„Neměla na sobě nic karikaturně feministického.“ Charisma a odvaha Františky Plamínkové

Nikdy nedokázala zůstat lhostejná k nespravedlnostem, což bylo motorem její politické dráhy, ale život jí to rozhodně neusnadňovalo: „Kdybych byla klukem, byla bych se pravděpodobně stala nějakým vlivným činitelem, který by byl měl kol sebe řadu placených pomocníků, nebyl by se musil utahat sám nebo s několika stejně smýšlejícími. A když už jsem žena, měla jsem v sobě mít méně smyslu pro spravedlnost, abych nemusila všude zasáhnout,“ napsala roku 1920 v dopise své přítelkyni Albíně Honzákové.

„Sladké otroctví“, z něhož unikáme

Narodila se roku 1875, v době, kdy český feminismus měl podobu umírněného vlasteneckého hnutí. Zatímco západní feministky už začínaly bojovat proti poddanství žen, Češky se učily milovat svou vlast, vařit a vést domácnost podle Magdaleny Dobromily Rettigové. Chyběl zde hlas, který by ženy povzbudil vystoupit z kuchyně do veřejného prostoru.

Přesto její první kauzou, jíž se angažovala ve veřejné sféře, byl právě boj za zrušení celibátu učitelek. Představovala si, že vdané učitelky s vlastními dětmi by mohly poskytovat práci dalším ženám, které by v době jejich nepřítomnosti zaopatřily jejich domácnost. Zákon o celibátu učitelek byl nakonec zrušen až v roce 1919.

„Ženám se nikdy nedá příležitost.“

Dalším tématem, jehož se Františka Plamínková chopila, byl boj za volební právo pro ženy. V našich podmínkách tento požadavek poprvé vyslovil Vojtěch Náprstek v roce 1887. Františka Plamínková zašla ještě dál, podařilo se jí prosadit ženskou kandidátku za Národní stranu svobodomyslnou ve volbách do zemského sněmu roku 1912. Šlo o spisovatelku Boženu Vikovou-Kunětickou, která ve svém obvodu skutečně zvítězila, ale český místodržitel hrabě Thun-Hohenstein jí odmítl vydat potřebná osvědčení pro vstup do sněmu. Pár měsíců po volbách se zvolená poslankyně svěřila Františce Plamínkové se svým rozčarováním: „Jsem nadobro otrávená. Pohybuji se svou poctivou duší ve strašlivé špíně, které nedovedu ničím čelit. I poměry politické mne naplňují hořkostí. A všecko vůbec.“

Otázka postavení žen v politice zůstávala palčivá i o deset let později za první republiky. V roce 1923 měla městská rada v celé Praze jen jedinou ženskou členku. Když už se do politiky nějaká žena dostala, narážela na nedůvěru i podrazy ze strany kolegů. Novopečeným političkám byla vyčítána nezkušenost, nikdy ale nedostaly příležitost potřebné zkušenosti nasbírat: „Ženám ovšem se nikdy nedá příležitost, aby se zapracovaly. Od nich se žádá, aby se předem osvědčily; jak a kde, jest hádankou,“ psala Františka Plamínková.

Jakmile se české feministky začaly zaobírat i jinými tématy než jen psaním vlasteneckých básní a románů, narážely na odpor a posměch. Bývaly dokonce obviňovány, že rozvracejí národní jednotu. Už tehdy ostatně existovalo klišé nepřitažlivé, neženské feministky, prakticky v totožné podobě, jak jej známe dnes. Svědčí o tom překvapení venkovského faráře Františka Žilky po prvním setkání s Františkou Plamínkovou: „Když jsme na menším venkovském městě pořádali přednášku o ženské otázce, pozvali jsme si tedy Plamínkovou… Přijela a překvapila všecky. Učitelka a průkopnice ženské otázky – a neměla na sobě nic typicky a karikaturně feministického; ani tvář fanatického zaujatce, ani výraz pedantické kantorky, ani přirozený nebo naučený okázalý nevkus v oděvu, ani hranaté vystupování, ani suchý, dogmatický způsob přednášení – zkrátka nic z tradiční a legendární ,modré punčochy’.“

„Přímo barbarský nápor proti mateřství“

O charismatu Františky Plamínkové mluví i první česká zemědělská inženýrka Maria Tumlířová: „… odcházejíc ze schůze, říkala jsem si, že si paní řečnice velmi dobře volila svůj pseudonym, Plamínková, neboť byla celým svým zjevem a vystoupením nejen plamínek, ale plamen, plný strhující síly. Již bohaté zlaté vlasy, tvořící nezapomenutelný rámec pravidelné energické tváři, byly plny zářivých jisker a ještě zápalněji šlehaly jiskry z nadšení oka a přesvědčivosti slov. Dlouho jsem nechtěla věřit, že jméno Plamínková není jen dobře voleným pseudonymem.“

V roce 1923 založila Františka Plamínková Ženskou národní radu a její předsedkyní zůstala až do své smrti. Členky rady oslovovala s mateřskou něhou „dcerunky“. Jednou z nich byla i Milada Horáková, která již vždy považovala za svůj vzor a v jednom dopisů z vězení ji označila za svou „mateřskou přítelkyni“.

Po okupaci Československa v březnu 1939 ještě legálně vycestovala do Skandinávie, ale přes naléhání svých přátel odmítla zůstat v zahraničí. V září 1939 byla poprvé zatčena a šest týdnů vězněna. „Víš, děvče, člověk musí stát za svými slovy, ono není jen tak řečnit, ale hlavní jest, když přijde zlá doba, nic nezapřít a neskrývat se. Zůstat tím, čím jsme byly kdysi na svobodě,“ řekla tehdy své spoluvězenkyni.

K druhému zatčení došlo během heydrichiády roku 1942. Františka Plamínková v té době byla snadným terčem, protože už od února toho roku na ni ve svých článcích útočil proněmecký novinář Karel Werner. Své zatčení pravděpodobně předvídala, jak dosvědčují přátelé, kteří se s ní setkali v prvních červnových dnech. Věra Vostřebalová, předsedkyně Spolku sociálních pracovnic, vyprávěla, že když se s ní náhodně setkala na ulici, Františka Plamínková se rozhlížela, zda není sledována. Na rozloučenou ji objala a políbila, což nikdy předtím nedělala. O pár dní nato svolala schůzku svých kolegyň, které docházely do Ženského klubu. „Jdu tam, abych viděla své drahé,“ napsala jedné z nich. Den před zatčením ještě navštívila nejbližší přítelkyní Albínou Honzákovou v Dobřichovicích a zmínila se, že čeká, že pro ni brzo přijdou. „Náhle jí vyrazily rudé skvrny na obličeji, tvář ztvrdla odhodláním do hrozivé podoby, jakou jsem u ní před tím nikdy neviděla. Ale jen na chvíli. Pak jsme si prohlížely růže…“ popsala Albína Honzáková poslední setkání.

Den nato, 11. června 1942, pro ni přijelo gestapo.

Jaký je úkol životní

Tři dny strávila v pankrácké cele, potom ji převezli do Malé pevnosti v Terezíně. Nacisté po ní zřejmě žádali, aby veřejně odsoudila atentát na Heydricha. To ale Františka Plamínková odmítla. Poslední červnový den roku 1942 proto byla zastřelena na kobyliské střelnici. Na rozdíl od většiny popravených, jejichž jména byla vyhlašována pouličním rozhlasem, jméno Františky Plamínkové nikde nezaznělo, její zpopelněné tělo skončilo v hromadném hrobě. Její přátelé a spolupracovníci proto na konci války ještě doufali, že se objeví v některé z osvobozených věznic. K tomu ale nedošlo.

Po válce byla založena Společnost F. F. Plamínkové, která chtěla připomínat její odkaz, na počátku padesátých let však byla rozprášena, stejně jako celé ženské hnutí v Československu. Otázky emancipace se chopil komunistický stát, který si pod tímto slovem představoval jediné: plnou zaměstnanost žen, bez ohledu na to, v jakých podmínkách a za jaký plat pracují. Jméno Františky Plamínkové upadalo do zapomnění, zůstalo zachováno jen v názvu základní školy v Praze na Letné, kde na začátku 20. století řadu let vyučovala.

Život Františky Plamínkové skončil sice tragicky, ale rozhodně nebyl nenaplněný: „Je zajímavo, že 99 % lidí žije ode dne ke dni bez zahloubání do vlastního života a nitra a přijímá život, jak přichází, zlé a dobré. Dni utíkají, lidé šedivějí, odcházejí, aniž si uvědomili, že jsou lidmi, co je to člověk a jaký je jeho úkol životní,“ konstatovala v jednom z proslovů roku 1933. Ona sama si svůj životní úkol plně uvědomovala a naplnila ho na maximum.