„Přestáváme to dávat.“ Pandemie jako alarm pro duši

Existenční starosti, obavy o budoucnost, strach o své nejbližší, dlouhá sociální izolace, ale i nutnost zvládnout hned několik rolí ve velmi omezeném čase i prostoru, to všechno se během posledních měsíců podepisuje na naší psychice. Jsme najednou zranitelní a neskutečně vyčerpaní, a to bez ohledu na to, za jak odolné a schopné ustát tlak jsme se dříve považovali. Cítíme, že „to přestáváme dávat“ – a v tomhle pocitu rozhodně nejsme sami.

Covid-19 zásadně zasáhl naši psychiku a přinesl kolektivní zkušenost, o kterou jsme nestáli. Může ale nakonec přinést důležitou změnu. „Dokázat pracovat s vlastními emocemi, často už jenom je vnímat a pojmenovávat, je pro mnoho lidí výzvou, s kterou se setkávají až v současné době. Nyní toho zůstává hodně na nás samotných, protože vnější strategie zvládání stresu, jako třeba setkávání se s přáteli, nebo kulturní a sportovní akce, nejsou dostupné,“ říká Martin Hollý, psychiatr a ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice. „Snad si z této náročné doby vezmeme do budoucna uvědomění důležitosti péče o duševní zdraví,“ dodává s náznakem naděje v hlase.

Starat se o duši je teď „díky“ pandemii důležitější víc než kdy dřív. Po letech přehlížení, kdy chodit na terapii nebo dokonce podstoupit psychiatrickou léčbu, pro mnohé znamenalo stigmatizující nálepku „blázna“, se snad začíná blýskat na lepší časy. Ale za dost vysokou cenu. Abychom jako společnost přijali, že psychické zdraví si stejně jako to tělesné zaslouží odpovídající péči a v případě problémů odbornou pomoc, museli jsme kolektivně získat osobní zkušenost s tím, že i duše může zatraceně bolet.

Z čeho křesat naději

Dříve pevné body v našem životě během posledního roku zmizely. Nemáme moc prostoru, jak upustit napětí, protože „správně“ je teď co nejvíc zůstávat doma a vyhýbat se druhým. „Současná situace je specifická v tom, že obvyklá témata, se kterými moji klienti přichází, jako je touha porozumět sám sobě, sebepřijetí či nastavení hranic vůči sobě i ostatním, odsouvá do pozadí.

Častěji se během sezením věnujeme tomu, jak zvládnout to, co je tady a teď – samotu, frustraci nebo naopak intenzivní kontakt s partnerem doma, nedostatek možností, kam jít, jak trávit čas a kde si odpočinout,“ popisuje psycholožka Zdeňka Pospíšilová, která vede soukromou praxi v Kladně.

Zásadním tématem podle ní je nyní obrovská potřeba blízkosti, jistoty, co bude dál a svobody a současně kolektivní zkušenost, že najednou nefungují běžné rady typu „zatni zuby a vydrž to“, „běž na procházku“ nebo „pořádně se vyspi a bude to dobrý“. (Jen na okraj, nikoho by asi nenapadlo dávat podobná doporučení lidem s příznaky infarktu či mrtvice, ale ti, kteří žijí s depresí, je slýchají celkem pravidelně.) Častěji se také jako psychoterapeutka setkává se stavy úzkosti, deprese i frustrace, a také s tím, že je mnohem náročnější „vykřesat jiskřičku naděje“.

Omezující nařízení trvají dlouho a situace v Česku se přesto nelepší. Světová zdravotnická organizace dokonce v této souvislosti používá termín „vyčerpání pandemií“ (pandemic fatigue) pro stav beznaděje, lhostejnosti a vzájemného odcizení. Ne náhodou právě toto vede k tomu, že veřejnost ztrácí motivaci dodržovat omezení svého běžného života a přestává se chránit proti šíření covid-19, protože podlehne pocitu, že to beztak nemá cenu.

Více příznaků deprese i úzkostí

I když jsou zatím k dispozici studie mapující „jen“ jarní vlnu covid-19 a její dopady na psychiku, jejich výsledky jsou alarmující. Podle výsledků studie českého Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) publikované v renomovaném časopise Epidemiology and Psychiatric Sciences, se u dospělých zhruba ztrojnásobil (!) počet těch, kteří trpí symptomy deprese a vykazují riziko sebevraždy. Téměř dvojnásobný nárůst byl zaznamenán u úzkostných poruch a zvýšil se i výskyt nárazového pití alkoholu (tzv. binge drinking), kdy během jednoho večera vypijete více než třeba tři skleničky vína za sebou. Čím častěji se takto chováte, tím víc se blížíte k rozvoji závislosti. (Malá osobní perlička: právě pandemie vedla k tomu, že v naší ulici přidali další kontejnery na sklo. Ty původní byly obestavěny prázdnými lahvemi od alkoholu.)

Ani další studie, která vznikla v rámci IDEA anti COVID-19 v Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu a byla publikována na začátku srpna, nepřinesla zrovna příznivé výsledky. „Zhoršeným duševním zdravím (příznaky alespoň středně těžké deprese či úzkosti) trpělo 20 % respondentů, kdy došlo ke skokovému zhoršení psychiky po nástupu pandemie. Před ní ale tyto symptomy uvádělo pouze 6 % dotazovaných. Současně tato studie ukázala provázanost duševního zdraví a ekonomické situace. Psychický stav mohou zhoršovat nejen aktuální ekonomické problémy jednotlivce či rodiny, ale také jejich očekávání v budoucnu. Jinými slovy, pokud se obáváte, z čeho zaplatíte složenky a netušíte, jestli příští měsíc vůbec dostanete výplatu, asi jen těžko budete psychicky „v pohodě“. Pravděpodobnost, že se u vás objeví problémy duše, celkem logicky vzroste.

I když náporu čelíme všichni a vnímáme, že naše psychika dostává dost zabrat, dopady pandemie nejsou „spravedlivě rozdělené“, ani co se týče duševního zdraví. Nejvíce zasažené pak podle této studie byly ženy, celkem 26 % z nich uvádělo příznaky depresivní či úzkostné poruchy. Tyto symptomy popisovalo také 37 % žen s dětmi a 36 % mladých lidí ve věku 18 až 24 let. „Pandemie představuje v životě současné společnosti změnu, s jakou se dosud nesetkala. Lidé se obávají o své blízké, o vlastní zdraví, hrozí jim ztráta zaměstnání a výpadky příjmů. Mnoho rodin si muselo přeorganizovat své životy tak, aby skloubily svou práci s domácí výukou dětí. Opatření, která lidem omezila možnost setkávat se s ostatními, přes noc převrátila zažité společenské vazby a mnohé lidi uvrhla do fyzického osamění. Nejistota pramenící z mnoha neznámých ohledně budoucího vývoje pandemie je pro mnoho lidí zneklidňující,“ konstatoval autorský tým IDEA.

Když se krize neošetří…

I když jsou výsledky těchto studií přinejmenším varovné a je velmi pravděpodobné, že i podzimní a zimní měsíce přinesly další nárůst psychických problémů, neznamená to, že všichni „skončíme na psychiatrii“. Rozhodující je, co se s námi stane ve chvílích, kdy stejně jako nyní procházíme životní krizí. Ta přichází poté, co v životě zažíváme velkou ztrátu. V kontextu pandemie covid-19 to může být to, že mnozí z nás přišli o životní jistoty a plány do budoucna, které se často rozplynuly jako pára na hrncem. I zdánlivé samozřejmosti jako, že děti chodí do školy a my do práce, teď nejsou, a nejistota trvá.

„Dobře ošetřená krize se může při zpětném pohledu jevit jako „těžké období“, které překonáme. Pokud se ale neošetří, může se u části zasažených vyvinout v duševní onemocnění. Mít tak přístup k potřebné pomoci je nyní naprosto zásadní,“ Marie Salomonová, zakladatelka a členka vedení organizace Nevypusť duši a také členka Rady vlády pro duševní zdraví. Jinými slovy, část z nás se už nyní pohybuje na hraně mezi tím, kdy stačí už jen málo a naše duše onemocní na delší dobu nebo dokonce natrvalo.

„Čím déle zůstanou lidé se svými psychickými problémy bez odpovídající pomoci, tím roste pravděpodobnost, že se u nich nepodaří včas zachytit začínající duševní onemocnění, jejich stav se bude postupně zhoršovat, až nakonec budou potřebovat hospitalizaci,“ varuje expertka. Dvojnásob to platí o dětech a mladistvých. Už jen proto, že máme sklon mylně dětství a dospívání automaticky považovat za šťastné období života. Obrovský problém ale je, že pokud právě teď potřebujete odbornou pomoc, nemusí se vám jí dostat.

Dobré zprávy ve špatné době

Pandemie covid-19 totiž naplno odkryla mezery systému péče o duševní zdraví. Sice nikdo nezavřel psychiatrické nemocnice a oddělení a nemalá část psychiatrických ordinací se naučila fungovat na dálku (alespoň poslat recept na užívané léky), ale pokud jste teď potřebovali odbornou pomoc vůbec poprvé, dost možná jste narazili.

Absurditou roku byl zákaz osobního setkávání s klienty pro soukromé psychologické a psychoterapeutické praxe. Nařízení vlády jim tak fakticky znemožnilo pracovat a nemalou část klientů, kteří si tyto služby ovšem platili sami ze své kapsy, zůstalo bez pomoci. Povolený byl jen kontakt na dálku po telefonu nebo přes internet. Ten však mnohdy nebyl z řady důvodů možný. Ukončeny byly i skupinové terapie, včetně těch, které navštěvovaly děti s vážnými problémy. Osobní setkání měli povoleni jen ti psychologové a psycholožky, kteří pracují ve zdravotnických zařízeních. Těch je ovšem velmi málo a byli tak zahlceni prací, že nebyli schopni přijímat nové klienty. Další možností, jak získat psychologickou pomoc při osobním setkání, byly některé sociální služby, například síť manželských a rodinných poraden. Na ty se navzdory názvu mohou obracet jak páry, tak jednotlivci, a mohou přijít s jakýmkoliv tématem. To ale veřejnost obvykle netuší, a tak ani neví, že by tu mohli hledat pomoc. 

Lidé, kteří se „sesypali“, se tak mohli obrátit jen na některou z telefonických linek důvěry anebo se zkusit objednat do ordinace psychiatra či psychiatričky. To je ale pro někoho, kdo se cítí mizerně a ještě nikdy v takové ordinaci nebyl, často neuvěřitelně obtížný úkol. Už jen proto, že celá desetiletí se na psychiatrické pacienty jejich okolí dívá jako na „ty divné“. A právě tento strach řadu lidí odrazuje od toho, aby vyhledali pomoc. Trápí se tak víc a déle, i když by nemuseli.

Pandemie ale navzdory všem negativům přinesla i první vlaštovky změn k lepšímu. V Česku právě probíhá reforma psychiatrické péče, což je vůbec největší proměna této části zdravotnického systému za poslední desetiletí. Navíc by se nakonec mohlo stát, že „kolektivní zkušenost“ s tím, že nám došly psychické síly, změní náš pohled na duševní zdraví i na ty, kteří mají problémy. Možná se podaří porazit nebo alespoň snížit stigma spojené s duševním zdraví. Třeba lidé jako já, tedy ti, co žijí s některým z psychických onemocnění a poruch, nebudou tak často slýchat, že bychom měli být na sebe víc hodní, mít se rádi, a hlavně se vykašlat na léčbu, když nám stejně nic není. Jen mimochodem, podle dat Národního ústavu duševního zdraví se nějaké duševní onemocnění týká každého pátého z nás.