Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

To není fiktivní situace, takhle vypadaly dny, kdy byla dcera Lenky Jírové v první třídě. „Náš rodinný život se zúžil na domácí úkoly s prvňáčkem. A to je bystré dítě,“ říká Lenka Jírová. Dcera však byla velmi drobná a výdej energie ve škole ji vyčerpával natolik, že pak při odpolední náloži nezřídka i usínala. 

„Úkoly dostávala i tři denně, každý klidně na stránku formátu A4. Byly to sloupečky několika desítek příkladů, na psaní to bylo čtyři až šest řádků, někdy i více. K tomu čtení,“ popisuje maminka holčičky. Jednoho dne se tak Lenka Jírová vzbouřila a začala to ve škole řešit. Neodmítala úkoly jako takové, sama je učitelka na gymnáziu a úkoly v té době svým žákům dávala. Od dceřiny učitelky však chtěla, aby měly určitou mez. Aby jich nebylo více než dva denně a aby při počítání stačilo patnáct příkladů a při psaní čtyři řádky. Číst aby nemusela celou stránku, ale jen polovinu. „Jestli umí dítě sčítat přece poznám i z patnácti příkladů, nemusí jich být pětatřicet,“ říká. 

Pětka za nedonesený úkol? Podle právníka rozhodně ne

Když tehdy zjišťovala, jaké úkoly mohou učitelé vůbec požadovat, narazila na právní výklad, který říká, že škola vůbec nemá právo dávat povinné úkoly, a nesmí proto ani trestat děti za jejich nedonesení, ať už poznámkou, špatnou známkou, či jiným postihem.

To ji překvapilo. Úkoly jsou neodmyslitelně spjaté s českým školstvím, desítky let je rodiče podepisují a učitelé je desítky let známkují. A za zapomenutí nebo nepodepsání od rodiče hrozí pětka. To přece každý ví. Má to však oporu ve školském zákonu? Podle právníka ne. Právní výklad připojila k e-mailu, který zaslala učitelce i řediteli školy. Uspěla jen částečně. Ze strany školy došlo jen k malé změně, její dcera však od té doby vypracovávala jen část úkolů a nebyla za to trestána. „Jejich rozsah jsem stanovila na základě zkušenosti starší dcery, takže jsem věděla, že to stačí na kvalitní zvládnutí základů v první třídě,“ popisuje Lenka Jírová.

Pomoci rodičům právě v těchto situacích se snaží Helena Zitková, která přednáší pedagogiku na Univerzitě Pardubice. Sepsala otevřenou výzvu s názvem „Společně za dobrovolné domácí úkoly ve školách“, kterou už podepsalo více než tisíc lidí. Odborníků i laiků, učitelů i rodičů. I studentů, pokud jim už bylo šestnáct let. 

„Školský zákon upravuje vzdělávání pouze ve školách a školských zařízeních. Školní řád, který si pak vytváří každá škola sama, je interní předpis, který nemůže stanovovat žádné povinnosti, jež nemají oporu v právních předpisech,“ vysvětluje Helena Zitková právní analýzu, která je součástí její výzvy. Škola podle tohoto výkladu tedy může řídit vzdělávání ve škole, ale nesmí zasahovat dětem do jejich volného času doma. Jak tráví čas po škole, určují rodiče. 

Další právní argument je, že škola musí dětem poskytovat stejné podmínky a rovný přístup ke vzdělávání. A to v domácích podmínkách nemůže nijak zajistit ani ovlivnit. Pokud se tak hodnocení úkolů odráží na celkové známce, značně to diskriminuje děti z horšího sociálního prostředí. 

„Dítě, které kupříkladu nemá v domácím prostředí k dispozici dostatečné vybavení či podmínky k vypracování úkolu nebo mu jeho zákonný zástupce z jakýchkoliv důvodů neumí, nemůže nebo nechce s domácím úkolem pomoci, je silně znevýhodněno,“ píše ve výzvě, kterou zveřejnila letos v lednu.

Úkoly, které podporují chuť k učení

Helena Zitková připravuje budoucí učitele anglického jazyka na jejich profesní dráhu, v minulosti sama učila anglický jazyk na základní i střední škole. Může tak znít paradoxně, že proti úkolům brojí zrovna učitel předmětu, který je založený na pravidelném procvičování a na učení ve volném čase je ze značné části závislý. 

„To je právě častý omyl. Řada lidí si myslí, že cílem této výzvy je snad domácí úkoly zakázat. Tak to ale není. Já je dávala vždy dobrovolně a někdy je udělala většina, někdy třeba ani jeden. Ale vzali si z nich určitě více, než kdyby je dělali z donucení,“ říká s tím, že pětky a tresty za nedonesené domácí úkoly jsou jen vnější motivací, která však nepodporuje přirozenou chuť dětí k učení.

„Naproti tomu, když je úkol zaujme a udělají ho, protože samy chtějí, vede je to k autonomii a zodpovědnosti za vlastní učení,“ popisuje své zkušenosti. Sama by jako matka tří dětí nejvíce uvítala, kdyby učitelé nahrávali do rodičovských aplikací rozšiřující materiály z každého předmětu a dítě by si samo vybralo, zda, kolik a které chce vypracovat. „Učitelé klidně mohou dávat domácí úkoly dál tak, jak jsou zvyklí, jen je nemohou vymáhat a jejich nevypracování trestat,“ říká Helena Zitková.

A že by pak děti dělaly jen ty, které je baví a jdou jim a zaostávaly by v jiných předmětech? „Já si myslím, že je naprosto v pořádku, když lidi dělají věci, které je baví. A to ze svého vlastního rozhodnutí a ne proto, že je do toho někdo nutí. Nemusíme všichni být na stejné úrovni, naopak když neumožníte dítěti se rozvíjet v tom, co ho baví, tak ho to brzy bavit přestane,“ říká s tím, že na každém předmětu se dá najít něco, co děti zaujme a je pak na učitelích, aby to žákům ukázali.

Cílem výzvy, která putuje do rukou ministra školství, ústředního školního inspektora a školského ombudsmana, je jednoznačně a jasně stanovit práva a povinnosti týkající se domácích úkolů. „Protože je školský zákon neřeší, vykládá si tuto problematiku každý jinak. Jednoznačné stanovisko nezaznělo ani ze strany ministerstva, ani školní inspekce,“ říká iniciátorka výzvy.

Paní učitelko, dáte nám úkol?

Lenka Jírová nakonec přeložila dceru do jiné třídy, kde sice povinné úkoly jsou také, ale není jich tolik. Ona sama učí angličtinu na gymnáziu v Českém Těšíně. Po peripetiích se školou své dcery přehodnotila i své vlastní učební metody. A rozhodla se, že povinné úkoly přestane dávat úplně. 

„Místo toho dávám dobrovolné. Nevybírám je, neznámkuju, jen je zadám a na začátku další hodiny je i s řešením promítnu celé třídě a bavíme se o tom, co komu dělalo problémy. A to si pak vysvětlíme,“ popisuje. Obvykle je nosí většina žáků, což si vysvětluje tím, že na gymnáziu děti vědí, že je angličtina důležitá.

„Někdy se mi studenti sami třeba před prázdninami ozvou, jestli nedostanou nějaký úkol, tak jim říkám, ať si třeba pustí nějaký film v angličtině, klidně i s titulky. A ať si všímají, jak často a jakým způsobem postavy používají určitý jev, třeba ten, který právě probíráme, nebo ten, ve kterém konkrétní žák chybuje. Nenutím je, aby se učili abecední seznam slovíček, jako úkoly mají obvykle různé doplňování nebo přiřazování. Když dostanu novou třídu, vždy zjišťuji, jaké mají žáci návyky v učení slovní zásoby, a pokud si někdo neví rady, je neefektivní, nemá návyky, a především ještě nepřišel na to, jak se učit slovíčka efektivně, nabídnu mu několik různých technik k vyzkoušení, aby zjistil, jaký způsob mu nejvíce vyhovuje. Umět se učit a vědět, jak v tom být efektivní, považuji za základ úspěchu,“ říká Lenka Jírová.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.