Známky nejsou zločin. Problém je, že rodiče si z nich dělají zlaté tele a to uctívají, říká ředitel základní školy

Jaká jste škola a jak žáky hodnotíte?

Jsme spádová státní škola pro asi 650 žáků. V 90. letech jsme měli dětí zhruba polovinu a v té době jsme patřili mezi velké inovátory a zastánce alternativních metod. Jako jedni z prvních jsme například zaváděli školní vzdělávací program Začít spolu. V souvislosti s tím jsme někdy v roce 1996 začali zavádět slovní hodnocení. V některých třídách až do 5.ročníku jsme hodnotili slovně, zatímco v jiných známkami. Po různých peripetiích a po letech zkušeností jsme se nakonec ujednotili na tom, že v 1. a 2. třídě se u nás teď bez výjimky hodnotí slovně a od 3. třídy známkami.

Proč je předěl právě ve 3. třídě?

Já sám bych si dovedl představit, že bychom slovně hodnotili i dál, ale paním učitelkám z prvního stupně to nakonec vyhovuje lépe takto. Říkají, že do těch prvních čtyř vysvědčení napíšou vše, co mají na srdci. Děti se podle nich málokdy zásadně mění, takže paní učitelky pak už měly dojem, že se začínají opakovat. Ve třetí třídě trochu opadá i pozornost rodičů. Když už vědí, jak na tom jejich dítě plus minus je, jsou ukolébáni do klidu.

Ve věku devíti deseti let jsme se také u části dětí setkávali s tím, že začínaly poněkud polevovat v úsilí. Věděly, jak lehce proplouvat s minimální snahou tak, aby nenastal úplný průšvih. A v tu chvíli jim učitelka mohla maximálně napsat do hodnocení – měl bys přidat. U některých to v době, kdy se hlásí prepubertální vzdor, nebylo dost.

Zkrátka jsme se nakonec takto dohodli a většina z nás je přesvědčena, že jsme vystihli ten správný okamžik pro změnu.

Jak zvládají děti přechod ze slovního hodnocení na známky?

My se snažíme, aby děti nedostávaly ani ve vyšších ročnících pouze známky, doprovází je nějaká slovní informace. Třeba do písemných prací jim píšeme zpětnou vazbu nebo poznámky k jednotlivým úlohám. Chceme, aby dítě vědělo, proč dostalo třeba trojku. Možná bylo nervózní a udělalo chyby, nebo pracovalo sice dobře, ovšem příliš pomalu. Považujeme za nutné, aby toto bylo jasné.

Jednu dobu jsme dětem kromě vysvědčení se známkami dávali i jakýsi „dopis“, neboli dodatečné slovní hodnocení, ale upustili jsme od toho. Za prvé to byla šílená práce pro učitelky a za druhé to nemělo žádoucí efekt. Myslím si, že 8 z 10 dětí a rodičů si ten dopis ani nepřečetlo.

A ohlasy rodičů na slovní hodnocení?

Některé novinky často zavádíme přes tuhý odpor rodičů. V 90. letech jsme měli štěstí v tom, že dětí bylo málo a mohli jsme si k nám vybírat názorově spřízněné rodiny. Dnes je k nám takový nával, že bereme jen spádové děti. Na druhou stranu rodiče už vědí, jak to u nás chodí, když sem děti dávají, a počítají s tím. Museli jsme jim vysvětlit, že slovní hodnocení je formativní, že z něj dítě i rodič lépe pochopí, v čem je třeba se zlepšit. Problém ale není ani ve slovním hodnocení, ani ve známkování. Problém je, že rodiče si ze známek dělají zlaté tele, které pak uctívají. Problém je, když se tetičky a babičky ptají dítěte - dostal jsi dnes nějakou jedničku, místo aby se ptali, co zajímavého se naučilo.

Co si o známkách myslíte vy osobně?

Známky samy o sobě nejsou zločin. Zločin je to, jak s nimi někteří lidé zacházejí. V první a druhé třídě ale nevidím absolutně žádný důvod pro to, aby se děti známkovaly. My potřebujeme do těch nejmenších dostat to, že se neučí pro to, aby získaly dobrou známku, ale proto, aby něco uměly. Chceme v dětech vzbudit a podporovat jejich vnitřní motivaci. Problém je tedy i to, když se děti snaží hlavně proto, aby se na ně usmívala paní učitelka. Věříme, že ideální je, když každé dítě se naučí pracovat pro sebe, na své osobní maximum. Pokud se to skutečně podaří, známky už pak nic “nepokazí” a naopak se projeví jejich výhody - stručnost, snadná statistická zpracovatelnost a podobně.

Máte i speciální způsob hodnocení výtvarné, tělesné a hudební výchovy…

Ano, zatímco v naukových předmětech od 3. třídy přecházíme na známkování, ve výchovách – tělesné, hudební, výtvarné, ale třeba i v mediální výchově – děti získávají body. Dítě získává body za šikovnost nebo za píli. Chápeme a respektujeme, že třeba ne každému jde zpěv, ale takové dítě rozhodně může vypracovat a přednést třeba referát o Beethovenovi, a tím získá potřebné body. Vycházeli jsme z toho, že někteří hudebkáři nebo tělocvikáři žili v představě, že jejich předmět je ten nejdůležitější, a další si naopak zase říkali „má to spíš být relax, tak dám všem jedničky“. Ani jeden přístup není podle mého názoru úplně správný.

Někteří rodiče mívají sklony děti z výchov omlouvat. Tento kreditový systém jim ale říká – budou vám chybět body, pozor na to! Body se sčítají v elektronické žákovské knížce a na konci pololetí se přepočítají na výslednou známku podle předem známého klíče. Takže když někdo kašle na tělocvik, může z něj klidně dostat čtyřku, už i takové případy jsme tu měli. Nebude to ale tím, že neudělal výmyk, ale za to, že si během pololetí neráčil ani přinést tričko a tenisky.

Michal Černý se narodil v Praze, do školy začal chodit v Anglii, ale od druhé třídy už pokračoval zase v Praze. Nedokončil studium informatiky na MFF UK, aby posléze vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, obor Učitelství pro 1. stupeň. Později ještě studoval dálkově další obory. Zabývá se především výukou matematiky na 1. i 2. stupni ZŠ. Mezi jeho koníčky patří hudba a sport, vede ochotnický divadelní spolek. Od roku 1993 je ředitelem Masarykovy základní školy v Klánovicích.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.