„Útoky na Člověka v tísni snáším hůř než ty na mě osobně,“ říká Adriana Černá

„Už jsem si zvykla,“ odpovídá Adriana klidně. „Hůř snáším útoky hejtrů a trollů na Člověka v tísni než útoky proti mně osobně. Za Člověka v tísni dám ruku do ohně a věřím tomu, co děláme. Já jsem jenom člověk, můžu chybovat a můžu čelit kritice, někdy i oprávněné,“ vysvětluje. Udržet si nadhled a kontakt s realitou jí pomáhají i tvrdá data a výzkumy. Díky objektivním informacím o tom, jak veřejnost práci Člověka v tísni vnímá, si dobře uvědomuje, že nenávistné komentáře na sítích nemají takovou vypovídací hodnotu. „Křiklouni na Facebooku nebo na Twitteru jsou malá část společnosti, která je jen hodně hlasitá, a spousta účtů není autentických,“ uvědomuje si Adriana. „Když vím, jak je to ve skutečnosti, můžu si od toho sama líp držet odstup,“ říká.

Dalším užitečným ukazatelem, kterého se drží, jsou počty dárců. „Počet lidí, kteří nás podporují, meziročně stoupá – docela strmě. To je pro mě validnější, než kolik dostaneme komentářů na Facebooku,“ usmívá se Adriana. „Češi jsou fantastický v tom, že když je nějaká akutní potřeba, tak se spojí a pomůžou,“ pochvaluje si. „Když vyhlásíme SOS sbírku, tak se většinou sejde hodně peněz a aktivují se i lidi, kteří nějaký nezisk a Člověka v tísni neřeší. Vidí, že můžou pomoc, tak pomůžou. To je fantastický, to bych chtěla ocenit,“ říká. Na druhou stranu ale máme ještě rezervy v pravidelné podpoře, i když i to se podle Adriany postupně zlepšuje.

Vždycky jí ale do smíchu nebylo. Neziskové nevládní organizace jsou dlouhodobě vystavené diskreditačním a znevažujícím útokům nejen ze strany anonymních trollů a dezinformačních kanálů, ale často i veřejně činných osob a politiků.

„Nedůvěra v neziskovky strmě narostla po roce 2015, po začátku migrační krize,“ vzpomíná Adriana Černá. „To byl propad, kdy si lidi nezisk spojili s nucenou imigrací,“ vysvětluje. Sama ten dopad velmi silně cítila. „Když jsem v roce 2013 půl roku pracovala jako humanitární pracovník při povodních, tak jsme nafasovali trička s velkým logem Člověka v tísni. Pamatuju si, jak jsem byla pyšná, že jsem součástí toho skvělého projektu. A po roce 2015 jsem to tričko nosit přestala, protože jsem se začala bát, že kvůli tomu někde dostanu na budku. Tak asi takový to byl propad,“ vypráví. 

Proč má vůbec někdo potřebu poškozovat organizace, které někomu pomáhají? „Neziskovky jsou vlastně vrchol občanské společnosti,“ uvažuje Adriana. „Občanská společnost jsou lidé, kteří jsou aktivní a snaží se měnit svět kolem sebe k lepšímu, hlídat demokracie a svobody, které tady máme.“ A právě účelové lži, dezinformace a fake news mají podle Adriany za cíl poškodit demokracii, poškodit společnost, rozeštvat nás a oslabit.

„Součástí téhle snahy je i narativ proti neziskovkám. Neziskovky se nabízejí jako takový otloukánek,“ vysvětluje. Proto Adriana ve svém týmu kromě jiného zavedla strategii vlastní proaktivní komunikace. „Je špatně, když napadený subjekt reaguje jen reaktivně. Za chvilku skončí u toho, že mluví jen o tom špatným, co se o něm povídá,“ vysvětluje.

Sociálním sítím vděčí za mnohé. Na jednu stranu díky online komunikaci získává Člověk snadněji prostředky na pomoc u nás i v zahraničí. Na druhou stranu jsou i nástrojem šíření nenávisti a rozdělování společnosti. S Pavlem Houdkem v podcastu Hlas Heroine mluví o svobodě slova a úskalích cenzury. Vysvětluje, které komentáře má smysl mazat a s kým stojí za to pouštět se do debaty. A je vůbec možné přesvědčit hejtra, že pravda je jinde? Poslechněte si Hlas Heroine se specialistkou na sociální sítě Adrianou Černou.

Podcast Hlas Heroine je dostupný i na všech obvyklých platformách.