Z přírodopisu by si děti měly odnést, že každé jejich rozhodnutí má nějaký dopad

Co by si podle vás měli žáci odnést z hodin přírodopisu?

Myslím, že především touhu poznávat přírodu a být zvědaví. Měli by mít radost z toho, když mohou sami něco zjistit a pozorovat. Měli by také rozhodně vědět, jak spolu různé věci v přírodě souvisí, nahlédnout do toho neuvěřitelného klubka propojení, vztahů a rozmanitosti. Tím by pak měli získat pocit, že v přírodě neprobíhá jen nějaká konkurence, ale také spousta navzájem prospěšných vztahů. A nakonec by si z výuky přírodopisu měli odnést přesvědčení, že oni sami můžou přírodě ve svém okolí pomoct, že mohou úplně jednoduchými a malými kroky zlepšit svou ulici, zahradu nebo třeba nějaké malé místečko vedle školy. A že vše, co udělají, každé jejich rozhodnutí, má nějaký dopad. Pozitivní či negativní. Ať už jde o svačinu, kterou si vyberou, nebo způsob, jakým se do školy dopraví. Že mají tedy spoluodpovědnost za svoje okolí.

A co by si naopak děti odnést neměly? 

Hodiny přírodopisu by rozhodně neměly brzdit jejich přirozený zájem o okolní přírodu. Neměly by si třeba odnášet znalost pomyslných telefonních seznamů složených z mnoha druhů klasifikačního systému, což je dnes bohužel obvyklé. Výuka na druhém stupni je hodně zaměřená taxonomicky, což podle mě není potřeba. 

Vy neučíte taxonomii?

Ale ano, určitě učím taxonomicky, a i když bych ráda tvrdila opak, tak i moje přípravy hodin vychází z toho, jak jsem byla já sama vzdělávaná a jak jsou i dnes postavené rámcové vzdělávací programy. Učím tedy taxonomicky o jednotlivých skupinách organismů, ale není pro mě už důležité, jaký druh patří do jaké čeledi. Spíše mě zajímá, jestli děti vědí, kde by ho v přírodě mohly pozorovat. Nebo jestli vědí, jak vypadal jeho předek a jak je daný živočich dnes přizpůsobený podmínkám, ve kterých žije. Takže struktura mé výuky je sice postavená na systému, ale taxonomie nižších jednotek na úrovni rodů a čeledí pro mě není zase tak důležitá.

Také učíte badatelsky. V čem to spočívá?

Já badatelskou výuku školím ostatní učitele a sama prvky badatelské výuky ve svých hodinách uplatňuji, ale není to tak, že bych učila badatelsky úplně každou hodinu. Nicméně když máme hodinu venku, většinou mívá badatelskou strukturu. To znamená, že začínáme prozkoumáváním okolí a hledáním otázek. Ráda zapojuji děti, aby i ony vymýšlely, jak by mohlo dané pozorování či pokus vypadat. Žáci pak sami zaznamenávají, co pozorovali, sbírají data a ta potom vyhodnocují. A velmi důležitý je pak pro mě ten poslední badatelský krok, kdy plánují a ideálně i pracují na nějaké malé změně pro dané místo. Nekončíme tak tím, že něco zjistily, ale že něco udělaly. Tento celý badatelský cyklus je podle mě optimální projít zhruba dvakrát za pololetí.

Co konkrétně jste dělali teď před koncem školního roku? 

Když zrovna venku strašně moc nepršelo, tak jsme se smýkačkami v ruce zkoumali, jaké druhy hmyzu můžeme najít v okolí školy, na posečených trávnících podél silnic nebo potom dál v sadu či cyklostezkách. Zjišťovali jsme tak, jaké druhy hmyzu z těch, které potřebují kvetoucí rostliny, tam jsou. Obvykle dojdeme k tomu, že právě včel samotářek, motýlů nebo jejich housenek je velmi málo. A snažíme se to změnit. 

Jak? 

Žáci si mohou sami vysít semena kvetoucích rostlin, které se vyskytují přímo tady, na Říčansku. Pěstujeme si kvůli tomu speciální lokální luční říčanskou směs, která obsahuje právě živné rostliny pro housenky. A kdo má chuť, může třeba vytvořit úkryty například pro samotářské včely, hmyzí domky a podobně. 

Když mluvíme o konkrétním zlepšování okolí… Vzpomenete si, kdy i vás překvapilo, co žáci vymysleli? 

Asi před dvěma lety si děti v projektu vybraly jako téma vážky. My máme v okolí školy několik opravdu ošklivých požárních nádrží s kolmými betonovými břehy. Děti vymyslely, že by do nich mohly vytvořit plovoucí ostrůvky s rostlinami, na které si mohou vážky sednout a číhat tam na kořist. Vážky dokážou klást vajíčka klidně na hladinu, ale pak ty jejich larvy musí taky nějak z té vody vylézt, někde se usušit, poprvé napnout křídla, aby mohly odlétnout. Děti vymýšlely různé konstrukce, zkoušely, jestli budou plavat, jestli na nich budou moci růst nějaké mokřadní vodní rostliny. Tehdy mě překvapilo, jak byli žáci kreativní, co všechno dokázali vyvrtat a spojit, jen aby se to nadnášelo.

Proč máte ráda dvouhodinovky? 

Aby člověk něco smysluplného začal, rozjel a ideálně zakončil, tak to v kratším čase než jsou ty dvě hodiny nejde. Navíc, pokud chcete se žáky dojít někam ven, k vodě, do lesa, na louku, potřebujete už více než jen klasických 45 minut.

Vy jste zároveň garantka oboru přírodopis při přípravě rámcového vzdělávacího programu pro základní školy. Je tam například místo pro taková doporučení? 

Ne, tam žádné doporučení ohledně časové dotace či organizace výuky nedáváme. Na druhou stranu možná stačí i ony samotné výstupy, z nichž jsou některé zaměřené na praktické poznávání přírody. Už z těch výstupů je jasné, že bez toho, aby člověk alespoň někdy učil v blocích delších než je 45 minut, jich dosáhnout nemůže. Nicméně to bude na každé škole, jak si to zorganizuje.

Můžete prozradit něco konkrétního z příprav RVP? 

My jsme nyní ve fázi, kdy jsme navrhli první verzi očekávaných výstupů, zformulovali určitý společný základ, s čím mají žáci odcházet z pátého ročníku a z devátého ročníku. Nyní nás čekají dlouhé diskuze, než dojdeme ke konečným a konkrétním výstupům. Na čem jsme se však shodli, je směr, jakým bychom chtěli jít. A to je to důraz na udržitelnost a také odklon od toho ryze taxonomického přírodopisu. Odkazujeme se k tomu, čemu se v zahraniční literatuře říká „Big Ideas of Science“ a do češtiny se to překládá jako „klíčové koncepty vědy“.

Váš přístup výuky je dost odlišný od té klasické. Jak to vnímají rodiče? 

Pokud se bavíme o výuce venku, nestalo se mi, že by mi někdo řekl nebo napsal, že s takovým stylem výuky nesouhlasí. Rodiče vědí už od první schůzky, že každé úterý chodíváme na dvouhodinovku ven, děti na to musejí být oblečené a mít třeba repelent, aby se nebály vlézt někam do vysoké trávy.  

A jak žáci reagují, když například mluvíte o udržitelnosti a vlastně i jejich životním stylu? 

Nemyslím si, že tam vznikají nějaké třecí plochy. Možná proto, že jim obvykle neříkám, co si já myslím nebo co si mají myslet či dělat oni. Teď jsou například naším aktuálním tématem nápoje v hliníkových plechovkách. Hodně o tom diskutujeme, vyhledáváme objektivní čísla, fakta a bavíme se o tom, jak to mají oni. A tak třeba slyší od oblíbeného spolužáka, že by si plechovku nikdy nekoupil, někdo další naopak řekne, že denně vyhazuje tři. A je to na nich, aby si to v sobě nějak poskládali. Nechávám je, aby si na základě faktů a veřejně dostupných zdrojů vytříbili postoje v rámci vrstevnických diskuzí.

A co když z takové hodiny vyjdou s tím, že všichni jejich kamarádi mají rádi hliníkové plechovky a že to je vlastně to nejlepší?

To se mi zatím naštěstí snad ještě nestalo. Tedy netvrdím, že si je mí žáci nekupují, ale rozhodně neodcházejí s přesvědčením, že je to bezva. Faktem je, že se ročně v České republice vyhazuje osm set milionů plechovek, což je skoro osm tisíc tun hliníku. Přitom ten tenkostěnný se dnes u nás zatím vůbec nerecykluje. To nikdo z nich asi nepovažuje za nějakou super věc. Naopak si třeba vymýšleli vtipy na sociální sítě, takzvané memes o tom, jak je záliba lidí v hliníkových plechovkách absurdní. Že je to vlastně celé jeden velký špatný vtip. 

Dokázala byste z vlastní zkušenosti dát učitelům tip, co žáky na druhém stupni zaručeně zaujme? 

Především pro ty starší žáky je důležité, aby měli sami možnost něco ovlivnit. Sami něco připravit nebo změnit. Proto se třeba zapojujeme do projektů participativních rozpočtů, kdy navrhneme nějaký záměr a lidé pak sami odhlasují, jestli by to chtěli zrealizovat. Takovou možnost ovlivňovat okolí prostřednictvím participativních rozpočtů má například většina pražských čtvrtí a více než sto měst a obcí. Pro žáky je úplně nové, že nevymýšlejí jen „jako“, ale mají možnost mluvit se starostou nebo zastupiteli a předložit svůj návrh i s rozpočtem, kterým se pak bude někdo opravdu zabývat. Že to není jen škola, ale je to doopravdy. Takže i my si teď držíme palce, aby lidé ty naše projekty odhlasovali.

Jsou podle vás přenositelné i ony dvouhodinovky? Řada učitelů určitě namítne, že na Říčansku se chodí ven dobře, ale ve velkých městech, například v Praze, jen tak louku nenajdete…

Na druhou stranu je Praha jedno z nejzelenějších měst střední Evropy a za každým rohem tam můžete najít stromořadí, park nebo třeba potok. Anebo velkou řeku, to zase my tady na Říčansku nemáme. Myslím, že i v Praze je snadné se dostat k živé přírodě, a to ani nemluvím o zkamenělinách! Když mluvím o živých tvorech, myslím tím především bezobratlé živočichy. Například stínky, které najdete pod každým odklopeným kamenem nebo kouskem dřeva, na každém zapadlém dvorku. Nejde přece o nějakou neporušenou přírodu, stačí se zaměřit na něco, co neuteče. Na stromy, rostliny, bezobratlé. A to jde udělat úplně kdekoli – všude je prostor pro takzvané místně zakotvené učení. Začínáme tím, že se učíme o místě, kde žijeme, pak se učíme v tom místě, jdeme tedy ven a poslední krok je, že děláme něco pro to místo – snažíme se soustředit svou aktivitu na to, abychom to své místo zlepšili.

Není to i tak, že ve městě toho můžete udělat pro zvířata paradoxně víc?

Ano, je. Města jsou dnes vlastně takovými ostrovy, které mohou být, pokud je tak my připravíme, plné přírody. Nejsou ohrožené intenzivním zemědělstvím, nejsou kontaminované pesticidy, takže řada zvířat v nich může mít ráj. My jsme tak nyní pracovali na projektu vizualizace ulice budoucnosti, v říčanském muzeu k tomu máme celou výstavu nazvanou Tvořiště. A žáci si tu vytváří svou „ulici budoucnosti“, kde se bude například odvádět dešťová voda z okraje silnic do zasakovacích záhonů a ke stromům, nebo kde mohou být například na zelených střechách úly se včelami. A kde může být i spousta prostoru pro opylovače nebo ptáky, kteří v té zemědělské krajině už nemají ani potravu, ani úkryt. A nejde o to, abychom děti strašili možnými dopady změn klimatu, tím, že mohou přijít bleskové povodně a velká vedra. Ale ukázat, že to, jak vymyslíme své budoucí domy, zahrady a města je v našich rukou a může to být mnohem lepší, než tomu bylo dosud. 

Může tam přijít kdokoliv? 

Ano, může. Na výstavu chodí školy i rodiny. A pokud by měl někdo z učitelů zájem, najde na stránkách muzea zveřejněné také výukové materiály do třídy, ale nabízíme samozřejmě i zážitkové výukové programy. V Muzeu Říčany se snažíme povzbuzovat učitele k učení o místě, vytvořili jsme ve spolupráci s učiteli elektronickou Regionální učebnici Říčansko, v níž najdou čtrnáct výukových cyklů. Tato konkrétní virtuální učebnice je sice pro školy v okolí Říčan, protože vychází z našich reálií, ale inspirovat se mohou i učitelé odjinud. Některé pracovní listy či hodnoticí archy jsou zcela přenositelné. A často i samotné programy či témata. Například nutnost rozdělování velkých lánů na menší a význam remízků pro biodiverzitu platí pro celou republiku. 

Kateřina Čiháková učí přírodopis na ZŠ Světice. Působí v Muzeu Říčany jako mentorka badatelsky orientované výuky, kterou pomáhala zavádět na více než dvou desítkách škol. Dlouhodobě spolupracuje se vzdělávacím centrem TEREZA, nyní hlavně na učení o klimatu. Je garantkou oboru Přírodopis v Národním pedagogickém institutu ČR. Založila facebookovou skupinu Učíme na Říčansku a podílela se na vzniku elektronické Regionální učebnice Říčansko.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.