Proč neuvažujeme o černošce pro překlad básně Amandy Gorman

Báseň Amandy Gorman The Hill We Climb je dobrá poezie. Je zcela na místě věnovat jí pozornost a prostor, který si od svého prvního čtení při prezidentské inauguraci Joe Bidena vysloužila. Básnířka mluví současným jazykem o dějinném momentu, jehož je zároveň tvůrkyní i pozorovatelkou, a dělá to nejen s osobní naléhavostí, ale také s vědomím váhy okamžiku, který ji přesahuje. Poezii čteme různými způsoby a z různých důvodů, ale její podstata zůstává stejná napříč jazyky a formami – dává zakoušet svět novýma očima. Při procítěném projevu básnířky při inauguraci se na ten jiný, náhle umožněný svět dalo téměř sáhnout.

Báseň je aktuálně překládaná do sedmnácti jazyků. Kontroverze nejdřív vypukla kolem nizozemského překladu, který dostala na starost spisovatelka Marieke Lucas Rijneveld. Na její volbu reagovala nizozemská publicistka a černoška Janice Deul, která prohlásila, že je nepochopitelné, proč báseň nepřekládá někdo, kdo je, stejně jako Gorman, „umělkyně mluveného slova, mladá, žena, a navíc hrdá černoška“. Po mediální přestřelce Rijneveld sama od překladu ustoupila (přestože útok nebyl veden přímo na ni). Kauza se pak přesunula do Katalánska, kde byl překladatel Victor Obiols, který měl překlad už hotový, zbaven zakázky na základě vyjádření nakladatele, že hledají někoho s „jiným profilem“.

Není jasné, odkud vzešel požadavek, aby báseň překládala „mladá žena černé barvy pleti, ideálně aktivistka“. Podle jedné verze to bylo přání samotné Amandy Gorman, která ale přitom prokazatelně schválila i překladatele, kteří se tomu vymykali. Druhá, pravděpodobnější varianta je, že jde o agendu nakladatelství Viking, divize amerického nakladatelského giganta Random House, jenž její básně připravuje k vydání. Žádost, aby překladatel splňoval určitý „profil“, přitom není nestandardní – přihlíží se k tomu, jak je umělec zkušený, co má za sebou. Požadavek na barvu pleti a politický názor, navíc vyžadovaný poté, co byla licence na práva k překladu už prodána, je neslýchaný.

Zkušenost nerovná se kompetence

Podoba českého překladu, jak už to u podobně virálních vystoupení bývá, nabrala několik směrů, a to velmi rychle a „zdola“. Pro literární časopis Tvar báseň přeložila básnířka tvořící pod pseudonymem Natálie Nera (jméno ale k ničemu „černému“ neodkazuje, jde o zkrácený tvar příjmení). Pro Městská divadla pražská překlad pořídil básník a skladatel Mikuláš Bryan. Třetí, o kterém vím, měl být pořízen pro naše chystané speciální číslo časopisu Heroine. Ptáte se, jestli ho cíleně zadáme mladé, aktivistické černošce? Ne, a víme také, proč ne. Ne – protože tím bychom „zrušili“ celý smysl žánru literárního překladu. Ne – protože tím bychom přiznali, že neumíme rozeznat podstatné od nepodstatného. Ne – protože je to jednoduše absurdní.

Podrobit se požadavku na výběr překladatele by znamenalo podrobit se cenzuře. Místo, odkud omezující instrukce vychází, leží mimo literární dílo, je odloučené od procesu, kde mezi autorem a tím, kdo text převede do jiného jazyka, vzniká specifický dialog. A ten dialog se nevede podél sdílené životní zkušenosti. Kompetenci překladatele nijak neurčuje, zda je bílým osmdesátiletým Čechem překládajícím slang mládeže z Bronxu, stejně jako ji neurčuje životní zkušenost latinskoamerické překladatelky žijící v Kanadě, překládající dejme tomu Hrabala. A jakkoliv je to generalizace, nedá se popřít, že odtud je jen krok, aby pouze Japonci překládali haiku, pouze horníci hornické memoáry a pouze oběti domácího násilí romány o toxických vztazích.

Postoj, jaký ilustruje postup nizozemského a nyní i katalánského nakladatele, je pro liberálně smýšlející Evropany tou nejhorší medvědí službou. Signalizuje ochotu veřejně se podrobovat druhu nátlaku, který nemá jednoho původce a sídlí v našich hlavách; nátlaku zmateného svědomí, které se neumí zorientovat v tom, co je pravdivé a co je morálně trendy. Za oním zmatkem však nestojí spiknutí amerických liberálů, levičáků, feministek, černošek nebo kohokoliv jiného. Je za tím pokrytecká potřeba stát na tribuně společně s vítězi dne, být papežštější než papež, signalizovat příslušnost ke kmeni, o kterém se domníváme, že nás za naši loajálnost odmění. Je to hujerství nejčistšího typu.

Konec empatie

V kauze básně Amandy Gorman nejde o překládání, ale o politiku. Ignoruje se v ní to podstatné, totiž že právě žánr literárního překladu je příkladem toho nejhlubšího druhu dialogu mezi jazyky a národy. Překlad je cvičením v empatii. Skrze literaturu – možná ze všech uměleckých žánrů nejvíc – můžeme vstupovat do životů a zkušeností lidí, kteří nám jsou jinak vzdáleni, a pochopit je. Osekat empatii na analogový vstup a výstup, kdy na obou stranách transakce musí stát autor a jakýsi jeho maximálně věrný klon, znamená tento dialog nevratně a katastrofálně zničit.

Za redakci Heroine jsme oslovili překladatelku, která sice je ženou, ale není jí ani třiadvacet, ani není černá. O jejích uměleckých kompetencích nemáme pochybnosti, a to je zároveň jediné kritérium, ke kterému chceme přihlížet. Snad to může zvenčí vypadat schizofrenně; vždyť Heroine je hlasitě a dlouhodobě na straně těch, kdo bojují s rasovou, genderovou a jakoukoliv jinou nerovnoprávností, a obhájci „citlivého“ výběru překladatelů se zaklínají právě ohledem k autorčiným kořenům. Svou barikádu ale tentokrát postavili ve slepé uličce. Jestli sami sebe vidí stát po boku Amandy Gorman a mají dojem, že jí tímto pomáhají vítězit nad stíny, měli by si tu báseň přečíst ještě jednou.