Žádné rádoby vaření ve cvičné minikuchyňce. Tady děti každý den uvaří několik desítek skutečných obědů

„Takže pánové, dneska máme super čas. Je devět a my máme většinu té nejhorší práce za sebou. Tak se mi to líbí,“ utírá si Kuba ruce do zástěry a do dřezu odkládá nůž. Právě společně s parťáky Matym, Ondrou a Frantou dokrájeli okurky, ledový salát, rajčata, cibuli a kilo krůtích prsou.

„No, jak kdo. Já teď začínám péct perník a upřímně řečeno, to jsem nikdy nedělal, musím si to nastudovat,“ vzdychá Franta a bere do ruky papír s receptem na „nadýchaný perník“. Ostatní kluci utírají pracovní stůl, Kuba vyndává pánev a na másle praží slunečnicová semínka.

Dobře, děti, vyzkoušejte si to samy…

Čtveřice kluků, kteří se v zástěrách otáčejí v kuchyni Montessori sekce ZŠ Na Beránku v Praze, chodí do 8. třídy a právě absolvují svou službu na vaření. Po týdnu se tady v kuchyni střídají skupinky žáků sedmých a osmých tříd, kteří vaří obědy pro své spolužáky a učitele. Na každého vyjde řada 2-3x ročně, až tři týdny ze školního roku stráví tedy v kuchyni.

Venku je už po ránu vedro a teplota v kuchyni stoupá, přesto mají dnes kuchaři celkem štěstí: většina dětí odešla na exkurzi, takže namísto obvyklých 60 porcí připravují ani ne polovinu. Podávat se budou pšeničné tortilly a  dušené krůtí maso a k dispozici strávníkům bude  dále švédský stůl s nakrájenou zeleninou, několika dipy, strouhaným sýrem, pestem a opraženými semínky.

„Letos běží projekt vaření naplno, loni probíhal v experimentálním modu,“ vysvětluje Mirka Kellovská, vedoucí sekce Montessori této základní školy. „Zjistili jsme, že nemá smysl, aby se vařilo jen někdy – děti si potřebují vyzkoušet plánování, nakupování, vaření i uklízení. Proto také v kuchyni tráví vždy celý týden. Učitelé už na tento systém najeli, a klíčové prezentace, které kuchařům během té doby utečou, jim nahrazují v dalších dnech.“

A jak se vůbec nápad na samostatné obědy zrodil? „Probírali jsme jídlo obecně a hlavně zdravý talíř. Děti začaly přicházet s tím, že to, co dostanou v jídelně, zdravému talíři neodpovídá, a navíc jim obědy ani nechutnaly. A tak jsme jim řekli – dobře, děti, zkuste si to samy. Seznámili jsme s naším plánem rodiče, ti byli pro. Obědy teď sice stojí 40 korun namísto 26, ovšem nejde jen o doplnění kalorií, ale také o příležitost k učení.“

Čím míň za nimi chodíme, tím víc si vědí rady

Franta spouští nerezového robota a do mísící nádoby postupně přihazuje suroviny na perník. Po chvilce se u stroje scházejí všichni kuchaři. „Já nevím, je to asi nějaké řídké, ale dal jsem tam normálně půl kila mouky, celou odměrku,“ vrtí hlavou Franta a Maty mu nádobu bere z ruky. „No jo, kámo, sice je to půl litru, ale jen 350 gramů mouky, takže musíš přidat,“ vysvětluje a Franta tedy dosypává další.

Kluci průběžně sledují čas a rozdělují si úkoly. „Já udělám dipy,“ rozhoduje se Kuba a z lednice vyndává zakysanou smetanu a další ingredience. „Já jdu připravit stoly,“ nabízí se Ondra a odbíhá do jedné z učeben, která se denně úderem půl dvanácté mění v improvizovanou jídelnu. Kuba, Maty a Franta mezitím řeší, co budou vařit do konce týdne. „Zítra uděláme guláš a ve čtvrtek výpečky se špenátem,“ rozhodují nakonec. Co se bude vařit v pátek, to se ještě domluví průběžně.

Práce probíhá v klidu, kluci vtipkují, dobírají se navzájem. Každou chvíli strčí do dveří hlavu někdo ze spolužáků, přitahovaný vůní dušeného masa nebo perníku, který Franta už také vložil do trouby. Průběžně kuchaře chodí kontrolovat i učitelka Katka. „Čím míň sem chodíme, tím víc si vědí rady, paradoxně,“ krčí rameny a ptá se svých svěřenců: „Jak to jde, potřebujete s něčím pomoct?“ „S nádobím!“ odpovídají kluci unisono. „Jo, jasně, vy si teď dáte dvacet minut klídek a já vám tu budu mýt nádobí? To zrovna,“ směje se Katka a zase odchází.

Za děti v kuchyni každý den zodpovídá jeden učitel, dnes je to tedy Katka. Ta má platný zdravotní průkaz a musí kontrolovat, zda jsou kuchaři převlečení, naprosto zdraví, a mají čisté nehty. Suroviny se jezdí s dětmi nakupovat denně čerstvé, zbytky se vyhazují a žáci jsou poučeni v tom, jak zacházet například se syrovým masem nebo vejci.

Integrujeme matematiku, biologii, finanční gramotnost i pracovní vyučování

V 11:30 mají kluci hotovo a nakládají jídlo na profesionální servírovací stůl. Učebnou už se táhne fronta spolužáků a učitelů. Kuchaři krátce představí, co pro ostatní připravili, a hladový had se dává do pohybu. Z teplého bufetu mizí maso a tortilly, z mís zelenina, dipy i sýry. Plech s perníkem je za chvíli prázdný. Sedmáci a osmáci se s talíři usazují ke stolům, kde se během dne učí.

"Dnes musíme ještě umýt nádobí a zamést kuchyň,“, říká Kuba, zatímco odnáší zpátky prázdné talíře. „Jeden z nás taky pojede nakoupit suroviny na zítra.“ Po otázce, zda kluky vaření baví, nastává na chvíli ticho. „Celkem baví,“ říká nakonec Ondra. „Jen teď před koncem roku se to moc nehodí, když je potřeba spoustu věcí dohánět a odevzdávat.“ „Mě to taky celkem baví, ale doma rozhodně péct nebudu,“ směje se Franta.

„Víme, že týden v kuchyni může být pro děti náročný. Na druhou stranu je ta zkušenost ale neskutečně posouvá,“ tvrdí Mirka Kellovská. „Mají velkou zodpovědnost za to, zda se jejich spolužáci dobře najedí. Jak říkají kolegové, pozorovat naše žáky v obchodě, jak se snaží spočítat porce, suroviny a ceny, jak převádějí gramy na kilogramy a dekagramy, to je velký zážitek. Každý den máme šanci ty děti poznat v jiné situaci než v lavicích. A také vidíme, jak se v tu chvíli učí opravdu pro život a ne pro školu. Za nás je projekt jednoznačný úspěch a máme s ním do budoucna velké plány,“ uzavírá Mirka Kellovská, zatímco v kuchyni Kuba, Maty, Franta a Ondra umývají poslední hrnce. Zítra úderem osmé se tu sejdou nanovo.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.