místní stravu průjmy, jeden chlapec utrpěl kolaps z vyčerpání a dostal pro jistotu kapačku. Jinak se výprava obešla bez nemocí i zranění.

Něco to stálo, ale stálo to za to

Ačkoliv se Tereze Bočanové oproti původní ceně z cestovní kanceláře podařilo srazit náklady na méně než polovinu, přesto výprava vyšla jednoho účastníka na 45 000 korun, a to rozhodně není málo. „Jsme soukromá škola a většina našich studentů pochází z dobře situovaných rodin, přesto si některé rodiny ten rok musely odpustit dovolenou, aby s námi potomka mohly poslat."

Výletem do Afriky cestovatelské plány Gymnázia Thomase Manna v Praze ale nekončí. Škola nakoupila speciální antimalarika a účastníci expedice podstoupili různá očkování, a tak by bylo dobré je ještě využít, než vyprší. A tak Tereza plánuje, co dál. „Afriku jsme zvládli, tak bych se chtěla s dětmi vydat i do Latinské Ameriky. Napřesrok bychom, pokud všechno dobře půjde, mohli podniknout expedici do Peru a Bolívie. Některé děti už si na ni teď začínají šetřit.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.